Povrchní dekonstrukce

Publikace americké historičky Mary Heima­n­nové Československo. Stát, který zklamal (Czechoslovakia: The State That Failed, 2009) vyvolávala rozvášněné diskuse už po prvním, zahraničním vydání, a to i v anglofonním prostředí. Autorka si dala za cíl nalomit „whigovský výklad“ dějin československého státu jako liberální demokracie několikrát zničené agresivitou zahraničních velmocí. Na tuzemský knižní trh titul doputoval až po více než deseti letech, ústřední témata knihy však v historických disputacích stále rezonují.

V tuzemském prostředí o ní například vedli polemiku šéfredaktor Britských listů Jan Čulík s historikem Oldřichem Tůmou a historičkou Evou Hahnovou. Ta Heimannové vytýkala snahu o revizionistickou perspektivu, tedy to, že československý stát líčí jako nacionalistický a vůči etnickým menšinám přezíravý útvar, zatímco role nacistického Německa je podceněna. Podobně Tůma vyčítal Heimannové faktografické chyby i nedostatečnost kontextuálního chápání československé historie. Čulík naopak ocenil narativní schopnosti americké historičky a její schopnost překročit domácí historické stereotypy a poselství knihy aktualizoval v reflexi polistopadových společenských polemik. Přesto se však vymezil vůči autorčinu jednostranně kritickému pohledu na čechoslovakistický koncept a Masarykovu činnost v době první světové války. Dlužno dodat, že na přebalu českého vydání lze nalézt doporučení od Petra Pitharta (tedy spoluautora rovněž „revizionistické“ a kontroverzní práce Češi v dějinách nové doby, vydané roku 1991 pod kolektivním pseudonymem Podiven) a Magdalény Vášáryové.

Pohled shora

Řada témat i přístupů, které Heimannová přináší, byla v soudobé historiografii reflektována. Kromě česko­-německých vztahů a poválečného vysídlení německy mluvících občanů (například práce Jana Křena, Tomáše Staňka nebo Adriana Portmanna) jde o paternalistický vztah československého státu k rusínské populaci (reflektovaný v textech Stanislava Holubce) nebo o problematické období třetí republiky (především Štaifovy, Rákosníkovy a Spurného Milníky moderních českých dějin, 2018). Z faktografického hlediska tedy publikace americké historičky mnoho nového nepřináší (je třeba vzít v potaz, že byla určena primárně anglofonní veřejnosti). Její interpretační schéma ovšem bude většina tuzemských čtenářů brát jako hozenou rukavici.

Meziválečnou republiku Heimannová chápe spíše jako produkt českého nacionalismu než liberální demokracii. Masarykova zahraniční akce a vytvoření československého státu byly podle autorky výrazem přezíravosti vůči velké části populace, ať už německé, maďarské, rusínské nebo i slovenské. Právě potýkání českého a slovenského nacionalismu se autorka věnuje nejobšírněji. Tento konflikt se podle ní výrazně projevoval i v náboženské oblasti, a sice rozporem mezi propagací husitských tradic a slovenským katolicismem. Nejvýraznějším symbolickým projevem českého antiklerikalismu bylo podle Heimannové stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které se značným zjednodušením připsala „davu českých národních socialistů“. V prvních letech republiky sice vypjaté kulturní boje probíhaly, autorka však jejich důsledky značně přecenila. Ačkoliv například sociální demokracie bojovala o důsledné oddělení státu a církve, prosadit se jí to nepodařilo. Vztahy s Vatikánem naopak stabilizoval Edvard Beneš (k němuž má Heimannová vyhraněně kritický vztah), který byl navíc ve třicátých letech zvolen prezidentem i za přispění hlasů slovenských luďáků.

Kritická reflexe vztahu československého státu k německy mluvícím občanům a jejich druhořadého postavení je určitě namístě. Komplikované česko­-německé vztahy jsou však nazírány poněkud jednostranně, přičemž autorka přitom nezná ani významné práce historika Detlefa Brandese věnované této problematice. Jakkoliv nemůžeme podceňovat roli českého nacionalismu, nelze opomíjet ani související hospodářské příčiny národnostního napětí. Československé pohraničí totiž zažívalo chudobu a sociální nespravedlnost už ve dvacátých letech, v období zdánlivé stabilizace meziválečného kapitalismu. Heimannová se však zabývá pouze dějinami politickými, které vedou spíše k perspektivě shora. Nešťastně pak vyznívá například její výklad květnové krize roku 1938, když píše o „neoprávněných vojenských provokacích ze strany Československa“.

Nepřátelé vnitřní i vnější

Jakkoliv se však mnohé soudy Mary Heiman­nové mohou jevit jako nespravedlivé nebo jednostranné, otevírají témata, která byla z dějinného povědomí vytěsněna. Autorka se obšírně věnuje například období druhé Česko­-slovenské republiky, kdy byl autoritativní režim budován částí předmnichovských politických elit. Selhávání státu ukazuje na příkladu silného antisemitismu, který měl oporu i v legislativě, a připomíná také represi romského etnika v táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. I zde je ale výklad faktograficky zmatečný. Uvádí například, že na konci války se z obou táborů vrátilo pouze pět procent romské populace. Oba tábory však tou dobou byly kvůli epidemii tyfu již dva roky zavřeny a jejich vězni mezitím umírali v táborech vyhlazovacích.

Celou publikací se táhne téma české a slovenské odpovědnosti za vlastní dějiny, včetně jejich stinných stránek, jako bylo násilí při poválečných „odsunech“. Autorčin kritický pohled na třetí republiku je v mnoha ohledech oprávněný, přesto však ve svém výkladu značně podcenila aspekt sovětizace československé společnosti. Sovětský vliv paradoxně spatřuje především v oblasti kulturní politiky, v přejímání konceptů sovětského ideologa Andreje Ždanova. Zde by se ovšem dalo namítnout, že mnohé koncepty oficiální politiky (včetně známého projevu Ladislava Štolla o vývoji literatury) odrážely spíše autochtonní pnutí uvnitř československé kultury než mechanické přebírání sovětských esteticko­-politických norem.

Mezi Dubčekem a Havlem

Značnou pozornost věnuje Heimannová dění kolem „osmašedesátého“, její pojednání je ale značně selektivní. Rozsáhlé společenské proměny ani vědecko­-technickou revoluci ve své práci prakticky netematizuje a soustředí se hlavně na slovenskou otázku a příběh Alexandra Dubčeka. Teze o tom, že pražské jaro bylo střetem mezi reformní a konzervativní variantou komunismu, pak problémy daného období značně zjednodušuje a v kontextu polistopadové historiografie a publicistiky nepůsobí příliš originálně. Jakkoliv barvitě a atraktivně autorka líčí události následující po okupaci, tématu normalizace se příliš nevěnuje. Období sedmdesátých a osmdesátých let splývá v jakési „bezčasí“, větší pozornost je věnována pouze Chartě 77, i zde však chybí důkladnější analýza. V polistopadovém období pak podle autorky oba rozdělené státy upadly do provincialismu, z nějž se vymykal především Václav Havel jako představitel „autentického hlasu jednoho proudu disidentské kultury“. Heimannová oceňuje především jeho omluvu obyvatelům vyhnaným v poválečné době, stejně jako jeho podíl na začlenění České republiky do mezinárodních západních struktur.

Díky svému přístupnému stylu psaní nabízí Heimannová tuzemské (především laické) veřejnosti mnoho podnětů ke kritické reflexi. Její snahu „dekonstruovat mýty“ však podemílá poněkud povrchní orientace v československých dějinách, nedostačující odborná erudice a spíše emotivní než vyargumentované soudy.

Autor je historik.