Princip pátračství

„Chlapci ze Stínadel se nikdy nemíchali mezi hochy jiných čtvrtí města. To byla kasta sama pro sebe, pyšná, výbojná, pro všechny ostatní záhadná a nechápaná i obávaná.“ Citace z prvního dílu slavné stínadelské trilogie spisovatele Jaroslava Foglara Záhada hlavola­mu (1941) je sice součástí imaginárního literárního vesmíru, ale také může sloužit jako důkaz, že opravdu uhrančivá dětská literatura dokáže zasahovat do událostí v reálném životě. Jde o potvrzení skutečnosti, že na základě fantazijních literárních příběhů může vzniknout autonomní prostor, nad nímž nemá výhradní moc ani samotný autor – vyprávění už totiž ovládají mladí čtenáři, kteří si řekli, že dobrodružství z knih jim zkrátka nestačí, a začali psát své vlastní.

Právě mezi fikcí a realitou se s bravurou Vonta proplétajícího se křivolakými uličkami Stínadel pohybuje první díl komiksu Rváčov Džiana Babana a kreslíře Richarda Fischera, za nějž první jmenovaný nedávno oprávněně získal cenu Muriel. Příběh ohledává tajemné prostředí (post)vontského hnutí, o němž sice řada pamětníků ví, ale pokud pomineme „Deník řadového Vonta“ z publikace Kmeny 90 (2016), dosud se nikdo příliš nesnažil dostat je ze stínu na světlo, a překročit tak pomyslnou Rozdělovací třídu. Možná i proto, že do Stínadel „vede hodně cest, zpátky žádná“.

Potřeba raubířů

Jedinečnost „fenoménu Foglar“ byla v rámci české literatury pro dospívající mnohokrát popsána a analyzována, přičemž se přihlíželo především k interpretaci, podle níž byl masový úspěch foglarovek u několika generací čtenářů zapříčiněn hlavně tím, že dobrodružství se zde neváže na exotické prostředí nebo dávnou historii, takže je můžeme prožít doslova za každým rohem.

Stínadla a Vontové nicméně hrají ve foglarovském vesmíru zcela výjimečnou roli – už proto, že s sebou nesou mnohem víc negativity, nebezpečí, násilí a živelné energie, než bychom mohli očekávat nejen u skautů typu Hochů od Bobří řeky (1937), ale i u klubů Mladého hlasatele ve stylu Rychlých šípů. A právě tento moment se oběma autorům komiksu podařilo skvěle vystihnout. Rváčov přiznává výraznou inspiraci vyprávěním těch, kteří v osmdesátých a devadesátých letech na Starém Městě pražském nalezli svá Stínadla, jež časem překřtili na „Město“, a brzy se stali jeho nepsanými vládci se žlutými špendlíky na klopě. Nebyl by to ovšem autorský komiks, kdyby nepřinášel i zcela nové dějové linie, jež se s tou hlavní neustále proplétají a v nichž jde o hledání počátků vontského hnutí v padesátých letech, ale třeba také o mysteriózní – a zatím pouze načatý – příběh prorokyně Aničky.

Vontové v sobě skrývají ten druh tajemné ambivalentní přitažlivosti, jemuž se šablonovitá charakterová čistota a morální neposkvrněnost Rychlých šípů nemůže rovnat. Jde tu o překračování zapovězeného, motivem ovšem není kriminalita nebo sociálně patologické jednání, nýbrž jakési věčné hledání, které si občas žádá raubíře, jemuž nedělá problém kramlí otevřít kanál nebo vypáčit starý zámek a vlámat se do míst, kam ho nikdo nezval, ale také se v případě nutnosti dovede bránit před vpády konkurenčních part.

Komu patří Stínadla?

„Vontové. Svorné, sveřepé hnutí plné velkých dětí, které si po celý život budou vyčítat, kdy kdo komu nakopal zadek,“ čteme ve Rváčově. Zřejmě nejvýstižnější definice jednoho dětského hnutí nakonec nepochází z žádné Foglarovy knihy a konkrétní obsah jí vtiskly až ulice Města, které by se bez literární předlohy sice tak úplně neobešlo, ale když už získalo nové protagonisty s vlastní identitou, dalo se čekat (jak už to u nezvedených potomků bývá), že brzy začnou přerůstat otce zakladatele.

Vykládat Rváčov pouze jako komiksovou dekonstrukci trojice Foglarových stínadelských románů, zčásti založenou na skutečných událostech, by ale nebylo přesné. Jestřáb není jen jednou ze stěžejních postav komiksu, který s Foglarovým literárním odkazem zachází drze a uctivě zároveň, ale také objektem, jenž se nevědomky ocitne v silovém poli příběhu v mnohém přesahujícím obrazotvornost svého původce. Není tedy divu, že místy až konfliktní napětí mezi autorem knihy Stínadla se bouří (1947) a Vonty je v komiksu trvale přítomné, ačkoli samotná postava Foglara do přímého kontaktu s oživlými hrdiny jeho románů vstoupí jen v krátké bizarní (a přesto uvěřitelné) scénce.

Nad tím vším visí opar pozdní normalizace, který společně s jednou znovuobjevenou kronikou z padesátých let připomíná, že účast na neorganizovaném dětském hnutí mimo oficiální struktury mohla v padesátých letech stát člověka život a v pozdní osmé dekádě vzbudit pozornost orgánů Státní bezpečnosti. Otázka, kdo je vlastníkem Stínadel, se tím komplikuje, protože souvisí i s odpovědností za případné represe, které by se mohly týkat stejně tak odrůstajících dětí, jako stárnoucího autora. Jelikož jsou ale Vontové ze své podstaty živel nepřizpůsobivý a těžko ovladatelný, nelze se divit, že ve Rváčově svou výhružnost neodkládají ani v konfrontaci s Foglarem. A aby toho nebylo málo, zdá se, že i při psaní a kreslení Rváčova stáli kdesi v pozadí, připraveni Babanovi a Fischerovi kdykoliv připomenout, kdo je tu skutečným pánem.

Pocta Městu

Přesto má Rváčov výrazné foglarovské rysy, jako by poněkud zacykleného a patetického autora bylo třeba stále následovat (a občas se mu přitom i trochu škodolibě posmívat). A pak jsou tu ještě vážnější konotace, které souvisí se smrtí, jež – jak poučený čtenář známé trilogie ví – přichází vždycky ze Stínadel. I ve Rváčově se staneme svědky několika děsivých úmrtí, smrt je všudypřítomná, jenže Baban namísto hororově démonického rozměru, s nímž si pohrával Foglar, mnohem více pracuje s veskrze racionální hrůzou, jež se potkává s často brutální každodenností reálného socialismu. Možná právě v politické reflexi se ovšem nacházejí drobné slabiny komiksu, kterému je jinak těžké cokoliv vytknout. Odkazy na šedivou a pochmurnou normalizaci totiž svou instrumentálností občas připomenou seriál Vyprávěj (2009–2013), třeba když se vysvětluje, co to bylo UHO (univerzální hnědá omáčka), a čtenáře napadne, že už chybějí jen fronty na banány. Pozornost si zaslouží také přiložený slovníček od Tomáše Vučky, autora nejkomplexnější literárněteoretické studie Foglarova díla (Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara, 2015). Vučka nezapře, že komentáře vycházejí i z jeho osobní zkušenosti, především ale formát heslovitých upřesnění povyšuje na zábavnou hru s foglarovskými, vontskými i politickými reáliemi. Škoda, že u druhého nejdelšího hesla, jež popisuje život a dílo Gézy Včeličky, zapomněl zmínit, že šlo o celoživotně levicově orientovaného trampa; asi se to nehodilo.

První díl komiksu Rváčov symbolicky končí s příchodem sametové revoluce. Suverénní výtvarné i literární dílo můžeme brát jako poctu všem Vontům z Města, ale i desítkám pátračů, kteří ještě na začátku devadesátých let vyráželi objevovat tajemství, jež výrostci v třicátnickém oblečení pečlivě střežili. Stínadla totiž nepotřebují jen Vonty, ale také pátrače. Ostatně pátrání je věčný proces, jenž souvisí s touhou po dobrodružství a neustává ani ve chvíli, kdy hledajícímu kdosi připíchne žlutý špendlík.

Možná se z druhého dílu Rváčova dozvíme, jak se ojedinělé dětské hnutí vyrovnávalo s tím, že zaprášené šedivé baráky získaly nové, křiklavé nátěry, mnohé průchody a dvorky se nadobro uzavřely a množství turistů i obchodníků s matrjoškami začalo v ulicích Města výrazně převyšovat počet pátračů i Vontů. Zatím si nad prvním svazkem můžeme připomínat, že „Stínadla jsou něčím více než pouhou čtvrtí: jsou zapovězeným prostorem, městem ve městě, vystupujícím z běžných časových a společenských souvislostí“, což nyní mohou zjistit i ti, kteří si dosud mysleli, že Vontové jsou jen vymyšlené postavy z knížek pro děti.