Jedním z fenoménů ruské hudební scény se v uplynulé dekádě stal sovietwave. Žánr, jehož určujícím znakem je estetická exploatace éry pozdního Sovětského svazu, dnes oživují překvapivé mutace. Potvrzuje to příklad běloruské skupiny Molčat doma, která svou tvorbou staví pomyslný most mezi Východem a Západem.
Postsovětská hudba se potkává se současnou vlnou zájmu o socialisticko-modernistickou architekturu. Foto Dumitru Rusu
„Já jsem vám to říkal/ Neposlouchali jste/ A proto to tak dopadlo,“ zpívá zhruba pětapadesátiletý muž s nápadně zvýrazněným obočím a cinká při tom na zvonkohru vsazenou do plastového kufříku. Na sobě má perziánovou beranici a stejné šedé sako jako čtyři další muži středního věku, kteří s kamenným výrazem ve tvářích obsluhují bicí soupravu, elektrickou kytaru, baskytaru a jednoduchý syntezátor ze sedmdesátých let. Z velkého plakátu nad bubeníkem se unaveně dívá Andrej Andrejevič Gromyko, dlouholetý ministr zahraničních věcí a člen sovětského politbyra. Stejně vypadají všechny koncerty skupiny Gromyka, která vznikla v roce 2014 v Petrozavodsku a loni vydala páté studiové album.
Retrofuturismus
Členové Gromyky označují svůj styl za „psychedelický twist“ a tvrdí, že jim v žádném případě nejde o parodii a nehrají jen pro zábavu. Je nutné uznat, že jejich umělecké gesto v sobě má určitou svrchovanost. Když zpěvák Maxim Košeljov zpívá svým zvučným barytonem, který asi nejvíc připomíná ázerbájdžánsko-sovětského operního a estrádního pěvce Muslima Magomajeva, zatímco v pozadí zní vcelku standardní rock doplněný o výrazné syntezátorové linky a zvonkohru, dostavuje se zvláštní efekt: jako bychom slyšeli hudbu, která by byla mohla před lety vzniknout, a dokonce se stát „oficiální“, kdyby Sovětský svaz existoval dál a jen mírně se změnil. Jenže tato hudba přišla na svět navzdory jeho zániku. „Sovětsky“ přitom působí i bez vizuální složky a aniž by většina textů nějak odkazovala k Sovětskému svazu – většinou se jedná spíš o různá banální konstatování, například že „malíři a námořníci mají nelehký osud“. Podobně paradoxního účinku Gromyka dosáhla, když v roce 2017 v rámci kolektivního projektu k poctě slavné skupiny Kino nahrála cover písně Zvezda po imeni Solnce (Hvězda jménem Slunce) z roku 1989, kterou jako by neaktualizovala, ale naopak vrátila ještě o několik let nazpátek, do jakéhosi alternativního brežněvismu. Zároveň ale Brežněv kapelu svým způsobem doběhl – ne nadarmo se pro jeho epochu vžilo označení zastoj neboli stagnace. Tím, že Gromyka na původně originálním gestu postavila celou svou identitu, a nikoliv třeba jedno album, se odsoudila k jeho opakování, dokud ho úplně nerozředí.
Míru a povahu ironie, která stojí za psychedelickým twistem z Petrozavodsku, sice není snadné stanovit, ale její přítomnost je přece jen evidentní – proto také v případě Gromyky nemá smysl mluvit o nostalgii. Téměř současně se ale objevila řada dalších „retrofuturistických“ projektů odkazujících k epoše pozdního Sovětského svazu, u nichž už ironie nostalgii do velké míry ustupuje. Platí to dokonce o celém jednom subžánru, známém jako sovietwave.
Poslední den v SSSR
Není zcela jasné, kdy se termín sovietwave objevil, ale mluvilo se o něm nejpozději v roce 2014, kdy na sociální síti VKontaktě získávaly tisíce posluchačů projekty jako Majak, Elektronika 302 nebo Proton-4. Neutuchající zájem o zvuk a estetiku osmdesátých let, který už se stačil projevit v několika vlnách synthwavu, zde vyústil v jeho specificky postsovětskou odvozeninu. Ta se oproti mateřskému žánru vyznačuje nejen volnějším tempem, měkčími zvuky syntezátorů, táhlými zvukovými plochami nebo dlouhým echem (tedy v podstatě vším, co dokáže posunout elektronickou hudbu do poloh vyvolávajících nostalgické a snové pocity), ale i vkládáním samplů odkazujících na pozdně sovětskou každodennost – mohou to být úryvky televizního vysílání, ptačí zpěv a zvuky z parků kultury a oddechu, rozhlasové znělky nebo třeba projevy oznamující vyslání dalšího člověka do kosmu.
Skupina Majak z ukrajinského Charkova, která ukončila činnost po jediném albu, dnes považovaném za klasiku žánru, se ještě držela obecnějších poloh: ilustruje to koneckonců i její název. Brzy se ale vyrojily další sovietwavové projekty, které jako by se předháněly v tom, kdo bude sovětštější. Možná nejdál zašla moskevská Artěk Elektronika, která jako jedna z mála vystupuje naživo. Pojmenovat rok po obsazení Krymu svoji skupinu po krymském pionýrském táboře mohlo vypadat jako politické gesto, ale cíle mladé šestice byly jiné: v rozhovoru pro hudební portál Apelzin mluvili členové a členky kapely o tom, že chtějí „vyvést mládež z duchovní krize“ a nabídnout jí pozitivní emoce – „emoce doby, kdy lidé věřili v budoucnost a mysleli globálně, pamatovali na dobro celé Země“. Na albu Poslednij děň v SSSR (2015) tyto emoce nabízí mimo jiné opět Leonid Iljič Brežněv, který na pozadí jemného beatu a rozmlžené kytary pronáší svou huhlavou dikcí projev ke schválení nové ústavy Sovětského svazu. Je ale potřeba mít na paměti, že ambice Artěk Elektroniky evidentně nejsou politické, natožpak komunistické, ale psychologické; nejspíš jde zkrátka o odblokování pozitivních vzpomínek na dobu stability, která se ale na většině úrovní pozitivně hodnotit nedá (jde přitom spíš o vzpomínky „kolektivní“ než osobní, protože tvůrci ani konzumenti této hudby danou epochu nezažili). V tomto světle dokáže i blábolení generálního tajemníka, který vyslal vojska do několika zemí včetně té naší, na leckoho působit uklidňujícím dojmem – stává se z něj, jak napsal už v roce 2014 jeden ruský hudební publicista, „sladkobolný durman“.
Běloruská spojka
Zdálo by se, že „sovětská vlna“ musí během pár let opadnout, ale k tomu zatím nedošlo. V roce 2021 naopak existuje několik nonstop vysílajících sovietwavových online rádií a fanouškovskou youtubovou kompilaci „1 Hour of Melancholic Sovietwave“ už si pustily dva miliony posluchačů. Výběr přitom vznikl teprve v roce 2019 a nedávno – snad v souvislosti s karanténními opatřeními – se dočkal několika pokračování. Snad i díky tomu, že sovietwave nikdy nebyl uceleným „hnutím“, mohl celkem snadno začít interagovat se sousedními žánry, a to nejen s těmi, které také mají v názvu slovo „wave“, ale i s podivuhodně odolným postpunkem, s nímž ho spojuje odkaz osmdesátých let. Jde o vývoj příliš čerstvý na to, aby se dal shrnout pod nějaký věrohodný narativ, ale svou roli zde nejspíš sehrál úspěch skupiny, která bývá občas také (chybně) označována jako sovietwavová – běloruského tria Molčat doma (v častější anglické transkripci Molchat doma).
Temný, rusky zpívaný postpunk kapely založené v roce 2017 v Minsku měl od začátku větší úspěch v zahraničí než v domovském Bělorusku (v roce 2019 odehrála skupina dva koncerty i v Praze). Začátkem roku 2020 ale Molčat doma získali nečekanou popularitu na sociální síti TikTok, o jejíž existenci členové v té době prý ani nevěděli. Jeden z uživatelů sítě tehdy zveřejnil zhruba půlminutové virální video s několika výjevy z klubového života v Petrohradě, doprovázené fragmentem písně Sudno (Loď) od Molčat doma a nápisem „I used to live in Russia“. Východoevropský depresivní šarm padl mezi globální mládeží na úrodnou půdu a TikTok se začal rychle plnit klipy, v nichž uživatelé za zvuků skladby s textem o „útulné smrti“ předvádějí své nové mikiny, obsluhují toustovač, venčí buldočky nebo si barví chlupy v podpaží. „To už ale nebyla naše píseň,“ říká k tomu zpěvák Jegor Škutko, „ti lidé vůbec nepochopili myšlenku.“ Všechno zlé je nicméně k něčemu dobré – mezi miliony západních uživatelů TikToku se našli i takoví, které hudba Molčat doma nasměrovala k dalšímu běloruskému a ruskému postpunku, k Viktoru Cojovi nebo i k sovietwavu, mezitím už rozrůzněnému a snad i méně naivnímu. Jako by trio z Minsku, které přiznaně navazuje jak na Kino, tak na Joy Division nebo New Order, se zpožděním několika dekád bezděčně vystavělo mezi oběma světy virtuální most.
Klipy a domy
Také Molčat doma přitom pracují se sovětskými motivy, ale oproti ranému sovietwavu mnohem ambivalentněji. Pokud je s ním něco spojuje, pak je to důraz na architekturu a urbanismus a specifický pocit rozlehlých prostorů. Zatímco na obálce jediného alba Majaku vidíme panelové sídliště zrcadlící se ve vodě, u běloruské skupiny je to například „obrácená pyramida“ brutalistního hotelu Panorama v tatranském letovisku Štrbské Pleso, ovšem retušovaná a doplněná o ruský název alba Etaži (Poschodí, 2018). V loňském klipu k písni Diskoteka pak v hlavní roli vystupuje budova Běloruské národní knihovny, obří stavba geometrického tvaru o šestadvaceti stěnách (dostavěná nicméně teprve v roce 2006). Postsovětská hudba se tak potkává se současnou vlnou zájmu o brutalistní a socialisticko-modernistickou architekturu.
Otázka je, zda tento pohyb může přispět k překonání vzájemných východo-západních stereotypů a k nějakému kulturnímu posunu, nebo se vše rozpustí v mediálním šumu. Sovietwave má v sobě příliš silný eskapismus na to, aby dokázal vyústit v něco významnějšího, než je klidný spánek. U projektů typu Molčat doma by tomu snad mohlo být jinak. V době, kdy na TikToku stále ještě přibývala mimoběžná videa s přehlídkami nového oblečení, natáčela skupina na své poměry explicitní politický klip Zvezda (Hvězda), v němž podporuje protesty proti Lukašenkově diktatuře, aniž by se vzdala své osobitě východoevropské estetiky. Z něj se ale virál nikdy nestal.