Svět mezi stíny města

Když se v roce 2006 stal Orhan Pamuk laureátem Nobelovy ceny za literaturu, jednalo se o symbolické gesto, stvrzující intenci snad všech jeho románů: prolínání a soumeznost Východu a Západu. Bezprostředním kontextem byly nicméně jeho výroky o arménské genocidě a zabíjení Kurdů a následný soudní proces. V tomto světle je udělení Nobelovy ceny projevem politizace, která ostatně provází nejprestižnější evropské literární ocenění od počátku. Od té doby uplynulo téměř patnáct let, námluvy mezi Evropskou unií a Tureckem jsou dávno minulostí a země se pod vedením Recepa Tayyipa Erdoğana vydala velmi odlišnou cestou, než v jakou turecký prozaik doufal v knize esejů Jiné barvy (2006, česky 2017). Pamuk stále patří k nejžádanějším vývozním artiklům turecké kultury, jeho romány se ale v „ponobelovské éře“ stáhly z bouří politického dění do melancholického oparu osobních dějin. Kniha Cosi divného v mé hlavě (Kafamda Bir Tuhaflık, 2014) s kronikářským podtitulem „Aneb život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karataşe a jeho přátel, jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2012 zachycený očima řady lidí“ je nejspíš nejlepším Pamukovým románem z tohoto období.

Jogurt na váhu

Jak je pro Pamuka typické, se středověce znějícím podtitulem románu kontrastuje jeho název, který je citací z rozsáhlé Wordsworthovy autobiografické básnické skladby Předehra aneb Jak vzniká básnický duch (1805, česky 1898). Se středověkem a raným romantismem ovšem souvisí také takřka avantgardistické přesvědčení, že „básnickým duchem“ může být doslova každý. Tím, kdo nosí „cosi divného v hlavě“, je Mevlut, který do Istanbulu přichází jako dvanáctiletý v roce 1969. Ve škole má sice různé ambice (chtěl by dál studovat nebo podnikat a zbohatnout), studium ale opouští nedokončené, aby se přidal ke svému otci, který přes den prodává jogurt a večer bozu. Boza, fermentovaný nápoj z osmanských dob s tak nízkým obsahem alkoholu, že je možné při jeho popíjení debatovat o tom, zda jej obsahuje či nikoliv, hraje v románu důležitou roli. Zaujmout dokáže ale rovněž popis prodeje váženého jogurtu – a to natolik, že když jej postupně vytlačuje jogurt prodávaný ve sklenicích v obchodech, cítíme smutek i my.

Podomní a pouliční prodejce je ideální postavou, která umožňuje zachytit růst a proměnu města, od slumů, v nichž Mevlutova rodina žije, po výstavní čtvrt Beşiktaş. Periferie ale Pamuka zajímají přece jen víc, už proto, že do nich po tisících proudili turečtí občané z různých částí země, kteří zde hledali své štěstí – mezi nimi i Mevlutův nepříliš úspěšný otec a o poznání úspěšnější strýc. Ti dva spolu přes noc postaví dům na prázdném pozemku, ovšem strýc jej později nechá zapsat na své jméno, kvůli čemuž se pohádají. Mevlut je od počátku nucen vyrovnávat se s několikerou loajalitou: lavíruje mezi otcem a strýcem, městem a vesnicí, mezi nacionalisty, k nimž patří jeho bratranci Süleyman a Korkut, a alevitskými levičáky, s nimiž ho seznámil jeho nejlepší kamarád Ferhat.

Hlavní postavy románu spojuje trojice sester z vesnice, odkud Mevlut pochází. Nejstarší Vediha si vezme jeho bratrance Korkuta, prostřední Rayiha se vdá za Mevluta a nejmladší Samiha za Ferhata. Všechny Pamukovy romány jsou do různé míry romány milostnými, jeho ambiciózní projekt Muzeum nevinnosti (2008, česky 2012) lze dokonce označit za milostný román par excellence. V něm se ovšem autor nechal až příliš strhnout svým tématem a utopil příběh v rozvláčné sebestřednosti, čehož se v Čemsi divném v mé hlavě naštěstí vyvaroval. V lásce Mevluta a Rayihy hraje roli omyl, úskok, všednost i rozdílná očekávání a je působivá právě proto, že je ne­obyčejná velmi obyčejně.

Hrdinky a hrdinové

Stejně jako většina Pamukových mužských hrdinů je Mevlut nepříliš rozhodný snílek. V politickém konfliktu, v němž stojí jeho bratranci a nejlepší přítel na opačných stranách, se nechce přidat ani k jednomu táboru – raději se oddává lásce k Rayize a ještě více svému snění. Jeho povolání každopádně díky nostalgickému oparu, do něhož je Pamuk halí, působí jako ta nejzajímavější věc na světě, ať už jde o pouliční prodej pilafu, roznášení jídla a hlídání pokladny v restauraci nebo kontrolu odběru elektřiny. Nade vším se ale tyčí pouliční prodej bozy a román je chvalozpěvem na toto zapomenuté umění. „Když večer nevyrazil do ulic a až do úmoru nechodil, oslabovalo to jeho myšlení a představivost,“ říká Pamuk o Mevlutovi, který právě při prodeji bozy objevuje „svůj vnitřní svět mezi stíny města“. Mevlut přitom není v tradičním slova smyslu výjimečný, je to obyčejný člověk, kterému toulaní po nočním Istanbulu zkrátka umožňuje uvolnit imaginaci: „Slova byla věcmi a věci zase obrázky. Ulice, jíž v noci kráčel s konvicemi bozy, a svět v jeho hlavě byly náhle jedním a týmž.“

Podobně jako zmíněné Muzeum nevinnosti je i Cosi divného v mé hlavě románem o ztrátě starého světa, jde však o otevřenější dílo, které se tolik nezavíjí do sebe. Pamuk se tu vrací k metodě promyšlené polyfonie, jakou použil v románu Jmenuji se Červená (1998, česky 2007), byť ji poněkud obměnil – zatímco Mevlut se objevuje ve třetí osobě, ostatní hlasy mluví ich­-formou. Osobní se prolíná s politickým a vedle zmiňovaných bojů mezi nacionalisty a levičáky se objeví i připomínka vyhánění Řeků v padesátých a šedesátých letech nebo špinavá válka vedená tureckou vládou proti Kurdům na východě země. Obou poloh se dotýká reflexe postavení a role žen v turecké společnosti. Na příkladu Vedihy, Rayihy a Samihy sledujeme, jak do velkoměstské společnosti spolu s přistěhovalci pronikají zvyky z venkova, které výrazně přispěly k ústupu atatürkovského sekularismu. Objevuje se praxe domlouvání sňatků bez účasti dívek a „únosy“, které jsou pro dívku sice únikem, ale dotyčná zpravidla nezná ani toho, s kým utíká, ani „domluveného“ manžela. Pamuk sice tyto pasáže nepíše jako obžalovací spis proti lidem, kteří přišli do Istanbulu hledat své štěstí z Anatolie, přesto však působí jeho líčení ženského osudu hrozivě. Jedna z nejsilnějších kapitol románu je ostatně tvořena sledem Vedižiných řečnických otázek, jimiž nejstarší z trojice sester takovou obžalobu v podstatě pronáší.

Hořkosladký smutek

Román je protkán smutkem, ten ale na rozdíl od jiných Pamukových románů nevychází z osudové tragédie, nýbrž prostě z vědomí, že naše obyčejné životy umějí být někdy stejně tíživé, jako jsou jindy uklidňující. Je to smutek, jehož hořkost je zmírněna vědomím sdíleného osudu. Když si na začátku románu mladý Mevlut představuje, že „jednoho dne dokáže velké věci a otec i všichni ostatní poznají, že Mevlut je mnohem zajímavější, než si mysleli“, víme, že nic takového se nestane. Polyfonní kronika několika spřízněných rodin zaznamená i vpády velkých dějin, jako jsou vojenské převraty z let 1970 a 1980, poukazuje ale na to, že proměny města i země si většina lidí připomíná v kontextu vlastních, osobních osudů.

Pamuk je spisovatel doslova rozkročený přes Bospor – dostatečně evropský, abychom mu rozuměli, a dostatečně turecký, aby nás okouzloval exotismem zaniklé minulosti. Nejde přitom o estetizovaný orientalismus, protože Pamuk nevychází z přepjatého fetišismu Jiného, ale z fascinace drobnými příběhy, které tvoří lidské osudy. Svou povahou se tak blíží romanticko­-nostalgickému pohledu na Rakousko­-Uhersko u Josepha Rotha. Za těch více než deset let, co čtu Pamukovy prózy, nejsem schopen říct, zda se stále víc setkávají s mou životní zkušeností, anebo spíš ovlivnily mé prožívání vlastního příběhu. Ale možná není namístě klást si podobnou otázku, protože právě prolínání příběhů a života je tím, o co Pamukovi jde.