Vážným jazykem o neseriózní hudbě

V knize Nová kritika se jednotliví autoři snaží analyzovat současnou populární hudbu v Rusku – od hip hopu po experimentální jazz. Existuje dnes ještě nějaká hranice mezi popem, rockem, rapem a jinými žánry?

Pokud mluvíme o našem sborníku, v něm spojení „populární hudba“ zahrnuje rock, hip hop, estrádu a další směry. Pro nás to byl pokus o komplexní, „poloakademickou“ analýzu hudby hrané v klubech, nikoli v koncertních síních. Slovo „populární“ nepoužíváme ve smyslu popový, ale ve smyslu hudby, která stojí mimo akademický zájem. Ruská tradice akademické hudební kritiky je dobře rozvinutá – já jsem ale chtěl mluvit vážným jazykem o hudbě, která je obvykle považována za neseriózní. V tomto smyslu hranice mezi populární hudbou, rockem či hip hopem skutečně neexistuje. V žánrovém smyslu mezi nimi ale samozřejmě zůstává.

Má název sborníku něco společného s pojmy „new criticism“ nebo „close reading“, tedy s literárněvědnými přístupy, které převládaly ve Spojených státech v polovině 20. století a kladly důraz na formální struktury?

Ne, název knihy jsem zvolil, aniž bych dumal nad tím, že už někdo něco pojmenoval podobně. Pro mě bylo důležité zdůraznit novost přístupu, naznačit, že náš sborník je pokusem o hlubší, sociologicky orientovanou analýzu kultury, o důkladnější práci, než jakou známe z médií. Snažili jsme se však držet co nejdál od literárněvědných metod. Přístup, kdy autoři zdánlivě analyzují hudbu, ale ve skutečnosti rozebírají pouze slova, je neplodný.

Co na ruské hudební scéně změnily moderní komunikační kanály?

Téměř všechno. Před dvěma lety jsem pro web Meduza napsal článek Epocha Zemfiry a Mumij Trolla skončila, kde jsem tu proměnu vyložil dostatečně podrobně. Moje myšlenka byla taková: pro hudební scénu sehrál zásadní roli vzestup generace, která vyrostla na internetu a měla volný přístup k jakékoli hudbě. Zpočátku měla tahle generace dojem, že tak jako oni mají možnost svobodně poslouchat hudbu z Ameriky, Česka nebo Indonésie, bude se i naše ruská hudba pouštět všude za stejných podmínek jako ta západní. Tato iluze se v určitém okamžiku zhroutila. Vyšlo najevo, že se Rusko nachází v kulturní izolaci a v blízké budoucnosti se z ní nepohne. Když se na to ale podíváme z jiného úhlu pohledu, dají se v této izolaci najít jisté vnitřní významy, určitá jedinečná identita. V posledních letech jsme svědky tohoto hledání. Na druhé straně tu ale stále je i příběh o tom, že internet představuje globální „rovnoprávnost“, která odstraňuje hierarchii. Popová i elitní hudba se stávají součástí jediné globální knihovny, z níž si každý může vzít, co potřebuje.

V devadesátých letech byla ruská televize plná nostalgických hudebních pořadů, jakým byl například cyklus Staré písně o tom nejdůležitějším. Projevují současní umělci podobnou nostalgii po Sovětském svazu?

Otázkou je, v jakých případech se dá skutečně mluvit o nostalgii. Někdy jde jen o práci s minulostí, s tradicí, a není nutné to nazývat nostalgií. To, že hudebníci s tímto tématem pracují, totiž ještě neznamená, že by se chtěli vrátit do Sovětského svazu. Píšou o tom i autoři našeho sborníku. Existuje řada tvůrců, kteří používají sovětské symboly na obalech desek nebo na sovětskou minulost různým způsobem odkazují přímo ve své hudbě. Jak řekl kulturolog Jurij Saprykin, jsou to lidé, kteří „obnovují nebeský Sovětský svaz“. Tito lidé vytvářejí jakési retro, obraz sovětské elektronické hudby, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Je to nostalgie po něčem, co se nikdy nestalo. Ale samozřejmě existuje také hudba, která je po sovětském režimu i jeho ideologii do určité míry nostalgická.

Kapely jako Shortparis nebo IC3PEAK ve svých textech reagují na současnou politickou a sociální situaci v Rusku. Shortparis aktualizovali text písně Jegora Letova, kde se zpívá, že „jsme led pod nohama majora“. Myslíte si, že se jedná o obecný trend, nebo spíš o výjimku?

Řekl bych, že míra politična na současné hudební scéně je víceméně stabilní. Otázkou je, jak velkou pozornost tomu věnují média. Veškeré politické umění teď totiž bedlivě sleduje nejen soudruh major, ale také tisk, který chápe, že toto téma je populární. Mimochodem, Jegor Letov je jednou z klíčových postav nezávislé ruské hudby. Kolem jeho osoby existuje určitý mýtus a jeho tvorba je předmětem reflexe. Letov je minulost, která definuje současnost ruské hudby. Zároveň se dnešní společnost politizuje a všeobecná nálada přece jen prosakuje i do hudby. Shortparis nebo IC3PEAK dokážou tento trend vyjádřit nejvýrazněji. V případě IC3PEAK jsou to téměř protestní prohlášení, Shortparis jsou mnohem ambivalentnější. Nikdy nemáte jistotu, na které straně barikády kapela stojí – a právě to je zajímavé. Ukazuje to na složitost současné politické a sociální situace. Pro pochopení toho, jak se dá existovat v současné politické realitě, mohou posloužit i loňská alba kapel GŠ a Dajtě tank nebo hudebníka Dimy Midborna.

V devadesátých letech byl obraz ženy v ruském popu stále ještě do značné míry spojován s romantickým ideálem krasavice. Pak se objevily projekty a zpěvačky jako Linda, Tatu, Zemfira, které tradiční způsob vnímání žen změnily. Jaký obraz ženy nabízí dnešní populární hudba?

I v devadesátých letech byla situace ambivalentní. Ano, většina zpěvaček tehdy tradičnímu ideálu odpovídala, ale například zmíněná Linda začínala už v roce 1994. V posledních letech se genderové povědomí v Rusku změnilo. Existuje mnoho obrazů ženství a každý z nich je jiný. Máme estrádní hvězdy, které vypadají jako z obálek módních časopisů, ale vedle nich jsou tu i velmi nekonvenční osobnosti – například ukrajinská zpěvačka Svetlana Loboda ve svých písních zesměšňuje stereotyp bydlenky, která doma čeká na svého manžu. Lolita Miljavskaja zase zábavným způsobem odolává standardům krásy. To jsou ale jen střípky ze současné populární hudby. Děje se toho mnohem víc.