Chybí už jen odsouzený travič

V čem je pozměňovací návrh invazní novely zákona o ochraně přírody a krajiny, který už byl schválen zemědělským výborem sněmovny, pro ptactvo tak nebezpečný?

Tento návrh znamená z důvodu „mimořádných rostlinolékařských opatření“ snížení stupně ochrany u celé jedné kategorie chráněných živočichů, a to silně ohrožených. Sice by bylo stále nezákonné tyto živočichy úmyslně zabít, ale například už individuální ochrana jednotlivých hnízd by u nich přestala existovat. Uvedu příklad – pokud by v lese byla naplánována těžba v místě, kde je hnízdo čápů černých nebo některých druhů chráněných dravců, hnízdo by se mohlo pokácet i s mláďaty či vejci. Běžné hospodaření by mělo přednost. Přitom pro takové ptáky, jako je zmíněný čáp černý, je individuální ochrana hnízd naprosto zásadní, protože jsou to druhy citlivé na vyrušování, a pokud je chceme v naší přírodě zachovat, musíme jim speciální péči tohoto charakteru poskytnout.

Obdobný případ je chřástal polní, hnízdící na loukách. V jeho případě je třeba domluvit posunutí seče v místě tak, aby ptáci mohli naklást vejce a vyvést mladé. Zemědělci sice nemají povinnost hnízdění chráněného druhu sledovat, pokud jsou ale na něj upozorněni, zákon jim ukládá povinnost vyloučit hospodaření v dotyčném místě a mají i nárok na náhradu ušlého zisku s tím spojeného, právě protože jde o chráněný druh. Toto všechno by padlo – zemědělci, kteří by chtěli hnízdící ptáky chránit, by přišli o možnost kompenzace, a ti ostatní by mohli hnízdo legálně rozšmelcovat traktorem.

Zemědělský svaz se ale brání tím, že jim stávající úprava znemožnuje dostatečně rychle reagovat na kalamitní stavy, kdy dojde k přemnožení například hraboše polního nebo kůrovce. Je tenhle výklad oprávněný?

Je naprosto neoprávněný a v zásadě říká dvě důležité věci. Za prvé – když už všechny následky a souvislosti nedomyslel skutečný navrhovatel, tedy Zemědělský svaz ČR, pánové poslanci a paní poslankyně by měli být natolik znalí věci a vědět, k čemu návrh, který podávají, může vést. A druhá věc je, že se stále tváříme, jako by jediným možným způsobem nakládání s gradacemi hrabošů bylo plošné rozsypávání jedů. To není pravda. Máme tu několik tisíc ekologických zemědělců, kteří zvládají hospodařit bez něj. Je to jiný typ hospodaření, vyžaduje odlišné znalosti a přístupy a v něčem je možná komplikovanější, protože zemědělec musí skutečně znát svá pole a vědět, jak má střídat plodiny a jaké používat osevní postupy. Mnohem snazší, ale nikoli nutně levnější, je sáhnout po jedu. Ovšem nejde absolutně souhlasit už se samotným předpokladem, že bez něj české zemědělství nepřežije. Tento návrh znamená, že to málo, co české zemědělce ještě nějak omezovalo, aby nesypali jed všude, kde vystrčí hraboš hlavu z nory, se nyní snaží Zemědělský svaz prolomit.

Jak je možné, že se vůbec nápady ohrožující vzácné živočichy české krajiny objeví v návrhu zákona, který se týká invazivních druhů?

To už je otázka na zákonodárce, proč jsou ochotní se zabývat těmito přílepky, které s projednávaným tématem vůbec nesouvisejí. Pan poslanec Kott, který v Poslanecké sněmovně návrh předložil, se teď účastní i dalšího nesmyslného přílepku k této novele, který se týká zákona o myslivosti. Ten je takto předložen ke zrychlenému jednání, ačkoli jen na něm záleží, zda bude českým lesům umožněno, aby se obnovovaly přirozeně, a vlastníkům lesů, aby mohli rozhodnout o snížení početnosti zvěře, která likviduje jejich majetek. Ministerstvo zemědělství se vlastně snaží jednodušší cestou prosadit přímo v poslanecké sněmovně svoji představu hospodaření, která je velmi daleko od toho, co považuje za správné ekologicky smýšlející veřejnost.

Pozměňovací návrh k novele je obhajován bojem s hrabošem polním, a souvisí tak s jinou kauzou, která vzbudila značnou pozornost veřejnosti – povolení plošné aplikace přípravku Stutox II. Víme už, jaké jsou následky tohoto rozhodnutí? Nepřišli jsme v jeho důsledku o sýčky, které se Česká společnost ornitologická (ČSO) snažila v uplynulých letech zachránit?

Sýčky se snaží zachránit nejen ČSO. V loňském roce se podařilo spustit oficiální záchranný program, do nějž stát lije peníze, aby u nás sýček obecný nevyhynul, a plošná aplikace Stutoxu II jde pochopitelně zcela proti tomu. Jedná se mimochodem o první záchranný program pro ptačí druh u nás. Bohužel vyhodnocení dopadů bude možné až za několik měsíců – teď teprve startuje monitoring jarní sezóny v teritoriích, sýčci začínají houkat. Ale protože tu populaci máme velmi dobře zmapovanou, budeme schopni přesně říct, jak se to projevilo.

Objektivně řečeno, zatím prokázaných otrav Stutoxem není mnoho, nicméně určitě jsme schopni doložit, že k nim dochází. Otrava zink­fosfidem, což je účinná látka ve Stutoxu, se prokázala u několika čápů, káně, poštolky… Máme i další podezřelé úhyny, které vykazují znaky odpovídající otravám, ale nebyla u nich provedena analýza.

„Hraboše má káně nejraději“ zní mezititulek posledního Ptačího světa, časopisu členů ČSO, v němž představujete letošního ptáka roku, káni lesní. Je přemnožení hraboše a potýkání se zemědělství s jeho následky důvodem, proč jste zvolili právě ji?

Rozhodně to je jeden z důvodů. Dalšími bylo její ohrožení i jinými typy trávení, tedy hlavně úmyslným pokládáním otrávených návnad do krajiny. Zároveň se snažíme, aby ptákem roku byl nějaký známý pták, kterého mohou lidé běžně pozorovat. A potom je to celková zajímavost toho druhu – všestrannost a přizpůsobivost káně, která jí i v této pro predátory nepříznivé situaci umožňuje udržovat si populační počty a být jedním z nejběžnějších dravců.

V krajině totiž dnes probíhají změny tak rychle, že se jim nelze přizpůsobit evolučním vývojem a musí se s nimi vypořádat jedinci v rámci své druhové flexibility, která se různí druh od druhu. Z těchto rychlých změn profitují druhy s širokou ekologickou valencí čili univerzalisté, kteří zvládají různá proměnlivá prostředí a vždy si najdou nějakou cestu. Naopak specialisté, druhy, které vyžadují svůj typ konkrétního prostředí, strádají, protože nejsou schopni na změnu reagovat.

I dnes padají na obhajobu průmyslového zemědělství výmluvy odkazující na komunismus – musíme používat chemii, protože jsme půdu dostali tak zdevastovanou, že by na ní jinak nic nevyrostlo. Jak se za uplynulých třicet let proměňovaly ptačí populace a co případné změny vypovídají o našem hospodaření v krajině?

Po roce 1989 velmi rychle došlo k velikému nárůstu ptačích populací v zemědělské krajině. Ve chvíli, kdy přestal fungovat systém kolektivního zemědělství a ještě se neroz­běhl žádný nový systém podpor, příroda velmi profitovala. Už před vstupem do Evropské unie se však pozitivní vývoj zlomil a situace se ještě zhoršila poté, co v Česku začala platit Společná zemědělská politika. Můžeme říct, že minimálně v Česku Společná zemědělská politika prokazatelně uškodila polním ptákům a její negativní vliv stále trvá. Křivka indikující počty zemědělských ptáků sice ukazuje určité zmírnění poklesu v úplně posledních letech, ale to může být tím, že populace řady druhů jsou tak vyčerpané, že zkrátka není kam dál klesat. Odborných prací, které prokazují souvislost těchto poklesů se zemědělstvím, existují jen v Evropě desítky. A absolutně se nelze vymlouvat na nějaké předchozí režimy. Měli jsme třicet let na to, abychom se začali chovat lépe, a my se zatím snažíme dohnat vše, co bylo špatně.

Může se o tom někde přesvědčit i laik?

Konkrétně je vše popsáno ve Zprávě o stavu životního prostředí, kterou vydává Ministerstvo životního prostředí. Ornitologická data si lze prohlédnout na webu jpsp.birds.cz. Zatímco kategorie běžných druhů si drží plus minus stejné počty a počty lesních ptáků klesají jen velmi mírně, v případě ptáků zemědělských jsme nyní na osmapadesáti procentech stavů z roku 1982, kdy se s měřením v rámci Jednotného programu sčítání ptáků začalo. Přišli jsme o čtyřicet procent ptáků za posledních čtyřicet let! Navíc u běžných druhů sice celková křivka vypadá jako setrvalý stav, ve skutečnosti ale ubývá specialistů a široce rozšířené druhy se stávají ještě rozšířenějšími a početnějšími. Doplním, že jsou i některé druhy, u kterých je ten pokles na úrovni devadesáti procent, například koroptve, čejky nebo už zmíněný sýček. A například mandelík zmizel úplně. Straky jsou naopak jedny z těch druhů, které zvládají se rychle přizpůsobovat novým prostředím a nalézt potravu v blízkosti člověka, a tím pádem u nich vidíme populační nárůst podobně jako u kosů či sýkor koňader.

Jsou tyto úbytky ovlivněny i novými ptačími nemocemi, jako je virus usutu u kosů nebo „krmítková nemoc“ u zvonků? A může za jejich rozšíření změna klimatu?

Nemoci jsou něco, co se v přírodě naprosto běžně děje, byly vždycky a vždycky budou, a mohou mít pro populace druhů i zásadní dopady. Jsme jen velmi těžko schopni říct, které z těch nově rozšířených nemocí jsou přímým důsledkem lidské činnosti, které nepřímým – a šíří se třeba zrovna v souvislosti se změnou klimatu – a které jsou naprosto přírodního charakteru a nemají s lidskou činností co dělat. Například trichomonózu u zvonků, poprvé u nás zaznamenanou v roce 2012, způsobuje nový kmen prvoka bičenky drůbeží, který začal napadat dalšího hostitele. Je to velice stará nemoc, z lézí na kostech tyranosaurů máme doklady, že trpěli podobně se projevujícím parazitem, jenže jejímu aktuálnímu šíření napomáhá krmení ptáků na krmítkách. A trichomonóza populaci zvonků skutečně velmi dramaticky snižuje – jsme na polovině počtů ve srovnání s rokem 2010.

Virus usutu u kosů, u něhož se předpokladá, že jeho šíření je způsobeno klimatickou změnou, protože je to v zásadě tropická nemoc, naopak tak výrazný vliv zatím nemá. Kos donedávna kontinuálně zvyšoval početnost, a do jaké míry stojí za současným zastavením růstu virus usutu a nakolik suché roky, protože kosové jako ptáci sbírající hmyz na zemi mají pro mláďata jednoznačně méně potravy, či zda je to vlivem nasycení populace, která už zkrátka nemá kam růst a nastoupily nějaké autoregulační mechanismy, to nejsme schopni bez podrobné studie říct.

Jak jinak klimatická změna ovlivňuje výskyt ptačích druhů a jejich početnost u nás?

Tendence je očekávatelná – ptáci, kteří jsou chladnomilní, ubývají a teplomilných přibývá, přičemž tento vliv klimatické změny roste. Výrazně ubývají druhy, které byly vázány na vysokohorské podmínky – slavík modráček tundrový, linduška horská, kos horský. Chladnomilní ptáci se posunují výš a výš do hor, až narazí na hranici, kde už to výš nejde, a posunou se dál na sever. U každého z nich je ten mechanismus působení klimatické změny trošičku jiný – někdy jde o rozšíření nových predátorů, méně potravy, může jít i o velmi komplikované důvody. Na druhé straně jsou druhy, kterým ty podmínky vyhovují a šíří se. Nejmarkantnějším místním příkladem je vlha pestrá, pták za doby mého dětství naprosto výjimečný. Když se někde na jižní Moravě našlo pět párů, byl to zázrak, dneska hnízdí i po stovkách severně od Prahy. Z vlhy se stává běžný pták naší krajiny.

Když se ještě vrátíme k otravám ptáků, trochu mě zaráží, že výcvik psů na vyhledávání otrávených návnad pod dozorem psovodky Kláry Hlubocké musela iniciovat Česká společnost ornitologická na své náklady. Neměl by podobné případy, kdy zřetelně dochází k porušování zákona, řešit především stát?

My to v současnosti neděláme úplně na své náklady, protože práce psovodky a vše, co s ní souvisí, jsou financovány z evropského projektu LIFE. Ale je pravda, že téma travičství v roce 2000, kdy jsme s těmito aktivitami začínali, opravdu zajímalo jen hrstku lidí a prvních deset let jsme doslova bojovali s policií, která měla metodiky, proč vůbec nezahájit vyšetřování, ve stylu Hlavy XXII: dokud není laboratorně prokázaná otrava, nemůže se zahájit vyšetřování, ale pokud necháme udělat analýzu, nemůže se nic vyšetřovat, protože se vzorky bylo manipulováno někým jiným než policií… Ta situace se radikálně změnila – a výrazně se mění hlavně v posledních letech, kdy policie věnuje většině případů velkou pozornost. Teď to končí na úrovni soudů, což je také důvod, proč se s ČSO účastníme i seminářů nejen pro policisty, ale i pro státní zástupce a soudce. Protože pokud soudci nemají představu o podstatě případů, s nimiž se setkávají, a dosud neměli ani možnost se s nimi setkat, nevědí, jak si s nimi poradit… Celý ten proces posunujeme krok po kroku dopředu. Chtělo by to ještě to poslední – odsouzeného traviče.

Zatím se tak nestalo?

Máme případy, kdy předpokládaný travič byl policií obviněn a soud dospěl k názoru, že v bodu trávení nebyly dostatečné důkazy, tedy že tento konkrétní člověk vzal jed, který se našel u něj doma, a otrávil s ním ptáka, který se našel u něj na zahradě… Ty otravy se skutečně prokazují velmi těžce a je věcí policie, státních zástupců a soudů, aby vzali v potaz všechny související informace a odpovědně případy zvážili. Každopádně máme už odsouzené za jiné činy, na něž se přišlo v souvislosti s vyšetřováním trávení – například za nelegální držení zbraně či karbofuranu.

Pokud je v celé Evropské unii od roku 2008 držení karbofuranu trestným činem, odkud se tu pořád bere?

Zkuste si zadat do vyhledávače koupit karbofuran… V řadě zemí světa mimo Evropskou unii se vyrábí a používá v zemědělství běžně. A existují například i stránky čínské společnosti, která ho prodává, přímo v češtině. Jak je možné, že to prochází přes celní správu, je třeba se zeptat celní správy… Bohužel karbofuranu stačí tak malé množství, že asi skutečně není reálné to vysledovat.

Je aktuální případ v Sedlici na Příbramsku, kde se našlo šestnáct otrávených zvířat včetně orla mořského, dvou jestřábů a tří kání lesních, výjimečný?

Je to nejvyšší počet zvířat nalezených na jednom místě, ale není to zase tak výjimečná událost, protože přes deset úhynů na jednom místě jsme měli už víckrát. Ta kauza se ale vymyká tím, jakou pozornost celé věci věnuje jak policie, tak média a veřejnost. Ukazuje to, že veřejné mínění se za těch dvacet let naprosto proměnilo – od postoje „nějací ptáci, koho to zajímá“ jsme se dostali do fáze, kdy každý obdobný případ budí obrovské vášně a je vidět veřejný zájem na tom, aby se to nedělo a pachatelé byli patřičně potrestáni.

Obrátíme­-li se k jiné aktuální kauze, a sice plánu brněnského zastupitelstva zastavět tzv. Černovickou terasu, lze na ní ukázat, že se postoj veřejnosti mění, i co se týče podobných zón městské divočiny?

V případě Černovické terasy hraje roli to, že jde o bývalý těžební prostor, což je typ prostředí, u nějž máme stále trochu dojem, že je to zničená, měsíční krajina bez života, a přitom když do těch míst přijde biolog, nestačí se divit, ať je to botanik, entomolog či ornitolog… Přestože je krajina po těžbě zásadně přemodelovaná, v žádném případě není mrtvá a v mnoha případech je hodnotnější, bohatší a zdravější než její zemědělské okolí. Právě tyto prostory, kde těžba ještě probíhá nebo už jsou opuštěné, mohou být refugii pro mnoho organismů, které jinde v krajině už nenacházejí vhodné podmínky – nemáme obnažený povrch půdy či štěrkové sešlapávané cesty, u zregulovaných řek chybějí náplavy. Nechci tím samozřejmě říct, že jakákoli těžba je v pořádku, ale musíme se dívat na kontext. Otevření těžebny v zachovalém lužním lese je zcela za hranou a nemyslitelné, naopak pokud část polních kultur chemického zemědělství proměníme v pískovnu s vodní plochou a břehovými porosty, vznikne mnohem pestřejší a zdravější krajina a není důvod se něčemu takovému bránit.

S těžbou uhlí v severozápadních Čechách je sice třeba skončit z řady dobrých důvodů co nejdřív, ale je otázka, co s těmi haldami hlušiny, které jsou mnohdy už po řadu let zarostlé přirozenou sukcesí. Technokratický přístup říká: musíme to zrekultivovat, navrátit tam přírodu. A takovéto území, které už bylo přirozeně vymodelováno tím, jak výsypka byla všelijak členěná, voda si v ní časem našla cestu, vznikla drobná jezírka, zkrátka celý takovýto bohatý systém se srovná buldozerem a vysází se tam mladý les, jeden stromek vedle druhého, v pravidelných intervalech – a tomu chceme říkat příroda. To je jeden z obrovských paradoxů. Snažme se využít maximálně to pozitivní, co těžba přinesla, a k těžebním prostorům přistupovat s velkou mírou znalosti a respektu k přirozeným procesům, které si ve většině případů dokážou poradit i bez nás.

Proč se tato rekultivace stále děje, ačkoli víme, že krajině spíše škodí?

Stávající těžební legislativa bohužel nutí těžaře rekultivovat podle plánů sanací a rekultivací, které se schvalovaly v době otevírky dobývacího prostoru. Máme­-li tedy dobývací prostor z padesátých let, těžař má povinnost vrátit stav na původní ornou půdu nebo les bez ohledu na to, jak velký nesmysl to dnes je. A změnit tyhle dokumenty je náročný úřední proces, za nějž těžař nic nedostane, má jen náklady navíc a dobrý pocit. Čili zase jde o nefunkční systém jako u zemědělských dotací – tentokrát je to ale velká nepružnost ve fungování státu a nastavení podmínek pro těžby… Nejedná se jen o český problém, tady zaspalo lidstvo jako celek. Česko je dokonce v obnovní ekologii, tj. oboru, který se zabývá obnovou těchto prostorů, vědecky na špičce.

Co se týče přístupu veřejnosti k prostorům, jako je Černovická terasa, vidím velkou změnu k lepšímu v tom, že se o těchto místech vůbec mluví a píše, že se o záležitostech, které jsou z podstaty věci lokálního charakteru, dozvídáme v celostátních médiích. Ukazuje to, že zájem lidí o přírodu setrvale a výrazně roste. Zkrátka čím méně přírody máme, tím víc lidí si uvědomuje, že jsme na ní závislí, a tohle uvědomění ještě razantně narostlo s příchodem koronaviru. V blízkosti měst jsou tato přírodě blízká prostředí ještě o to důležitější. Existuje řada studií o významu přírody pro psychické zdraví. I proto by v blízkosti aglomerací měla přírodní prostředí vznikat plánovaně, a pokud vzniknou samovolně, jako v případě Černovické terasy, je třeba za ně děkovat a snažit se je maximálně chránit.

Jakýkoli ekologický argument proti obnovitelným zdrojům energie se zastáncům fosilních paliv vždy velmi hodí. Podobně ošemetnou záležitostí, jako je upozornění na bohatost biodiverzity těžebních prostorů, může být i námitka, že větrné elektrárny zabíjejí ptactvo. Jaký postoj k tomu ornitologové zaujímají?

Opět je to otázka vážení priorit. Větrné elektrárny objektivně znamenají překážku pro táhnoucí ptáky i pro netopýry, mohou je přímo zabíjet a také se jimi zmenšuje životní prostor zvířat. To je fakt. Druhý fakt ale je, že každou takovou stavbu je třeba posoudit zvlášť v konkrétní situaci, zjistit míru rizika. Například v horských severojižně orientovaných sedlech, která fungují jako tahové koridory na jaře a na podzim, opravdu nemají větrníky co dělat, na řadě jiných míst ale tak velkým problémem nejsou. Náš postoj je proto následující: obnovitelné zdroje energie jsou nezbytnost, ale elektrárny potřebujeme stavět tak, abychom nezničili všechno okolo. Jde jen o to, aby ti, kdo mají rozhodovací pravomoc, byli ochotní vůbec nějakým odborným argumentům naslouchat.

Jak se osvědčil program „ptačích rezervací“ a proč jste se do jejich zakládání pustili?

Inspirovali jsme se v zahraničí, kde má v řadě zemí tato forma ochrany přírody možná i větší tradici než státní ochrana přírody. Státní ochrana je ve své podstatě velmi defenzivní, snaží se zkrátka uchránit něco, co zbylo, a ono se to ne vždy povede, navíc čelí každý rok desítkám útoků a snah o prolomení, jako je třeba aktuálně nesmyslná stavba rozhledny na Králickém Sněžníku, a nemůže tak mít jiný výsledek, než že pořád přicházíme o další a další přírodní území. Naší ambicí bylo udělat přesný opak, tedy vzít si území, které v tu chvíli není tak zajímavé, ale prostřednictvím cílených ochranářských zásahů, péče a hospodaření za účelem ochrany ohrožených biotopů a druhů z něj vytvořit něco jiného. Začali jsme v roce 2006 výkupem pozemků na Josefovských loukách a od té doby jsme schopni ukázat, že tenhle přístup nese výsledky. Zprovoznili jsme tam sto let starý závlahový systém, původně postavený tak, aby se zvýšila produkce trávy. My ho využíváme jinak – aby se vytvořilo ideální podmáčené prostředí pro mokřadní druhy ptáků. Navíc využíváme pastvu velkými kopytníky, divokými koňmi a pratury, protože bez hospodaření by to území zarostlo měkkým luhem, a my naopak chceme, aby zůstalo atraktivní pro druhy vyžadující mokré louky. V současnosti vznikají další tři podobné ptačí parky a Česká společnost ornitologická není už zdaleka jediná, kdo se do zakládání soukromých rezervací pouští. Věřím, že jich v blízké budoucnosti bude jen přibývat.