Trilogie Vzpomínky na Zemi od Liou Cch’-sina způsobila před pár lety na scéně sci-fi literatury poprask svým spekulativním rozpětím, zahrnujícím celou historii vesmíru. Host nyní vydal překlad autorovy starší knihy Věk supernovy, v níž se naplno obnažují všechny nešvary, které se čtenáři v ostatních knihách snažili ignorovat.
Romány čínského spisovatele Liou Cch’-sina jsou fascinující zejména jako myšlenkové experimenty, které vypovídají mnohé nejen o tématech, jimiž se zabývají, ale i o myšlenkovém světě, v jehož rámci autor své spekulace provádí. Liou vlastně oživuje tradici americké „tvrdé“ science fiction reprezentované Arthurem C. Clarkem či Isaacem Asimovem, ale ve specifické podobě ovlivněné zkušeností a kulturou současné Číny. V uhrančivé trilogii Vzpomínky na Zemi (viz A2 č. 19/2018) jsme díky množství neobvyklých a podnětných variací na typické žánrové motivy snadno přecházeli nedostatky a problematické aspekty textu. Starší, ale u nás později vydaný román Kulový blesk (viz A2 č. 13/2020) se zase natolik specificky vztahoval k otázce zbraní v lidské civilizaci, že jsme byli ochotní mu odpustit pasáže, z nichž bylo zjevné, že jejich autor je technokrat a šovinista. S nedávno česky vydaným románem Věk supernovy (Čchao-sin-sing ťi-jüan, 2003) se vracíme ještě před Kulový blesk. První náčrt knihy Liou vytvořil v roce 1989 (tedy v roce masakru na náměstí Nebeského klidu) a finální verzi měl hotovou v roce 2002 (kniha vyšla v roce 2003, tedy rok před Kulovým bleskem a tři roky před prvním dílem Vzpomínek na Zemi). V jeho kronice paralelních dějin Číny v éře, kdy následkem jedné kosmické události na celém světě vymřou všichni dospělí a civilizace se dostane do rukou dětí, jsou ale bohužel problémy autorova přístupu už nepřehlédnutelné, protože do značné míry formují celé vyprávění.
Horizont civilizace
K nejsilnějším pasážím románu patří jedna z úvodních kapitol, v níž Liou podrobně líčí fyzikální procesy, které probíhají ve hvězdě nacházející se ve vzdálenosti několika světelných let od Země, ale pro lidské pozorovací technologie jsou neviditelné. Je to monumentální tragédie, která odhaluje, že kosmickým událostem je cizí nejen osud lidstva, ale i samotné lidské měřítko. Podobné pasáže obsahují všechny Liouovy knihy a většina z nich působí podobně intenzivním dojmem. Dá se dokonce říct, že hlavní síla Liouových próz spočívá právě v konfrontování lidstva s těmito kosmickými ději a rozměry. Věk supernovy se nicméně po počátečním líčení uzamkne do horizontu lidské civilizace a celá následující fabulace probíhá v jeho mantinelech. A v nich se nejvíc odhaluje, na jak vratkých základech Liou své paralelní dějiny staví.
Klíčovým problémem je už samotné téma dětské psychiky, na kterém celá kniha o civilizaci složené jen z dětí stojí. Dětské myšlení je pro nás paradoxně neproniknutelné, přestože jsme dětství všichni prožili. Pro dospělého spisovatele je proto dětství vždycky konstrukt, který navíc zpravidla slouží jako metafora pro něco, co s dětstvím příliš nesouvisí. To platí jak pro Goldingova Pána much (1954, česky 1968), tak pro Děti z Bullerbynu (1947, česky 1962) Astrid Lindgrenové. Liou v doslovu přetištěném v českém vydání přirovnává společnost „věku supernovy“ k Číně v období prudké společenské transformace, která začala osmdesátými léty – je to ostatně doba, ze které výrazně čerpá imaginace všech Liouových knih. Román je skutečně postaven na představě společnosti, která není dostatečně vyspělá, aby se dokázala vyrovnat se změnami, které v ní probíhají. To ale nic nemění na tom, že autorovy představy o společnosti bez dospělých jsou ze všeho nejvíc založené na stereotypech a generalizacích.
Sci-fi bez techniky
Ve všech Liouových knihách najdeme napětí mezi hrstkou výjimečných jedinců, kteří skutečně hýbou dějinami, a masami, na jejichž vůli jako by ani v nejmenším nezáleželo. Ve Věku supernovy, který je autorovým nejsociologičtějším románem, se ukazuje, jak nedostatečný tento pohled je. Události jako vznik obří virtuální reality nebo uspořádání smrtících válečných her nejsou v ději příliš dobře odůvodněny a vycházejí z velmi bazálních úvah nad tím, co děti jakožto zcela nediferencovaná masa chtějí a podle jakých vzorců se chovají. Nemluvě o tom, že o dějinách tu rozhodují výhradně muži, zatímco ženám jsou (pro Lioua typicky) vyhrazeny role pečovatelek nebo záporných postav.
Liouovi se ale nedaří do jeho kroniky zapojit konzistentním způsobem ani techniku. To je překvapivé vzhledem k tomu, jak radikální tezi o technologiích, zejména těch zbraňových, zastává v Kulovém blesku a vlastně i ve Vzpomínkách na Zemi. Ve Věku supernovy se naopak zdá, jako by tahal různé technologie z rukávu podle toho, jak se mu to zrovna hodí, a pak je zase opouštěl, aniž by v pozdějším ději sehrály nějakou roli. Zejména u superpočítače Velké kvantum a obří virtuální reality Nový svět je zarážející, proč nijak nezasahují do poslední části románu, jež zachycuje válečné hry supernovy a hru na výměny států. Ostatně i tyto dvě velké hry civilizací působí hodně nepodloženě, schematicky a přepjatě.
Pokud je společnost supernovy obdobou překotně se měnící čínské společnosti, pak by se ústřední metafora dala rozšířit i na autora a jeho tvůrčí úsilí. Ani sám Liou Cch’-sin totiž na svůj závratně ambiciózní námět v tomto případě tak úplně nestačí.
Liou Cch’-sin: Věk supernovy. Přeložila Hana Do. Host, Brno 2020, 463 stran.