Krize bydlení nepolevuje ani po roce pandemie. V této době ministerstvo pro místní rozvoj i hlavní město Praha dokončují své vlastní koncepce bytové politiky. Dostupnější bydlení ale ani jeden ze strategických dokumentů neslibuje.
Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) předložila na konci února do meziresortního připomínkového řízení návrh nové koncepce bydlení. Shodou okolností ve stejnou dobu finalizuje Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) pod dohledem prvního náměstka primátora Petra Hlaváčka (Spojené síly pro Prahu) svou vlastní strategii rozvoje bydlení. Oba dokumenty se v některých významných ohledech odlišují a prakticky na sebe nenavazují. Společné mají především to, že spíše než zájmy lidí, kteří jsou bez domova nebo v bytové nouzi, reflektují zájmy vlastníků nemovitostí a developerů.
Vše vyřeší trh
Poté, co byl před dvěma lety vládou definitivně potopen návrh zákona o sociálním bydlení, se kabinet, jako by se nechumelilo, vrací v obvyklé pětileté periodě k tvorbě strategického dokumentu týkajícího se bydlení. A předkládá jej tatáž ministryně, která původně schválený legislativní úkol přípravy zákona nezvládla. Podle Dostálové se však nic neděje. Nesplnění úkolu při přípravě zákona o sociálním bydlení její návrh vůbec nezmiňuje a s dostupným bydlením, tedy bydlením pro širší populaci, to podle ní není zase tak špatné. Koncepce dokonce tvrdí, že „v letech 2011–2019 se nepotvrdila prognóza zhoršení finanční dostupnosti bydlení velké části domácností, a to zejména díky vývoji ekonomiky a privatizaci obecního bytového fondu“.
Tato tvrzení jsou však v rozporu nejen s posledními výzkumy Akademie věd, ale i s údaji, které jsou uvedeny v jiné části dokumentu, kde se uvádí, že ceny za bydlení v posledních letech zaznamenaly druhý nejvyšší nárůst v EU, přičemž kupní síla obyvatel ČR rozhodně nerostla stejným tempem. Ministerstvo se přitom nikde neobtěžuje vysvětlením tohoto rozporu ani nedokládá, jak vlastně privatizace bytového fondu přispívá k poklesu cen bydlení.
Podobných nedoložených tvrzení vzývajících privatizaci a bytový trh je v materiálu celá řada, a jeho ideová východiska tak lze hledat v klausovském neoliberálním fundamentalismu devadesátých let. V krystalické podobě se vyjevují například v následující formulaci: „dostupnost bydlení byla pozitivně ovlivněna dokončením procesu deregulace nájemného, které vedlo ke zvýšení dostupnosti nájemního bydlení a ke stabilizaci výše nájemného v obvyklé výši a vytvoření fungujícího trhu s byty. Nájemní bydlení se tak přiblížilo nájemním vztahům obvyklým v rozvinutých zemích a nájemné začalo plnit svoji ekonomickou funkci. Celkově došlo ke zlepšení obecné dostupnosti nájemního bydlení, které se stalo flexibilní formou bydlení.“
Reflexe skutečnosti, že takto nastavený bytový trh nefunguje pro všechny, je v textu minimální. Nejblíže se k ní dokument dostává, když na základě dat ČSÚ z roku 2019 uvádí, že „náklady na bydlení jsou tedy velkou zátěží pro 739 tisíc českých domácností, přičemž téměř 262 tisícům z těchto domácností (5,9 % všech českých domácností) zůstává po uhrazení nákladů na bydlení méně nežli 2,4 životního minima na veškeré další výdaje“. Obecně se však koncepce získáváním a analýzou dat příliš neobtěžuje. Ministerstvo vychází hlavně z údajů z deset let starého sčítání lidu, domů a bytů a v předkládací zprávě konstatuje, že „si je vědomo potřeby průběžných aktualizací poté, co budou k dispozici výsledky sčítání lidu, domů a bytů, které proběhne v roce 2021, a dále z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2, která výrazně ovlivní hospodářství ČR“, v návrhu usnesení vlády si však takovou aktualizaci samo nenavrhuje a nepokouší se koncepci doplnit ani o ta aktuální data, která jsou již k dispozici.
Promarněná pražská šance
Pracovní verze pražské strategie rozvoje bydlení je v tomto smyslu o něco poctivější a kritičtější než vládní návrh. Všímá se například toho, že ve srovnání evropských metropolí je na tom Praha s dostupností bydlení nejhůře. Dokládá také poměrně nedávnými daty vliv krátkodobého ubytování, když uvádí, že ke konci června 2020 bylo na území Prahy na stránkách Airbnb registrováno celkem 12 565 ubytovacích jednotek, z toho 9659 (77 %) celých bytů, přičemž využíváno jich bylo po nástupu pandemie jen asi deset procent. Konstatuje, že „je výrazně oslabována funkce rezidenčního bydlení v historickém centru Prahy a bytový fond zde není z hlediska potřeb města využíván žádoucím způsobem“. Promarňuje však příležitost zmapovat celkový úbytek bytového fondu, k němuž došlo v posledních desetiletích přeměnou bytových domů na hotely, kanceláře a jiné nebytové prostory. Ke kladům analytické části pražského dokumentu patří i to, že na rozdíl od vládního dokumentu nezlehčuje obtížnou situaci lidí v nájemním bydlení, v němž žije v hlavním městě přes třicet procent obyvatel, a nedostupnost tržních nájmů pro značnou část obyvatel.
Zásadním ideovým rozdílem oproti vládní koncepci je kritický postoj k dopadům privatizace na dostupnost bydlení. Pokračující privatizace spolu s financializací bydlení, která způsobuje mimo jiné dlouhodobé držení prázdných bytů či vyčlenění celých bytových domů pro krátkodobé pronajímání, přispívají podle autorů dokumentu k tomu, že hlavní město i jednotlivé městské části dlouhodobě ztrácejí možnost realizovat skutečně účinnou bytovou politiku. Tyto závěry v pražské strategii vedou především k návrhu, že by město mělo „zamezit další privatizaci obecního bytového fondu ve správě MHMP a aktivně v této oblasti působit i na MČ (případná změna Statutu hlavního města a podmínění privatizace bytů svěřených MČ souhlasem hl. m. Prahy)“, a také k požadavku na blíže nespecifikovanou regulaci krátkodobého pronajímání bytů.
Zde se však předkladatelé systémové kritiky a odpovídajících návrhů sami zaleknou a vracejí se k ideově a politicky relativně bezpečným krokům: zlepšování správy bytového fondu, zrychlení a podpory bytové výstavby a zavádění inovací typu městské nájemní agentury, nadačního sociálního fondu, obecní bytové výstavby prostřednictvím městského developera, podpory družstevní bytové výstavby za účasti města včetně spolkových forem družstevního bydlení (tzv. Baugruppe). I když lze v návrhové části pražské strategie najít mnoho zajímavého, v hlavních cílech zůstává při zemi. Plánuje například zvýšení počtu obecních bytů do roku 2030 jen o 3500 jednotek, snížení počtu lidí bez domova na dva a půl tisíce a počtu obyvatel v aktuální bytové nouzi o necelou polovinu, tj. na pět tisíc, do deseti let.
O čem se nemluví
Obě koncepce spojuje především to, že v nich zcela chybějí návrhy na posílení dostupnosti bydlení formou regulace bytového trhu, které jsou běžné na západ od našich hranic. Ani v jednom z dokumentů se nenavrhuje regulace zvyšování nájemného, regulace nově uzavíraných nájmů, daňová či jiná finanční opatření proti spekulaci s bytovým fondem, posílení ochrany nájemníků, inkluzivní městské plánování nebo zavedení povinných kvót dostupného bydlení pro developery, zakročení proti úbytku bytového fondu přeměnou na nebytové prostory či krátkodobé ubytování a podobně. Ani jeden materiál také netematizuje sociální dopady ani ekonomické příležitosti plynoucí z proměny ekonomické struktury a poptávky po nebytových i bytových prostorech v souvislosti s pandemií. S takovým přístupem lze těžko očekávat, že by současná bytová krize v nejbližších letech výrazně polevila.
Autor je antropolog.