V pozdních básních rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmann se řeč „nachází mezi póly naděje a zmaru, aniž by dokázala dát jednomu či druhému přednost“. Představa Čech ležících u moře ukazuje na utopickou vizi, ve kterou je v rozpadajícím se světě potřeba věřit, i když se nikdy nenaplní.
Na dílo spisovatelky Ingeborg Bachmann se zleva často hledí s nedůvěrou. Nepůsobí snad její jazyk, jako by se stranil světa a vyhýbal se kritické analýze skutečnosti? „Distance vůči společenské realitě“ (a tedy i sociální praxi) – tak zněl verdikt v časopisu Kursbuch, orgánu opozičního hnutí roku 1968. To, že se politické konflikty otiskují v psychologii a že samotný zápas básnířčina ženského já v mužském, patriarchálním světě je nanejvýš reálný a hluboce politický, bylo zprvu přehlíženo. Autorka přitom už dříve poukazovala na to, že „fašismus“ začíná v dennodenním potýkání mezi mužem a ženou stejně jako v obecných společenských vztazích. Dnes Bachmann patří mezi pevné body feministické literární vědy. O jejím současném významu svědčí i to, že nakladatelství Suhrkamp nedávno začalo vydávat její kompletní dílo, rozvržené do třiceti svazků.
Volání po solidaritě
U Bachmann jde od počátku o skutečný zápas já, které stojí společensky a psychologicky na okraji a svou jazykovostí se až do smrti vystavuje materialitě vlastní tělesné existence. Když Theodor W. Adorno po ostré kritice vzal zpět svůj proslulý výrok, že psát básně po Osvětimi je barbarství, musel také připustit, že lidské utrpení má bezvýhradné právo na to, aby nacházelo svůj výraz v umění, a že je nespravedlivé, pokud toto utrpení zavrhujeme jakožto útěk do niternosti, jako to často dělá levicová společenská kritika. Psaní Ingeborg Bachmann nelze oddělovat od materiality utrpení z existujícího světa a tuto materialitu bychom měli chápat jako zoufalé volání po solidaritě ve světě, kde solidarita chybí.
Literární vědci Hans Höller a Arturo Larcati si mohou přičíst zásluhu, že tento rozměr intelektuálně zpřístupnili a uvedli do širokého kontextu ve své knize Ingeborg Bachmanns Winterreise nach Prag (Ingeborg Bachmann a její Zimní cesta do Prahy, 2016), publikaci, která byla předzvěstí velké edice spisovatelčina díla. Činí tak na základě nově rekonstruovaného lyrického cyklu ze šedesátých let s těžištěm ve slavné básni Čechy leží u moře (Böhmen liegt am Meer) z roku 1966 [viz též báseň čísla na s. 2]. Kniha představuje malé mistrovské dílo – empatie zde nezachází tak daleko, abychom se ztráceli v básnířčině biografii, ale zároveň neústí do akademického vzduchoprázdna. Oba autoři dokázali po letité práci dovedně svázat řadu motivů jejího díla do jednoho celku. Literární věda je tu pojímána tak, aby sloužila čtenářkám a čtenářům.
Nemocná řeč
Tvorba Ingeborg Bachmann přitom není projektem, kterému by chyběl odstup: je to patrné z přítomnosti utopické vize, která se snaží najít svůj výraz téměř ve všech jejích dílech. V jejím světě se rozpadá řeč a s řečí se zároveň rozpadá svět. Čtenářům tak ve stínu autorčiny nemoci, závislosti na prášcích a příběhů milostného nezdaru s dalšími spisovateli (jako byli Paul Celan a Max Frisch) může snadno uniknout, že její svět zahrnuje také společensko-utopickou dimenzi, která se objevuje především v posledním desetiletí její literární tvorby, ale také v kritických textech. Höllerova a Larcatiho kniha staví tento utopický rozměr ve spisovatelčině tvůrčím procesu do správného světla, čímž ji zároveň umisťuje do velkých tradic moderní literatury. Sama Ingeborg Bachmann ve své duševní rozervanosti v posledním rozhovoru s Gerdou Haller v Římě roku 1973 říká: „Skutečně v něco věřím a říkám tomu ,Jednou přijde den‘. A ono to jednoho dne přijde – i když pravděpodobně nikoli, protože nám to vždycky bylo zmařeno. Už tolik tisíciletí, a pokaždé se to zmaří. Nepřijde to, a přece v to věřím, protože když v to nebudu moct věřit, nebudu už ani schopná psát.“ Existence píšícího (a myslícího) já se tu svazuje s vizí lepšího a sociálně spravedlivého světa. V témže rozhovoru pak Bachmann ukazuje přímo na jádro pustošení světa: „A už nevěřím v tenhle materialismus, v tuhle konzumní společnost, v kapitalismus a nehoráznosti, které se tu odehrávají, v bohatnutí těch, kteří nemají právo na nás bohatnout.“
Třebaže autorčino „já“ nenachází ve světě místo a působí, jako by se zmítalo mezi vnitřkem a vnějškem, rozhodující je, že jeho autenticita a jeho zápas v našem odlidštěném světě vyvstává v řeči, v hledání pravdivého slova a správného výrazu. Kdo někdy slyšel samotnou autorku číst báseň Čechy leží u moře, ten už nikdy nezapomene na napětí mezi destrukcí a nadějí, jež přichází ke slovu v jejím hlase, a při opětovném čtení básně ho zaslechne znovu. Utrpení tu není „významem“, na nějž řečový výraz odkazuje jakožto na něco vnějšího – to sama řeč zde začíná trpět, čímž nabývá tělesnosti a přítomnosti, jakou bychom u jiné spisovatelky našli jen stěží. U Bachmann se řeč stává v nejvlastnějším smyslu slova nemocnou. Žádné slovo už není dané, jednota slova a významu je rozlomena. Řečový konflikt se tu tedy ukazuje jako střet já se světem, který je sám natolik nemocný, že každý návrat nemocného já do skutečnosti vede ke zpětnému odrazu tohoto já, tedy k jeho řeči.
Uvěřit moři
V jednom dopise z roku 1964, ještě před cestou do Prahy, Bachmann píše, že po poslední epizodě její nemoci se pro ni svět „rozpadl na kusy“. Jak oba autoři zdůrazňují, platí toto zjištění nejen pro její biografii, ale především pro samotný proces psaní. S tím, jak Osvětim a stupňující se kapitalismus vedou k rozpadání světa, odráží se tento proces ve ztrátě jednoty díla. Já, svět a řeč jakožto svorník celé skutečnosti jsou v nejvlastnějším slova smyslu rozervány – a texty Ingeborg Bachmann ve své tesklivé a vzdorovité snaze o znovunastolení jednoty o tom podávají svědectví. Křehkost řečové jednoty a smyslu je těsně spjatá s křehkostí já a sociálního světa. Rozpory, jež jsou zprvu zakoušeny jako subjektivní, a pouze zdánlivá „distance vůči společenské praxi“, jsou proto u Bachmann ve skutečnosti objektivními konflikty: společensky existující utrpení se reflexivně obrátilo dovnitř a našlo své místo v řečové existenci já. Toto utrpení je ale možné jen proto, že (jak oba autoři ve své analýze zdůrazňují) se tu umělecké dílo dovolává utopie „světa, v němž pominulo panství peněz“ jakožto svého nejvlastnějšího cíle. Princip směny se staví proti usmíření. Řeč stojí uprostřed a opět se nachází mezi póly naděje a zmaru, aniž by dokázala dát jednomu či druhému přednost – je rozervaná, ale v této dialektické rozervanosti je také pravdivá. Právě proto zůstává pozdní lyrika Ingeborg Bachmann výslovně mimetickým přiblížením skutečnosti a je plně realistická. Věta Herberta Marcuse, podle níž je „každé opravdové umělecké dílo revoluční v té míře, v níž podrývá zavedené formy vnímání a rozumění, vznáší obvinění vůči dosavadní realitě a nechává vysvitnout obraz osvobození“, platí pro Bachmann dvojnásob.
Cyklus Zimní cesta do Prahy tedy hájí socialistickou a utopickou verzi světa, v němž jde o hledání základů řeči a naděje: „Zde se mnou slovo hraničit smí v pokoji a míru./ Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím./ Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.“
Autor je filosof.
Z německého originálu Ein Tag wird kommen, zveřejněného v elektronické verzi deníku Neues Deutschland (4. 3. 2017), přeložil Michal Špína.