David Vann
Akvárium
Přeložil Viktor Heumann
Argo 2019, 230 s.
Rozkládající se rodinné vztahy v kulisách divoké aljašské přírody a s nimi spojené plíživé tragédie byly tématem dvou předešlých do češtiny přeložených knih amerického spisovatele Davida Vanna. V próze Akvárium (2015) se z Aljašky přesouváme do industriálního Seattlu. Bolesti zapříčiněné nefunkční rodinou a traumaty, přes která se dá jen těžko přenést, sice zůstávají i zde, ale mizí nepřekonatelné existenciální rozpory, které definovaly postavy knih Ostrov Sukkwan a Srub. V sociálně podbarveném příběhu dvanáctileté Caitlin, která žije sama s matkou ve skromných podmínkách, je kromě komplikovaných rodinných konstelací velmi decentně popsáno probouzení hrdinčiny sexuality a dětsky nevinné ohledávání erotické touhy ke spolužačce. Titulní akvárium odkazuje k jediné zálibě, kterou dívce matka může zprostředkovat, totiž ke každodenním návštěvám Mořského světa. Akvárium je ale i metaforou života předurčeného a omezeného čtyřmi stěnami, za nimiž je rozmlžená realita „skutečného“ světa. Zatímco zmíněné starší knihy nezadržitelně spějí ke katastrofě, v Akváriu se plní sny. Až nečekaně pohádkový konec a jakési vztahové i materiální rozuzlení nastává v okamžiku, kdy se Caitliina matka smíří se svým otcem. Jenže ve finálním zlomu Vann naznačí, že stará příkoří nelze nikdy doopravdy odčinit, neboť traumatické deformace a bolesti se v rámci rodiny přenášejí na děti. „Všechno, co se nám přihodí, každá jednotlivost, zanechá nějakou prasklinu a ta prasklina tam zůstane navěky. Všichni jsme jenom chodící vraky.“
Karel Kouba
Alan Moore, Jacen Burrows
Neonomicon
Přeložil Marko Hauliš
Argo 2021, 176 s.
Koketování komiksového tvůrce Alana Moorea s dílem H. P. Lovecrafta, které porůznu probíhalo od devadesátých let a jehož výsledky vycházely v nakladatelství Avatar Press, má celkově spíš rozpačité vyznění. Miniatury sebrané ve sborníku Yuggoth Cultures and Other Growths nejsou o moc víc než krátkodeché hříčky s lovecraftovským univerzem. Dvojici kratších komiksů Vnitroblok a Neonomicon, které právě vyšly společně v českém překladu, pak Moore rozpracoval do mamutí série Providence, jež už byla česky také publikována. Samotná Providence je nevyrovnané dílo, ve kterém se vynikající scény prolínají s autorovým typickým neduhem – sklonem oslňovat čtenáře encyklopedicky vyčerpávajícím katalogem aluzí a kontextů. Nejlépe z těchto komiksů funguje ten nejjednodušší z nich, totiž příběh Vnitroblok. Ani ne tak proto, že autor děj přesadil do prostředí nočních klubů současného New Yorku, jako spíš díky originálnímu nápadu udělat hlavním monstrem lovecraftovského pantheonu jeho proslulý smyšlený jazyk, jímž se zaříkadla a nejhlubší pravdy o prastarých monstrech pronášejí. Minisérie Neonomicon se pokouší o epičtější rozměr, avšak kromě toho, že vytěžuje nápad z Vnitrobloku, už se jen těžkopádně brodí řečištěm odkazů na Lovecraftovy texty. A dokonce i Mooreova vcelku sympatická snaha vnášet do mainstreamového komiksu explicitní sexualitu tentokrát selhává: mezidruhové orgie v bazénu působí poněkud upachtěně.
Antonín Tesař
Jurij Zavadskyj
Svobodný člověk se nenarodil
Přeložil Miroslav Tomek
Větrné mlýny 2020, 88 s.
Básnická sbírka ukrajinského autora Jurije Zavadského s názvem Svobodný člověk se nenarodil vyšla v časovém rozmezí několika měsíců hned ve dvou překladech. První, kratší výběr se objevil na digitální kurátorské platformě Psí víno ve zpracování Alexeje Sevruka, druhou variantu v knižní podobě převedl do češtiny Miroslav Tomek. Oba pokusy jsou vydařené, přičemž ten Tomkův možná výrazněji nahrává původnímu znění básní. Zastoupené jsou i příklady Zavadského „zvukové poezie“, která dokonale kombinuje experimenty s jazykovou strukturou a rytmem, čímž dosahuje hlubokého estetického prožitku. Nejen tyto verše, ale i tradičněji pojaté texty jsou nabité emocemi – jejich škála sahá od beznaděje a deprese až po agresivní odhodlanost k činu. Všechny básně drží pohromadě především díky téměř pochodovému rytmu, který v něčem připomíná ranou tvorbu Vladimira Majakovského. Místy drsnější erotika a surovost zase vyvolávají vzpomínky na totální realismus Egona Bondyho. Bylo by však nespravedlivé poměřovat tuto sbírku experimentální tvorbou již zesnulých autorů. Důležité na ní nejsou ani tak zdroje inspirace nebo pojmenování básnických metod, jako spíš samotné texty, které se vyznačují vlastní působivou obrazností. Jako celek nechává útlá kniha v imaginaci čtenáře vyvstat bohatý, rytmický, živoucí a zároveň každodenní svět člověka toužícího po svobodě, avšak spoutaného realitou a zápasícího především s vlastním já.
Olga Pavlova
Mary Beardová
Ženy a moc
Přeložila Hana Ulmanová
Argo 2020, 128 s.
Mary Beardová je profesorka klasických studií na Cambridgeské univerzitě, kde se zabývá antickým Římem. Do svazku Ženy a moc shromáždila své přednášky z let 2014 až 2017 a přepracovala je do krátkého manifestu. První část je věnována odmítavému postoji společnosti k veřejným vystoupením žen i jejich mluvení obecně. Autorka odhaluje kořeny misogynního chování už v antice. Nevraživost vůči řečnícím ženám nachází už v Odysseji, kde Telemachos umlčel svou matku Penelopu s tím, že je jen žena a nemá právo se na vlastním dvoře vyjadřovat ani k tématu bardské písně. „Tyto postoje, předpoklady a předsudky máme doslova zakódované nikoli v mozku, ale v kultuře, v jazyku a v tisícileté historii,“ píše Beardová. Ve druhé části se dozvíme, že „vměstnat ženy do struktury, která je předem naprogramovaná jako mužská, není snadné; tu strukturu musíme změnit“. A změnit by se podle ní měla tak, „že o moci musíme přemýšlet jako o atributu, jehož význam se nerovná adjektivu mocenský. Výraz mocenský má implikovat schopnost být brán vážně – jak společně, tak jednotlivě. A právě v tomto smyslu mnoha ženám připadá, že jim moc chybí a že o ni nestojí.“ To však není problém zdaleka jen žen, ale kohokoli narozeného v nižších společenských třídách. Autorka se tématu feminismu věnuje již dekády, v oblasti rovnoprávnosti žen se zasloužila o mnoho a diskriminací se zabývá do hloubky. Jenže pokud jde o využití v praxi, mnohem přínosnější je například manifest Milá Ijeawele od původem nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie.
Zdeňka Beranová
Made You Look: Příběh padělaných uměleckých děl
(Made You Look: A True Story about Fake Art)
Režie Barry Avrich, Kanada 2020, 90 min.
Premiéra v ČR 25. 2. 2021 (Netflix)
Kanadský snímek Made You Look částečně spadá do linie dokumentárních filmů a sérií o bizarních zločinech, které na streamovacích službách momentálně zažívají velký boom. Přestože také klade důraz na kuriózní detaily a extrémní povahy aktérů, zajímavější je tím, čím svůj žánr přesahuje. Dokument sleduje případ newyorské galerie, která roky kupovala a dále prodávala z tajuplné soukromé sbírky množství dosud neznámých maleb s podpisy slavných abstraktních expresionistů v čele s Jacksonem Pollockem a Markem Rothkem, dokud se nezjistilo, že jejich skutečným autorem je jistý čínský malíř, tou dobou žijící v USA. Jeho variace na díla malířských legend byly tak přesné a obdivuhodné, že byly dlouho považovány za originály. Made You Look se ani zdaleka nepouští do takových úvah jako slavný filmový esej na podobné téma, F jako falzifikát Orsona Wellese. Naopak většinou v mantinelech true crime dokumentu rozkrývá různé aspekty celého případu, a navíc především formou mluvících hlav a ilustračních záběrů. Přesto si všímá i toho, že kauza uměleckých děl, která lžou o tom, kdo je jejich skutečným autorem, se pozoruhodně vztahuje k problematice autenticity v umění. Kromě toho jde o poměrně nelichotivý pohled do prostředí galeristů a obchodníků s uměním. Tvůrci jsou si těchto aspektů vědomi, ale věnují se jim jen natolik, abychom si jich všimli, a dál je bohužel příliš nerozebírají.
Antonín Tesař
Oxygen. 30 years of moving image
Pop-up Galerie AVU, Praha, 4. 3. – 3. 4. 2021
Kdo by se bez velkého rozmyslu vydal do Drdova Gallery, na jejím obvyklém místě ji nenajde a místo ní narazí na galerii jinou. Její prostory totiž na dobu jednoho roku přebrala Galerie AVU, která se s počátkem března přesunula na roh Křížkovského a Ševčíkovy ulice na pomezí Vinohrad a Žižkova z hlavní budovy Akademie na Letné. Od přesunu si GAVU, která prostřednictvím osmi výstav plánovaných na tento rok hodlá představit zejména práce studentů a absolventů školy, slibuje především to, že se její program více otevře veřejnosti. První, právě probíhající projekt s názvem Oxygen mapuje třicetiletou existenci Ateliéru nových médií, který založil Michael Bielický, poté jej vedl rakouský umělec Markus Huemer a od roku 2015 v jeho čele stojí Tomáš Svoboda. Ukazuje zejména dominanci pohyblivého obrazu a efemérního umění performance v tvorbě bývalých studentek a studentů tohoto ateliéru. Běžný výstavní provoz je v důsledku vládních nařízení proti šíření koronaviru stále znemožněn, ale Pop-up Galerie AVU má stejně jako některé další malé nezávislé galerie i v současné situaci omezenou otevírací dobu. Vystavené práce lze sledovat i rozlehlými okny z ulice, nicméně značná část děl je beztak umístěna na internetové stránce, která je dostupná přes speciální WiFi síť. Těžko říct, zda se tak výstavní projekt stává přístupnějším širšímu publiku, nebo se k němu dostane opět jen poměrně úzký segmentu společnosti.
Natálie Drtinová
Brit Jensen, Jiří Slavičínský
Anatomie strachu
Podcast, Audiotéka 2020
Filmová produkční společnost Bionaut založila podcastovou platformu Audionaut, která se soustředí na vytváření dokumentárních sérií. Jednou z nich je Anatomie strachu, za níž stojí režisérka Brit Jensen a audiodokumentarista Jiří Slavičínský. Tato série má zatím pět částí, z nichž každá trvá zhruba patnáct minut. Všechny zaznamenávají vyprávění aktérů, kteří promlouvají o tom, jaký strach zažili nebo zažívají. Autorská dvojice výpovědi podkresluje zvukovými efekty, které sdílené prožitky umocňují. Série začíná epizodou Les, v níž mladý pár popisuje výlet do Francie a pokus přespat v divočině – tajuplné zvuky a nakonec i pohled do očí jakéhosi zvířete jej však z lesa vyženou. Děsivá je kapitola nazvaná Rádio, jejíž protagonista vypráví o tom, jak se probral, opilý, po pádu z velké výšky na jakémsi dvorku a co zažíval při převozu do nemocnice, při střízlivění, které provázela nastupující bolest, i při nečekaném probuzení uprostřed komplikované operace. Jiný druh strachu pak reprezentuje v části nazvané Okno žena zpovídající se z nepovedeného milostného vztahu, který skončil téměř osudově. V příběhu Štafle se zase divadelní osvětlovačka trpící klaustrofobií vyznává z děsu, který provázel náročné umisťování těžkých světel ve velkých výškách. A na závěr, v dílu Kafe, se dostane i na environmentální žal. Díky skvělé práci se zvukem posluchač všechny příběhy s hrdiny skutečně prožívá. V pěti krátkých, úderných epizodách tak lze zažít hodinu hrůzy, která svou intenzitou překonává leckterou hororovou podívanou.
Jiří G. Růžička
Thurston Moore
By the Fire
LP, The Daydream Library Series 2020
Jen málokterý komerčně úspěšný hudebník věnoval průzkumu zvukové materie tolik úsilí jako Thurston Moore. Jako by v průběhu celé kariéry sledoval jediný tematický trs otázek, anebo spíš jedinou posedlost: Co dokáže zvuk? Z čeho se rodí jeho síla? Kdy se hluk stává hudbou? Sledovat Mooreovu tvorbu – od Sonic Youth přes různé kolaborativní projekty (například s Merzbowem, Matsem Gustafssonem, Johnem Zornem nebo Evanem Parkerem) až po sólové desky – znamená hledat na tyto otázky odpovědi a zároveň fascinovaně přihlížet odkrývání křehkých prolnutí melodie s hlukem. Nahrávky z posledních let nestavějí posluchače do snadné pozice. Moore si totiž coby bytostný experimentátor od kýžených odpovědí nakonec udržuje odstup, a otevírá si tak široké pole sonických pokusů. Jeho poslední alba včetně By the Fire připomínají členité zvukové krajiny, které není snadné obsáhnout. Analýza konkrétních fragmentů nám přitom příliš nepomůže – to důležité se totiž zpravidla odehrává v kontinuu, v dynamice opakovaní. Posluchač leckdy naráží na momenty, které slyšel již dříve na jiných nahrávkách; teprve způsob, jakým jsou variovány, odkrývá jejich nový potenciál. Je proto třeba plně se vystavit síle zvuku a neprojektovat do něj vlastní očekávání. Mooreova tvorba má ale ještě druhou, „písničkovou“ stranu. Pokud hudebník na svých novějších albech tento aspekt podřizuje „sonické“ složce, neznamená to, že by na skládání písní úplně rezignoval, jen je rozvíjí na mnohem větších plochách než dříve.
Benjamin Slavík