Na vysoké polonině

Od prvověku po soudnou noc hrom, les a vodopád – tři zvuční poslové – radu dávají, jak počít trembitu. Dávnověké rabuše1 to podávají takto:

„Vezmi na trembitu souši smrkovou, sedřenou bleskem, bleskem rozťatou. Vydlabej z ní troubu, těsně ji ovaž a stáhni březovým lýkem zpod vodopádu, z pěny a šumu.“

A takhle to vykládá rabuše dávná, dnešní i zítřejší:

„Ať má trembita sílu hromu, jeho zvučnost. Vodou rozehraná ať vstřebá rozličná tajemství vod zrozených v pustinách. Ať svolává, ať pojí jako voda.“

Trembita s tímto záměrem zhotovená, metačka hrotů, jež mají protnout dálavy, táhne se nesmírně daleko: až přes tři metry. A sloupává se, úží na nepatrný průměr: při náústku necelý coul, u roztrubu sotva tři. Suchá, hladce opletená lýkem, až se leskne, lehoučká, ač dlouhá. Hrdá jako dívka z hor a vzpurná, jakoby němá. Člověk neznalý hry neví, co s ní počít, teprve mistrově hrudi, vatahovu2 dechu se poddá.

Z blesku, z lesa, z šumění vod, z čarovné noci počatá, proráží předěly. Z ní tryskají jitra, radostné i smutné hody, z ní prýští roční doby, léta a staletí. Ona, vážená osobnost krajiny a lidí Verchovyny, se dnes hlásí světu.

Zní při slavnostech a o svátcích: o Vánocích, Štědrém večeru a při Pastorální mši se celou noc zvučně rozléhá horami od chalupy k chalupě, její hlas překonává nedostupné a sněhem zaváté opuštěné lesy. Provází koledníky, kteří s lucernou a muzikou stoupají po úzkých a strmých stezkách. Hory a lesy dřímají pod konejšivou peřinou sněhu, hlas skřipek pronikavě zurčí nocí. Trembita mu mocně přizvukuje.

S koledou sílí onen klid zimního spánku a roste pocit blahého bezpečí.

O Štědrém večeru jako by se leželo v Božím lůně. Zastavil se čas. Svět a Bůh jsou tak dobří, že dokonce samého Archijudu3, vozku čertů, archanděl pouští ze řetězu, aby se napravil. A lidé se ho v oněch dnech nebojí, zvlášť když koleda chrání před jeho mocí.

O Velikonocích trembita radostně hlásá aleluja. V zimě, v časech půstů a o Velké noci trembita mlčí. Teprve když svatý Jiří ozelení mlází polonin, jímž do té doby procházel či spíše vyhladovělý po těžkém zimním spánku omámeně bloumal jen ospalý medvěd – a laviny jak dělostřelecké kanonády v ponurém skalním obětišti pod Špycemi v Čarnohoře ohlašují jaro a burácejí na jeho počest –, rozezvučí se trembity. Píseň praví, že to svatý Jiří duje na zubří troubu. A když se po lesích rozletí ozvěny, veškeré ptactvo zahlaholí. Co nevidět se již rozproudí stáda ovcí, koz a rozličná chudoba4: mírné a netečné, občas i trochu zhýčkané a vrtošivé, gazdou opečovávané, nejednou od telete v jizbě za pecí chované kravky – i těžkopádní, mrzutí, zlověstně hledící a mnohdy hroziví býci. A koně, bezpočet druhů, celá stáda: huculové blýskající divokými a hněvivými pohledy, s tenkýma nohama, mohutnou hrudí, širokou šíjí a bujnou hřívou. Grošovaní, vraní, plaví, úhořovití, smetanoví. Poplynou ze vsí k poloninám a rozvíří se jarní rej, který v běhu věků vykvetl do vzorovaného obyčeje zvaného poloninský průvod. Potom už vysoko na pastvinách probíhá mísení stád. Tisíce kusů chudoby, pastýři, psi a tráva, vrací se stará pospolitost.

Když tam nahoře, na dně skalnatého, me­­chem vystlaného kotle vatah vyvede z trembity tón, jenž jak pupeční šňůra ovíjí dech, a ohlásí tím první vyhnání na pastviny, končí vlastnické právo. Kdo sáhl na trembitu, je očištěn a nechce ovládat svět ani jej mít jen pro sebe. Čí je polonina? Boha a ovcí, Bůh a ovce živí vataha, pastýře, gazdy. Čí je vatah? Náleží ovcím, vlastní se vzájemně, boteje5 vataha, vatah boteje. Trembita to všechno spojuje, poutá větrnou strunou od nebe do země. Vatah, i když jej nikdo nehlídá, nikomu nic nevezme, nemůže vzít, protože dojná rabuše dokonaná při mísení chudoby je jasně stanovenou mírou brynzy, kterou má každý z vlastníků stád – kterým se říká mišjennyci – dostat z celého letního dojení. Vatah slouží každému a všem, ale žádný z mišjennyků mu nemá co rozkazovat a ani on žádnému z nich nerozkazuje. Je příliš daleko, příliš vysoko. Ostatně, kdo jiný z lidí tráví tolik dnů a měsíců roku v oblacích, ve světě stínů a mlh, v blízkosti onoho světa. Však také děti, jež mají za otce vataha trávícího léta na poloninách, se po nocích strachují, že jej mlhy zanesly na onu stranu, a na podzim jej vítají s takovou radostí, jako by se vrátil z onoho světa. A děti, které již otce nemají, se utěšují představou, že snad – kdo ví? – se na léto vrátil do svých dávných krajin a putuje v oblacích za stády.

Polonina, na kterou se vyhánějí ovce a skot, je na to – podle slov písně – hrdá. Pyšná a nedostupná, halí se do mlh jako do závojů. Den za dnem po celé léto hrají trembity a svolávají pastýře ze srázů pod štíty, z rozlehlých horských plání, z lučin a pahrbků ukrytých mezi skalami a berdy6, svolávají k jídlu, k dojení, k noclehu. Je jenom jeden hlas, který je stejně zvučný, a to hlas soka polonin, strašný řev medvěda, když se podaří odehnat jej od oběti nebo když vyskočí na hřbet býka či krávy, kteří prchají ve smrtelném děsu, máchá jim tlapou po krku a saje krev; když chce zastrašit pastýře bránícího stádo nebo když je raněný. Zvuk trembity je skutečně mocný, ale přitom tak jemný, sladký, konejšivý – jako kdyby blankyt hlaholil flétnou zpoza oblaků nad štíty. A pastýři i chudoba, poztrácení v hustých mlhách, radostně vítají ten hlas, spěchají za ním, od nejmenšího jehněte, jež sotva plete nohama, po hrozivého býka.

Den za dnem se poloninka raduje při zvuku trembity, neboť je to její vlastní hlas a rozesmutní se, banuje7, na podzim, když na svátek Matky Boží gazdové přicházejí pro svá stáda a nastává „rozluka“. Gazdové a gazdyně vyrovnávají účty s vatahem a odcházejí se svým podílem a se stády do chalup ve vsích nebo do zymarek8. Koně ověšení jasnými dřevěnými berbenicemi9, bečkami plnými brynzy a másla, a obložení pestrobarevnými vaky kráčejí dolů, opatrně našlapují na hrbolatých stezkách. Trembity vyhrávají a ohlašují rozluku, jemně hořekují, a – jak říká píseň – i polonina se rozesmutní, když ovečky odcházejí. Boteje jsou rozprášeny, vrací se vlastnictví, pospolitost mizí v oblacích a čeká, podzimní vítr na ni vzpomíná svými trembitami. Po plajích10 a klečových zákoutích bloumá Mara, rozhlíží se na všechny strany, vchází do ovčích ohrad a vzdychá. Kdoví, zda je zlým duchem, nebo jenom duchem zbloudilým, smutným. A trembity znovu na dlouhou dobu umlkají, pokud nenaplňují jiné, stejně významné poslání. A naplňují jej – taková je vůle nebes – po celý rok. Když někdo zemře, rozehrávají se trembity okolo chalup. Hrají jiné tóny, jinak je protahují, teskně a rozvážně lkají. Ale i v těchto chvílích se v nich ozývá vlídnost a dobrodiní blankytu vyhlížejícího zpoza ponurého mraku nad temným štítem. Jestliže pojedete kolem huculských osad, večer spatříte ohně u chalup a uslyšíte nářek trembity, vězte, že – jak praví píseň – „komusi právě písnička dozněla“. Leč naše mysl, hlasem trembity vedená do vzpomínek, nás teď neunáší do smutných chvil, ale opačným směrem, k radostné blaženosti, ke starobylosti dávnověku.

***

Bylo to roku 1887, na podzim, na polonině Kizja pod Čarnohorou. Vál řádný vichr, dul, vyl, proháněl se několik dní, bičoval zemi, řádil a třaskal po lesích, polámal stromů a větví, kolik mohl, až nakonec vymetl mračna a vyčistil nebe. Na nebi se rozhostilo povětří jako ze zlata – tiché, mírné, hřejivé.

Trembity hrály k „odluce“. Gazdů a lidí z dolin bylo bezpočet a polonina plná halasu se proměnila. Radostné pokřiky se nesly z hory na horu, z poloniny na poloninu, ze staji11 do staji, ze salaše na salaš, z košjery12 do košjery. Do dálek se rozléhalo zvučné vivkání13, melodická zvolání a táhlá napodobování hlasu trembity odpovídala jedna druhým. Ty hlasy létaly z Kizji na Pohorivku, z Pohorivky na Gadžinu, z Gadžiny na Marišeskou, z Marišeské na Mlaky a Psaryvku, z Psaryvky na Ožernyj a Kostryč. Svolával se celý poloninský svět. Zdálo se, že ty obrovské prostory jsou na ten jeden den jakýmsi způsobem propojeny, za hlasy létala z poloniny na poloninu lidská mysl, přenášela se přes nepřístupné bory, pralesy velestromů a staromedvědí revíry, stejně jako přes houštiny mladého stromoví, rokle, strže a berda. Tam někde má doupě medvěd, který toho léta ulovil nejednu jalovici a obratně unikl rohatinám i střelám. Ukrývá se v lesnatých propastech, v norách nebo v neproniknutelných houštinách, slyší ty hlasy, napíná uši nebo hvízdá a funí vzrušením. Vlk zvedá čenich a větří. A trembity dále hrají a starodávné pistole blýskají ohněm, burácivě střílejí a z poloniny na poloninu na sebe dále halekají hlasy.

Ráno raníčko slunce vstalo. Skalnatá žebra ojíněná lehounkým popraškem sněhu stojí jako těžké brnění nebo stříbrem protkaná drátěná košile. Polonina se jemně vlní a potok Kizja, jenž se rodí ve skalním žebroví, poskakuje a dovádí zpěněnými vodami v limbovém lese. A zpívá. Na polonině je do skály vytesaný trůn. Tam před lety sedával nejslavnější z rytířů­-zbojníků – Doboš.

Na Dobošově trůnu, nad starým, kadeřavým limbovým lesem, v němž tuhle prosvítají prostinké, zelené a útlé, do sebe zahleděné stromy a tamhle zase hadovitě načepýření velikáni, mnohdy větrem a mrazem spálení až do žlutava – tam si hoví dobrý gazda z Jasenova, Foka Šumejů, o kterém se dodnes zpívají písně. Kouří dýmku a poslouchá, jak dole šumí les. A tam dole je prastarý les, tu čistý jako kostel, průzračný, s mohutným sloupovím, a tamhle zase jak pekelná pustina zavalená padlými kmeny, vývraty hrozivých kořenů vytrženými ze země i s kusy skal, zarostlá houštím, maliním, rozrytá dírami a dutinami po padlých velikánech, zalitá močály. Dobrý les, Boží les, Bůh jej zasadil a lesní duchové nebo ňavky – rusalky z jezer pod štíty – jej pěstují, naslouchají mu. A snad také pouze Bůh jej vichry a blesky bude kácet, třebaže se proslýchá, že je to panský majetek.

Foka už v životě vymýtil mnoho houštin, vykácel lesy a proměnil je v nejednu poloninu. Nejednu carynku, senosečnou louku, ohradil tam, kde se dříve pelešili vlci. Nemálo toho vykonal, pro sebe i pro souseda­-pána a stejně tak sousedům­-gazdům pomáhal, uděloval rady. Teď si však pomyslel: tady je s naším uměním konec, amen! Tenhle les tu zůstane a potrvá navěky. Ani já, ani sám pán, ani císařští „felvartři“ s ním nehneme. Nehneme a basta. Protože i kdybys ho vymýtil, dřevo dolů nestáhneš, neodvezeš, a shnijí ti ty poražené stromy. Ať stojí! Tak je to správně, protože kde by měl být, když ne tady, kam by se ta lesní i Boží havěť poděla.

Foka má na polonině převzít svá stáda a brynzu, která mu náleží. Má také zkontrolovat stáda zemana z Kryvorivnje a odebrat pro něho brynzu. Ale nemyslete si, že by v kraji rozlehlých údolí a dlouhých horských hřbetů někdo mořil koňské i vlastní nohy mnohokrát zdola nahoru a shora dolů jenom kvůli vlně a brynze. Říká se přece: „Brynza není pro brynzu, vlna není pro vlnu a peníze nejsou pro peníze.“ Osady na Verchovyně, osamocené jak ostrůvky v moři lesů, jsou totiž, třebaže smířené s onou odloučeností, odedávna jakoby napjaté tuhou14 – touhou po prostém lidském obcování, jako je tětiva napjatá k vypuštění šípu. Vždyť je propojují jenom plaje – do dálek se táhnoucí stezky, nenápadné, ale trvalé, co pravda – pro povozy a kola nevhodné, ale pro jízdu na koni zcela postačující. Ty skryté plaje jsou páteří společenství a mapou starobylosti. A věřte mi, krajané, a vyprávějte to ve světě objevitelům, že na těch plajích takový stesk zastírá oči a znovu je otevírá, že člověk najednou v záhybech cesty vidí nejenom osoby, které míní toho dne navštívit, ale i ty, které dlí velmi daleko. Není tedy divu, že jeden z junáků dávnověku, zlatokadeřavý pan vatažko15 Dmytro, z plaje pod Kremenystym na Holovách dohlédl až ke starému křesťanskému císaři, jenž náš lid zahrnoval velikou péčí. A tomu druhému starému kudrnáčovi, co si říkal Andrijko, se z plaje na Dancerském najednou přes skály otevřela cesta až do Říma – tam, kde je pupek země – a na jejím konci zazářil bělostnou hlavičkou hlavní křesťan, sám římský papa, nejmilejší dědeček, který dodnes střeží bránu do nebe. Tak ohromná, ach, samota panuje na těch plajích, hluché ticho plání, že na člověka z letu dopadá – jako sup přilétající k nám ze Sedmihradska, černý, se smutečními přívěšky na křídlech, dopadá na jehně – právě taková tesknota, která vmžiku uchvátí a unese každou touhu, která sotva pípne. A hned se zjeví nejen římský papa a křesťanský císař, to už je příliš prosté, ale i všichni ti, které už na žádných zemských plajích nepotkáte. Jejich kosti leží někde u Amuru nebo v italských Alpách, v Londýně nebo v New Yorku a ony osoby se právě procházejí ne kdekoliv jinde, ale zrovna po našich plajích. Dávnost je na plajích tělesně přítomná i ve dne, ale mnohem více v noci. A není to žádný přelud a dávnost – to není minulost. Tak to prostě je, že čím starodávnější plaj, čím více pokolení jím procházelo – lesem nebo horským hřbetem, břehem nebo srázem, ohradami nebo poloninami –, tím je jasnější, neboť je natolik vyšlapaný a hladký, že i v temné noci nenechá sejít člověka ani koně. Gazdovské usedlosti bývají ostatně soběstačné, ale třebaže jsou velmi odlehlé a mnohdy i zaváté – nikoliv pouze sněhem, ale samotnou dálkou, pralesy a tam kdesi ve výškách také mlhami –, nepanuje v nich žádné bezpráví jako u nějakých Kyklopů. Je nesporné, že v každém platí jiné, vlastní zákony, neboť se říká: „Co pahorek, to jiné právo“, podstatné je však to, že zákony a pravidla všech, i těch nejodlehlejších koutů, se bez odporu podřídily jednomu všeobecnému zákonu pohostinnosti, neboť obyvatelé oněch koutů, osamělé rodiny či osamělí lidé, vědomě či nevědomě, touží po obcování, po lidech. V dávných dobách více než dnes, neboť s rostoucím zalidněním se prostory přiblížily. Leč v oněch časech samotná setkání, v některých obdobích roku tak nečetná, a dokonce i ta, která se řídila chodem hospodářství, byla svátkem. Vytouženější než vlna a brynza byly novinky, slova, pohledy z očí do očí.

A tentokrát, v den Rozluky, čeká Foku zvláštní úloha. Má sezvat veškerý poloninský lid, každého, koho potká, na svatbu nejstarší dcery zemana z Kryvorivnje. A to je teprve začátek dobrovolného závazku. Neboť jako jeden ze starosvatů přislíbil, že obstará a zařídí všechno, co musí být na huculské svatbě. A není to ostatně jednorázová zdvořilost. Hospodářství, ale i životy Foky a zemana jsou spjaty odedávna, Foka se od pána mnohému naučil a pán byl Fokovi za mnohé vděčný. Svatba zemanovy dcery znamená pro Foku, jehož jedináček Hafija zemřela před několika lety, totéž, co vdávat vlastní dceru. Kráčí k poloninské kolibě, do ohrad za ní, kde postávají desítky mišjennyků, gazdů z Žabího, z Holov, ze Zeleneho, z Kryvorivnje a z Jasenova. Jakmile spatří Foku oblečeného na ohlášky, odvracejí se od svých záležitostí, mlknou a čekají. A on počká, až kolem něho utvoří kruh, a zve, jako by zval na svou vlastní veselku:

„Dobří lidé, věrní gazdové, od nepaměti v družbě sbratření! Zeman, zemanka, nevěsta a já vás všechny zveme na svatbu, která začne o svátku Pokrovy. Kdo z daleka přijede, bude mít kde nocovat, s tím ať si hlavu neláme. Budou veliké huculské kapely z Žabího, Jasenova a Holov. K tomu tři kapely cikánské z Bukoviny a Uher. A pro pány židovská až z Kolomyje. Budou pobožnosti a služby Boží, budou zábavy a různé komedie a v povětří takové budou ohně jako zářící hvězdy nebo květy. Budou knížata z celých hor i polská knížata z Kosova a z Kolomyje. Bude panstvo ze Lvova, z Vídně, z Varšavy, ze Slobody­-Ropy, z Uher, z Anglie a z Ameriky. Budou židé z celých hor a z Kosova přijede sám rabín. Budou gazdové ze všech koutů, lidé bohatí i chudí, dokonce starý Fudor Gjeleta, který s pánem onehdy válčil, nás slíbil navštívit. Každá víra podle staré pravdy, podle míry, každá na svém místě, jak se sluší v rodině.“

Z polského originálu Na wysokiej połoninie (Instytut Wydawniczy PAX, Varšava 1980 ), přeložil David Zelinka, jazykovou korekturu provedla Petra Součková. Kniha vyjde v nakladatelství Malvern.

1 rabuše – destička s vruby užívaná k pastýřským účtům, vruby na dávných rabuších údajně byly tajným písmem zaznamenávajícím starou moudrost pro zasvěcené

2 vatah – bača, hlavní pastýř

3 Archijuda – Belzebub

4 chudoba – krávy a ovce

5 botej – stádo ovcí

6 berdo – propast

7 banovat – tesknit

8 zymarka – bouda se senem, ve které dobytek tráví zimu

9 berbenica – dřevěná bečka na brynzu nebo vodku

10 plaj – horská stezka

11 staja – koliba, poloninská chalupa, salaš s ohništěm

12 košjera – ohrada pro ovce

13 vivkat – přivolávat, dávat znamení

14 tuha – touha, stesk

15 vatažko – vůdce zbojníků

16 Pokrova – Svátek přesvaté Bohorodice Ochránkyně, 16. října