Není dataset, není problém

Loni na jaře jste vytvořil manifest s názvem Hudba je obsoletní / Music Is Obsolete. Co vás vedlo k rozhodnutí oživit žánr spojovaný především s avantgardou v době, která je avantgardním výbojům značně vzdálená?

Manifest jsem sestavil loni během rezidence v INI Gallery a rozšířená verze 0.2 vznikla ve spolupráci s tvůrci, kteří se společně se mnou podíleli na přípravě PremEdice pořadu Radioateliér na Českém rozhlasu Vltava. Sepsání manifestu pro mě byla příležitost k myšlenkovému experimentu nebo jakési umělecké rozcvičce – byl to pokus přehlédnout vlastní praxi, pojmově ji zachytit a najít v ní nějaké charakteristické vzorce. V tomto ohledu se to nijak zvlášť neliší od ateliérové výuky, během níž jsou studenti vedeni k tomu, aby svoji práci dokázali kontextualizovat a kriticky reflektovat. Kromě přehlédnutí praxe je součástí žánru uměleckého manifestu ale i „předhlédnutí“ – tj. předjímání budoucích událostí, které budou mít pravděpodobně vliv na proměnu toho, co dnes nazýváme hudbou.

Dalším impulsem byla nepřítomnost podobných textů v českém hudebním prostředí. Říkal jsem si: Proč do prázdného prostoru nevstoupit? Současná absence manifestů zřejmě souvisí se všeobecnou skepsí a s rezignací na budoucnost. Samozřejmě, že tu máme staré známé manifesty jako Umění hluku od Luigiho Russola z roku 1913 nebo o čtvrt století mladší Budoucnost hudby: Credo od Johna Cage. Nebo méně známý a novější – a dle mého soudu stále aktuální a zajímavý – manifest livecodingu od sdružení TOPLAP, které funguje od roku 2004. Ambicí našeho textu ale určitě není stavět se po bok těchto klasiků – na to je v něm asi příliš nadsázky a vážně míněného humoru.

Za obsoletní záležitost můžeme nakonec považovat i samotné sepisování manifestů. Všechno, na co se díváme, už jaksi zestárlo. Nicméně ani postmoderna, což je možná také už zastaralý fenomén, nevylučuje způsob myšlení, který byl charakteristický pro modernu – jen ho již nevnímá jako jediný možný. Takže existence manifestu v literárním nebo uměleckém prostoru stále dává smysl.

Existuje nějaký moment, který by naši dobu spojoval se zlatou érou uměleckých manifestů v první polovině dvacátého století?

Jedním z hnacích momentů výše zmíněných manifestů byl vývoj technologií, které s sebou přinesly nové výrazové rejstříky, a v tomto ohledu snad nějakou souvislost vidět lze. Současný vývoj umělé inteligence je stále ještě v plenkách. Zatím si neuronové sítě jen tak „žbleptají“, ale domnívám se, že až začnou „mluvit“, nastane paradigmatický zlom pro řadu oblastí, ve kterých dosud dominovali lidé – a oblast hudby nebude výjimkou. Jedním z utopických motivů manifestu Music Is Obsolete je tedy i hledání cesty, jak se vymanit z exploatačních strategií, které bude umělá inteligence aplikovat na hudební datasety za účelem komponování hudby. Pokud totiž neexistuje dataset, není co exploatovat.

Žijeme v situaci, která nám neposkytuje příliš optimismu ani víry v pokrok, ať už technický nebo mentální, a která nahrává spíš dystopickým představám. Víme, že technologie by mohly osvobozovat, ale zkušenost nám říká, že velmi pravděpodobně budou – minimálně ve stávajícím společensko­-ekonomickém uspořádání – využity ne­-li k zotročování, tak přinejmenším k vytváření zisku. Může dnes být soudný člověk technooptimistou?

Já sám se nepovažuji ani za technooptimistu, ani za technoskeptika, nicméně určitou naději do technologického vývoje asi vkládám. Ze studií teologie ve mně zřejmě zůstala skepse, pokud jde o vztah člověka k technologiím a gnosi. Nemyslím si, že by se dílo lidských rukou mohlo stát prostředkem spásy. Na druhou stranu ale technologie mohou přispět ke kvalitě života, který aktuálně vedeme.

Vztah člověka a nástrojů je zkrátka problematický: malíř zpravidla lépe a snadněji chápe prostředky, jež používá, než umělec, který pracuje se současnými technologiemi. Studenty, kteří ve své umělecké praxi používají počítač, se proto pokouším přivést k tomu, aby pochopili, co to je Turingův stroj, nebo aby se seznámili se základy akustiky. Pochopení principů a osvojení si technik, jako je programování, může ve výsledku vést k tomu, že se člověk stane autorem nástrojů, které používá. Pak jim i nějakým způsobem rozumí, má k nim blíž a chápe jejich limity. To se ale samozřejmě o většině proprietálních technologií, které denně používáme, říct nedá.

Důležité je v tomto ohledu zamyslet se nad podobou vzdělávacích systémů. Ty by se měly zaměřit na rozvíjení kritických kompetencí ve vztahu k technologiím. Mám dojem, že ateliéry, které by byly zacíleny tímto směrem, na našich uměleckých vysokých školách absentují. Inspirací zde může být svět otevřeného a svobodného softwaru, ačkoli i ten už začal být exploatovaný molochy. Pokud uživatelé technologií nechtějí být zotročeni nebo nechtějí, aby jejich komunikaci na sociálních sítích vytěžovali boti třetích stran, musí vědět, jaké alternativní nástroje či platformy používat. To obvykle vyžaduje úsilí, neboť nejde o jednoduchá a instantní řešení, ale to mi přijde v pořádku.

Zmínil jste, že v manifestu neobsoletní hudby je „příliš nadsázky a vážně míněného humoru“. Avantgardním manifestům byl často blízký formulační i myšlenkový patos, ale málokdy humor. Dokážete si představit, že by dnes mohl vzniknout manifest, který by byl myšlen smrtelně vážně? Nevěříme momentálně daleko víc v osvobodivou sílu humoru než v emancipační potenciál technologií?

Představit si to asi dokážu. A napadají mě dva texty, které by do této kategorie spadaly: Manifest metamodernismu od Lukea Turnera z roku 2011 nebo Will to Death, jejž v roce 2013 publikoval John Frusciante. Pro mě osobně spočívá problém ve výrazu „smrtelně vážně“. Patetické a příliš vážně míněné postoje mě vždycky dráždily – možná sklonem k totalitárnosti nebo prostě neschopností nadhledu. I text našeho manifestu může místy působit vážně a pateticky – což ovšem bylo součástí stylistického cvičení –, ale pokud je čtenář ochotný si s ním vnitřně a intonačně pohrát, snad v něm humor ucítí. Jako příklad takového čtení můžu uvést příspěvek od Anny Petruželové, která na manifest reagovala radiodokumentem s názvem Písničky jsou fajn, všichni mají rádi písničky, nebo nahrávku Stará známá písnička Markéty Lisé a Tadeáše Poláka. To, že je text skrze humor metasubverzivní sám k sobě, ale ještě neznamená, že teze, které formuluje, jsou nesmyslné nebo bez obsahu. Ale že více věříme v osvobodivou sílu humoru než v emancipaci prostřednictvím technologií, to bych asi podepsal.

Každý manifest implicitně či explicitně vychází z nespokojenosti se statem quo a je poháněn přesvědčením, že ho lze proměnit. Co si podle vás v současné zvukové tvorbě nejvíce říká o změnu?

Můžu odpovědět jen velmi subjektivně a intui­­tivně: mám pocit, že řada hudebních žánrů je zkrátka příliš stereotypizovaná. Podle mě by si autoři hudby, kteří se ze stereotypu chtějí vymanit, měli víc stavět své vlastní hudební nástroje. Zřídkakdy se mi na koncertě nebo při poslechu nahrávky stane, že bych byl překvapený nebo že bych si řekl: „Tak takovou spektrální zvukovou krajinu jsem ještě neslyšel!“ Tohle se mi naposledy přihodilo při poslechu alba Crisis of Representation od Gábora Lázára z roku 2017. Změna by tedy mohla spočívat ve vystoupení ze šablon a v hledání individuálnějšího autorského výrazu.

Mám dojem, že na rozdíl od klubové či žánrové hudby oblast sound artu tím tolik netrpí – i v něm se jistě objevují stereotypy, ale míra výskytu podivínských individualit je tu asi vyšší. Je fajn, že u nás máme celou řadu malých buněk a labelů, které se drží daných žánrů a ve svém důsledku vedou k budování a udržování komunit, ale přijde mi, že jsou obvykle dostředivé, zaměřené na sebe a málo komunikují mimo vlastní bublinu. Vlastně si nejsem zcela jistý, jestli je to pozitivum, nebo nedostatek. A rovněž se mi zdá, že je dnes v hudbě pořád příliš lartpourlartismu – tohle si z mého úhlu pohledu taky říká o změnu.

Nevypovídá důraz na změnu prostřednictvím nových technologií zároveň i o naší neschopnosti plně využít nástrojů, které už máme? Proč se třeba upínat ke sluchovým implantátům, když mnohdy neumíme používat ani vlastní uši? Jinak řečeno: potřebujeme slyšet „zvuky z n­-tých dimenzí“, když nám dělá takový problém zaposlouchat se do světa, který nás bezprostředně obklopuje?

V úvodu manifestu jsme si v souvislosti s implantáty a zvuky z n­-tých dimenzí trochu zafantazírovali, ale fantazie je to snad legitimní. Mikroskop a dalekohled našemu oku rozkryly doposud neviditelné světy. Co ale naše ucho? Za jednoduchý implantát, který ucho rozšiřuje, můžeme považovat třeba fonendoskop nebo rekordér se zapnutým monitoringem a hodně vytaženým gainem – jsou to vlastně takové sonické mikroskopy. Dále mě napadají třeba nástroje, které vyrábí Jonáš Gruska: velmi citlivé mikrofony Uši nebo zařízení Elektrosluch, které transformuje do zvuku impulsy z elektromagnetického pole. Úplně jiným způsobem rozšíření aurální zkušenosti může být použití diisopropyltryptaminu, psychotropní látky, která vyvolává sluchové halucinace. A v budoucnu by nám mohly kybernetické implantáty umožnit slyšet i zvuky s vyšší frekvencí než 20 kHz. Nevím, možná mám tuhle oblast nějak fetišizovanou, ale když slyším něco nového a jiného, tak se z toho raduju, běhá mi mráz po zádech, mozek se dostane do afektu a tak dále. Do určité míry – a hlavně ze začátku – mi to stačí.

Jeden z bodů vašeho manifestu říká, že „ohnisko hudby, která není obsoletní, spočívá nejen v organizaci slyšitelného materiálu, ale především v promýšlení a organizaci společensko­-politického ethosu, do kterého je slyšitelný materiál zasazen“. Možná je to už otřepaná otázka, ale může zvuková tvorba a obecně umění nějak přispět ke společenským změnám?

V emancipační potenciál hudby věřím. Mohl bych v této souvislosti zmínit třeba elektronický underground v Íránu nebo gruzínské technoprotesty. Techno stmelovalo demonstranty i při nedávných protestech v Polsku. Tento aspekt jsme se ostatně v manifestu pokusili zdůraznit: zvuková událost by měla mít mikropolitický rozměr. Komunitu kolem sound artu, která žije specifickým a alternativním étosem, si můžeme představit jako vektorovou veličinu, která trochu vychyluje vektor hlavního kulturního a společenského proudu – třeba jen nepatrně, ale přece…

„Požadujeme: odstranění veškeré reprodukovatelné hudby ve prospěch jedinečného aurálního gesta,“ píše se v závěru manifestu Music Is Obsolete. Tento bod s nadsázkou komentovala Anna Petruželová zmíněnou rozhlasovou hrou, jejímž výchozím bodem je značně absurdní představa: plošný zákaz písniček. Jde nicméně o veskrze radikální požadavek. Jak by mohla vypadat zvuková tvorba usilující o jeho naplnění?

Aniččina interpretace je dost svérázná, ale její nadsázka mě – a doufám, že i posluchače PremEdice – ve výsledku potěšila. Pátý bod je samozřejmě přehnaný a až absurdně kategorický. Ocitl se v textu vlastně ze stylistických důvodů: umělecký manifest by přece měl být radikální, ne? Tento požadavek volá po umělecké praxi, která místo záznamu a reprodukovatelnosti akcentuje procesualitu, přítomnost a neopakovatelnost. Taková tvorba se dá chápat jako alternativa ke zpředmětnělé hudbě, se kterou lze manipulovat a obchodovat. Nelze se vrátit do bodu, kdy ještě ne­­existovaly technologické prostředky k záznamu zvuku, ale v situaci, kdy tyto prostředky máme, vnímám snahu utopicky se bránit jejich vlivu jako druh kritického postoje. To, že nějaký požadavek není možné zcela na­­plnit, mi nevadí. Důležité je mít ho jako horizont a pokoušet se k němu přiblížit.