Odkud se vzali soudci z lidu?

„O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.“ Těmito slovy uvozovali zákonodárci v červnu 1945 dlouho očekávaný prezidentský dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Na jeho základě vzniklé mimořádné lidové soudy měly zákonnou cestou uspokojit převládající touhu po odplatě, která se již v prvních dnech po konci války projevila řadou pouličních lynčů a nezákonných poprav, jež plně odpovídaly národovecky revolučnímu patosu.

Touha po očistě

Následná poválečná justiční odplata byla součástí rozsáhlé a celospolečensky podporované národní a politické očisty, jejíž přiměřenost a úspěch jsou dosud předmětem diskusí. Za posledních více než dvacet let se této očistě nicméně dostalo důkladné badatelské pozornosti. Od vydání pionýrské práce Mečislava Boráka Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948) z roku 1998 se materiály ze soudních archivů po celé republice staly tématem mnoha studentských prací i odborných knih. Nicméně na knižní pojednání o retribuční instituci zastiňující rozsahem své činnosti dokonce i národní soud, který byl zřízen pro postih kolaborantského jednání čelných představitelů českého veřejného života, museli čtenáři čekat až do loňského roku. Na rozdíl od děl zaměřených spíše na vykreslování válečné reality skrze osudy obviněných a odsouzených v nové knize historika Jakuba Šloufa a právní historičky Daniely Němečkové Mimořádný lidový soud v Praze (1945–1948) zůstávají samotné soudní spisy jen součástí přílohy, která přináší kompletní abecední seznam trestně stíhaných osob. Přesto jejich publikace znamená přelom ve výzkumu retribuce, srovnatelný s vydáním díla Benjamina Frommera Národní očista. Retribuce v poválečném Československu (2004, česky 2010).

Od soudců z lidu až po katy

Přesunutí samotné instituce a jejích zaměstnanců do ohniska výzkumu odkrylo zcela netradiční zorný úhel, jenž umožnil důkladné zachycení širších dobových souvislostí retribučního soudnictví, včetně na něj působících mocenských a společenských sil. To se projevuje jak v úvodní kapitole, v níž Němečková zachytila právní rámec retribuce a odkryla jeho úzkou provázanost se stanným právem, tak i v následujících Šloufových kapitolách zaměřených na správní, institucionální, sociál­ní a v náznaku také kulturní dějiny pražského mimořádného lidového soudu. Čtenář má možnost nahlédnout na úskalí, na něž úřední sbor a soudci naráželi při snaze vyřídit ohromný příval podání a bez ohrožení spravedlnosti vynést rychle co největší počet rozsudků, nebo se seznámit s konkrétními zaměstnanci od přednosty přes soudce z lidu až po katy.

Nejzajímavější částí celé knihy je pojednání o společenských a politických vlivech, v němž Jakub Šlouf chvílemi přechází od předchozího suchého a nudného popisu k barvitějšímu líčení nesnází retribučního soudnictví. Jasně přitom dokazuje, že vynášené rozsudky byly do značné míry ovlivňovány charakterem a zájmy konkrétních zodpovědných osob a zejména rychle se proměňující společenskou a politickou situací od května 1945 do února 1948. Retribuce byla bezesporu jedním z nástrojů politického boje o moc.

Určeno odborné veřejnosti

Ačkoli se může zdát, že autor chvílemi opustil pro zkoumání třetí republiky tak důležitou nestrannost a tiše chová sympatie k nekomunistickému táboru, není tomu tak. Vyvážené zkoumání konkrétních případů a mediálních kauz totiž jasně odkrývá, že navzdory převládajícímu přesvědčení se retribuci nesnažili zneužívat jen komunisté. Čtenář tak nezůstane ošizen o detaily ze zákulisí procesů s protektorátním státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem nebo zastupujícím říšským protektorem Kurtem Daluegem ani z narůstajících sporů soudu se Státní bezpečností. Dozví se mimo jiné, jak neomalená snaha o ovlivňování rozhodování soudu ve prospěch komunis­tické strany a jejích členů narážela na zájmy ostatních stran, například při její snaze diskreditovat národního socialistu Vladimíra Krajinu.

Přestože je poválečné potrestání nacistických zločinců navýsost lákavým tématem, kniha autorského kolektivu vedeného Jakubem Šloufem a Danielou Němečkovou svým upjatě strohým odborným stylem širokou veřejnost nejspíše příliš nezaujme. Svůj podíl na tom nepochybně má i fakt, že zhruba její dvě třetiny tvoří přehledy a tabulky. Kniha je tak určena zejména odborné veřejnosti, která ji ocení mnohem více. Jedná se totiž o důkladný primární výzkum, který shrnuje všechny podstatné informace, což jistě ocení další badatelé. Navíc přichází i s novými a neotřelými interpretacemi. Podobně cenných textů je u nás žalostný nedostatek.

Autor je historik.