Podprahová temnota snů

„Jiné globalizace byly možné,“ je přesvědčen francouzský historik středověku Pierre Boucheron. Osmanská říše chtěla expandovat, ale nemohla. Čínská říše mohla, ale nechtěla. A v případě Indiánů vše mohlo být jinak, kdyby – podle jiného historika – měli koně, znali železo a byli imunní vůči jistým infekčním chorobám. V takovém případě by Francisco Pizarro asi jen sotva rozprášil s hrstkou Španělů mnohačetnou inckou přesilu a zajal a usmrtil jejich císaře Atahualpu. A jak by to mohlo vypadat, kdyby měl Atahualpa nad Evropany navrch, ba kdyby se mu zachtělo podmanit si renesanční Evropu, o tom pojednává nový román Laurenta Bineta Civilizace (2019, česky 2021).

Binet tentokrát přepisuje šestisetleté období euroamerických dějin. Na rozdíl od historiků však odvíjí své ambice od nocí, které kdysi propařil u populární videohry Civilization. „Přál jsem si vystavět co nejkrásnější města, a vždy jsem nesmírně trpěl, když některé z nich padlo do rukou konkurenční civilizace, nebo když bylo oslabeno, či dokonce zničeno válkami a přírodními katastrofami,“ nechal se slyšet v jednom z rozhovorů. Právě herní aspekt této kultovní strategie a pro ni typický schematismus při líčení historických zvratů dodaly Binetovi odvahu vrhnout se na pole tzv. uchronie, jak zní v románských zemích zavedený termín pro to, čemu se běžněji říká alternativní dějiny či alternativní svět. A jeho literární erudice mu umožnila hrát si s dějinami i skrze jejich zápisy: od severských ság a námořních deníků přes kroniku, korespondenci či epické zpěvy až po pastiš Cervantesova románu o Donu Quijotovi. Vznikla tak velkolepá intertextuální hra, která z množství braku na téma „co by, kdyby“ vyčnívá asi jako podobně zaměřené filmy Quentina Tarantina. A stojí za to si připomenout, jak taková uchronie funguje a jak souvisí s utopií.

Vymazat existenci Říma

Pojem uchronie, na rozdíl od renesanční utopie, se objevuje teprve roku 1857 jako titul románu francouzského filosofa Charlese Renouviera s podtitulem „utopie v dějinách“, jinak řečeno utopie aplikovaná na dějiny. Román podává náčrt, jak by mohl vypadat vývoj křesťanské civilizace zhruba od prvního do devátého století, pokud by se křesťanství nestalo oficiálním náboženstvím Římské říše, ale rozvíjelo by se v jemnější, evangeličtější podobě mezi barbary. Jinými slovy: ukazuje alternativní dějiny církve bez nutnosti reformace a náboženských válek. Představu takové historie autor navíc fiktivně připisuje jistému kacíři „našeho“, tj. sedmnáctého století, odsouzenému inkvizicí k naražení na kůl. Podle Renouviera lze uchronii vymezit jako historii „nikoliv takovou, jaká byla, ale jaká mohla být“.

Uchronie nejprve konstruuje historicky přesvědčivý svět, postupně však prezentované události dospějí do „bodu divergence“, tedy do momentu, kdy se fikce záměrně odchýlí od výchozí přesvědčivosti, a autor se pak soustředí na domýšlení těchto jiných, kvazihistorických důsledků. Ačkoliv souvislost s utopií svádí k představě, že takové dějiny by byly nutně ideálnější, není to podmínkou.

Uchronické úvahy lze zpětně nacházet dokonce už ve starověké historiografii. Říman Titus Livius věnuje jednu kapitolu svých Dějin od založení Města představě, jaké by to bylo, kdyby Alexandr Makedonský nezemřel v mladém věku a bojoval se svými vojsky proti Římanům, a domnívá se, že by prohrál. Účelem hypotetického vítězství nad mrtvým vojevůdcem je posílit věhlas Říma. Proti tomu scholastik Petr Damian se tisíc let po Liviovi domnívá, že kdyby se Bohu zachtělo, tak může zpětně zcela vymazat existenci Říma. Logika dějin se podle něj nevymyká Boží všemohoucnosti.

Epičtějším příkladem uchronie, který v so­­bě spojuje válku a náboženství, by mohl být rytířský román Tirant lo Blanch (Tirant Bílý) od Joana Martorella, nejmilovanější dílo ­Cervantesovo, psané v reakci na dobytí Konstantinopole Osmany roku 1453. Událost, která způsobila zánik Byzantské říše, vedla autora k vylíčení historie, jakou by si přál – jeho hrdina se zapojí do úspěšných bitev proti Turkům a Byzantská říše přetrvá… Jenom ta Boží všemohoucnost jaksi padla do zajetí literatury.

Sny se zdají v noci

Ještě před Renouvierem si pohrál s dějinami světa Louis Geoffroy, když v díle ­Napoléon Apocryphe (1836) načrtl variantu historie, v níž by Napoleon po zapálení Moskvy dobyl Evropu i ostatní kontinenty a vytvořil světovou říši. Přivedly ho k tomu úvahy z Napoleonových Pamětí, diktovaných společníku ve vyhnanství po prohrané bitvě u Waterloo. Geoffroyovo převyprávění se ale zároveň staví k císařovu imperialismu kriticky. A toto estetické napětí, rozpor mezi snem a jeho podprahovou temnotou (vždyť sny se zdají v noci!), je podle mě základem každé kvalitnější uchronie.

V anglické tradici se za zakládající dílo v oblasti alternativních dějin pokládá román Aristopia (1895). Jeho autor Castello Holford zde nezapře vliv utopických spisů, zároveň však aplikuje své představy o rovnější společnosti na dějiny novověkých osad v Severní Americe a v podstatě nabízí soft verzi kolonizace. Skutečným průkopníkem žánru je ale až H. G. Wells, když ve svých, do značné míry utopických textech zavádí prvky jako souběžný alternativní svět nebo cestování časem.

Uchronie tak ve dvacátém století hojně mutuje i do fantasy a sci­-fi a stává se populární nejenom v oblasti brakové literatury. Hojnost podnětů autorům skýtají kromě technologických vymožeností i bezprecedentní historické hrůzy – kdo by si nechtěl fikčně pohrát s Hitlerem či atomovou bombou? Pohyb dějin je však mnohem setrvačnější a vzácně závisí na jedné konkrétní události či výrazné osobnosti, bez které by se vmžiku obrátil. I proto se mnoho uchronií stává spíše fantastickou zábavou. Historie pak musela projít podstatnou reflexí svých metod, aby vzala uchronii zase na milost.

Základy aztéckého románu

A jak se má k této tradici Laurent Binet? Pokud by naplno vytěžil svou inspiraci videohrou, mohl se vydat ztřeštěnějším směrem, tedy že by se spolu anachronicky setkávalo mnohem více civilizací v rozpětí od pravěku až po lety na měsíc. Binetovou ambicí však bylo zpochybnit to období, které předurčilo podobu globálního kapitalismu, totiž evropskou renesanci.

Samotné přepisování kolonizace ještě není nic nového, kromě Holforda se o to pokoušel v několika povídkách i Carlos Fuentes, jehož výrok „umění oživuje to, co zavraždily dějiny“ uvozuje Binetovu Civilizaci. Jenomže Binetovi nejde ani tak o nápravu dějin Inků a Aztéků, jako spíš o to upřít zcizující pohled na naše vlastní dějiny, tak jako už Montesquieu v Perských listech (1721, česky 1920) skandálně zcizil francouzské poměry pohledem Peršanů. Když Inkové dobývají Evropu, Binet jejich prostřednictvím převrací naše evropské narativy proti nám samotným: císař Atahualpa zajme Karla V. tak jako kdysi Pizarro jeho samého a vyvraždí Toledo jako Cortés město Cholula, sluneční program Inků se objeví v podobě 95 tezí na vratech kostela ve Wittenbergu a podobně.

Intenzivnější ránu nám obrazem podvolené Evropy zasadil před pár lety Michel Houel­lebecq, když se románem Podvolení (2015, česky 2015) přesně trefil na hlavičku islamofobních fantazmat, a ještě drze domýšlel, čím by byl takový vývoj příznivý. Indiány si s představou expanzivnosti běžně nespojujeme, přestože Incká říše si před vpádem kolonizátorů podmanila mnoho jiných kmenů dost nesmlouvavě. A krvavé praktiky Aztéků přirovnává Ondřej Slačálek k našemu současnému lpění na chodu ekonomiky i za cenu lidských obětí. Binetovi Indiáni mají své stinné stránky i bez evropských předobrazů, ať už jde o tyto vražedné rituály – jedna z obětních pyramid stála před Louvrem – či o silný prvek autoritářství. Na druhou stranu zakládají mnohem spravedlivější a nábožensky tolerantnější společnost, než jaká zde do té doby existovala. V tomto smyslu jde o dějinnou utopii par excellence. Nicméně smolař Cervantes zůstane štvancem i za těchto okolností a kdo ví, zda vůbec položí základy aztéckého románu…

Autor je spisovatel.