Sluhové a páni dnešní Indie

Indicko­-americký film Bílý tygr režiséra Ramina Bahraniho přináší hodně nezvyklou variaci na sociální drama. Snímek o ctižádostivém řidiči z nižší kasty, který nachází štěstí i zmar v nesoudržné bohaté rodině, se rozhodně nezatěžuje moralizováním, rétorickými triky ani otázkou, jak nezávadně popsat křiklavou, leč samozřejmě přijímanou žitou praxi. Protagonista a vypravěč v jedné osobě nám vyrovnaně prozradí, že Indie měla nejprve zavést kanalizaci a až poté šlechtit demokracii. S nemenším klidem připouští přežívající ozvěny kastovního dělení společnosti a všudypřítomnou potřebu hierarchizovat. I šikanovaný řidič by si pod sebou rád hřál juniorního kolegu, aby mohl každodenně trénovat bossing, protože jednou se mu může hodit.

Na pracovitost zapomeňte

Individualistické indické zápolení v Bílém tygrovi bez západních hodnotových příkras ukazuje, že vymanění z bídy nemusí přinést žádnou úlevu. Koloběh závislostí a snah srazit druhého totiž nikdy neskončí a ve všežravém systému by se měl obávat především ten, kdo je právě nahoře a nedbá opatrnosti. Na rozdíl od štvaných nebožáků ze slumu totiž může už jedině tratit. Hrdina projevuje až poníženou oddanost a loajalitu, zatímco uvnitř zarputile nenávidí a je schopen sebepodlejších činů. Od začátku navíc víme, že jej společenská dynamika nezavede do hrobu, protože příběh je vyprávěn retrospektivně – vypravěč je oděn ve značkovém obleku a svůj sociál­ní komentář prokládá arogantními komentáři a adorací luxusu. „Největší demokracie na planetě“, jak Indii tituluje, má vyrůst díky brutalitě a bezohlednosti. Na pohádku o čističi bot, který se stane miliardářem díky své píli a nadání, máme zapomenout.

Nabízelo by se odbýt Bílého tygra po­­­­­­z­nám­­­­­­­­kou „prostě Indie“, ale to by byla příliš pohodlná a zjednodušující zkratka. Naznačená zápletka není nijak novátorská a místně specifická je pouze do určité míry. Jde o variaci na starý známý příběh o rafinované vzpouře sluhy v kořistnickém společenském systému, kde ti méně úspěšní využívají veškerých prostředků, aby připravili ty úspěšnější o jejich pozice. Z poslední doby nám může vytanout na mysli jihokorejský Parazit (Gisaengchung, 2019), který v podobném duchu rozehrával téma formální a skutečné moci.

Mezi Indií a Netflixem

Že se Bílý tygr vztahuje konkrétně k indické společnosti, je zdůrazněno různými prostředky, počínaje hrdinovými charakteristikami jeho rodné země a krátkými prostřihy na slumy či na sochu Mahátmy Gándhího konče. Narážek je tolik, že je vhodné ptát se, ke komu film a jeho hrdina vlastně mluví. Vypravěč jednoznačně pokládá Spojené státy za velmoc minulosti a vyhlíží tolikrát ohlašované asijské století. Přitom snímek kosmopolitního režiséra (Bahrani má íránské kořeny, narodil se v Severní Karolíně a krátce žil i v Paříži) byl uveden pod hlavičkou Netflixu a vypravěč hned zkraje oslovuje globální publikum slovy „koneckonců jsem Ind“.

Opakovaně jsem si během filmu vybavoval slova indického scenáristy Sutanu Gupty, který se v knize Bollywood: A Guidebook to Popular Hindi Cinema (Bollywood. Průvodce populární hindskou kinematografií, 2004) podivoval nad tím, že divákům hollywoodských filmů stačí pouze jediná linie na celý film. Nebezpečná rychlost (Speed, 1994) je prostě film o bombě v autobuse. To indický divák by vybuchující nálož ocenil pouze coby dílčí motiv mnohem komplexnějších atrakcí, ideálně roztažených alespoň do tří hodin, jak to Gupta uměl. Už proto nelze Bílého tygra pokládat za film pro indické publikum. Nejedná se ovšem ani o typicky vývozní produkt přizpůsobený západním diváckým standardům. Spíše jde o hybridní sociální komentář: tváří se, jako by vypovídal o Indii a byl určen mezinárodnímu obecenstvu, ale přitom promlouvá spíše o globálním světě a jeho postojích, které komentuje způsobem oslovujícím cítění indického i mezinárodního publika. Indické publikum ovšem může chápat roli pána a sluhy opačně než to západní.

Autor je filmový publicista.