Takhle popisuje poměry na ostrově Wislawa Szymborská v básni Utopie: „Vyvstane-li pochybnost, vítr ji hned rozvane/ Ozvěny, ničím nevyvolané, dychtivě vysvětlují tajemství světů/ Napravo jeskyně ukrývající Smysl/ Nalevo Jezero hlubokých přesvědčení/ Ode dna se uvolňuje pravda a zlehka stoupá k hladině (…) Vzdor svým půvabům zůstává ostrov neobydlen/ a drobné stopy rozeseté po pobřežích/ bez výjimky míří k moři.// Jako by odsud šlo jen odejít/ vrhnout se do hlubin bez návratu…“
Utopie – ostrov už jen rigidních, dutých idejí, tajemství zbavovaných tajemnosti. Území bez pochyb, plné zřetelných pravd, významů, neotřesitelných přesvědčení. Křoviny se zde ohýbají pod tíhou důkazů, opodál roste oslnivě rovný Strom porozumění… Ostrované jsou unaveni věčnou potřebou pravd, ideálů, pochopení měnícího se ve strnulost a rigiditu. Pryč od toho! Jenže kam? Zpět k tajemství a představivosti? Do hlubin nevyzpytatelného života, jak v závěru báseň napovídá? Do nezbadatelné pestrosti, již je třeba znovu nalézat a pojmenovávat? Možná. Snad se však vzadu skrývá i další, posunutý význam básně, totiž úprk od nás samých, od toho, jak formálně utopicky jsme si sebe samé vysnili, až z toho zbyl zkostnatělý, neobyvatelný ostrov. Nejvíc mi z básně utkvívá závěrečný obraz změtených, slabě naznačených stop, prchajících z pobřeží. Co to bylo za lidi? V jakém chaosu svůj ostrov opouštěli? A proč rovnou, jakoby v nezadržitelném impulsu, směrem do hlubiny? Utopit utopii? Proč ne naopak někam vzhůru, do skal, k pramenům, založit nový, tentokrát živý projekt?
„Užívání řeči je na to, abychom jeden druhému rozuměli a nabývali poučení o skutečnostech. Když tedy někdo řekne něco, co není, maří se tím ten cíl, protože nelze vlastně říci, že mu rozumím. A mám tak daleko k poučení, že naopak tonu ještě v něčem horším, než je nevědomost. Svádí mě totiž věřit, že je něco černé, když je to bílé, a krátké, když je to dlouhé. A to bylo celé jejich ponětí o schopnosti lhát, kterou lidští tvorové tak dokonale a tak obecně uplatňují.“ – Tak Gulliver z klasické knihy Jonathana Swifta popisuje vztah urozených koní Hvajninimů ke lži. Pro niž ušlechtilí Hvajninimové ani neměli slovo, jen opis: něco, co není. Gulliver, nepřátelskou posádkou vysazený na neznámý ostrov, našel zde moudré Hvajninimy, bytosti koňské podoby, jejichž společenství se striktně řídilo svrchovaným rozumem. Když vypráví svému hvajninimskému hostiteli o zákonitostech vzdáleného lidského světa, hostitel se čílí nad zjevnými absurditami, jimiž je život lidstva prošpikován. Od zbytného přepychu přes nesmyslnou lidskou nerovnost až po moc, peníze či válku. Gulliver třeba líčí hostiteli vojenské řemeslo jako „nejpočestnější ze všech, protože voják je Jahu zjednaný na to, aby chladnokrevně pozabíjel co nejvíce příslušníků svého druhu, kteří mu vůbec neublížili“. Člověk nemusí být urozený Hvajninim, aby si poklepal kopytem na čelo.
Neotesaní, hrubí Jahuové jsou dalšími obyvateli ostrova. Tento páchnoucí, zarostlý, nerozumný dobytek má ovšem ve Swiftově satiře lidskou podobu, vzezření zpustlých lidských špinavců. Swiftova kniha je často považována za utopii i dystopii v jednom. Snad dystopická parodie na utopii? Utopicky moudří Hvajninimové se tváří v tvář pošetilosti, vypočítavosti, sofistikované absurdnosti lidského pokolení jeví až naivní. Naivně přímočaří a nezáludní, ale po čase též chladní, z lidského hlediska emocionálně neuchopitelní. Na svém sněmu moudří Hvajninimové dokonce navrhují vyhladit celé pokolení Jahuů, těchto nejohyzdnějších, nejvzpurnějších, nejničemnějších tvorů, z povrchu zemského. Není-liž to nejrozumnější řešení, jak s nimi naložit? Tady jde z bytostí koňské podoby, nakažených nirvánou absolutně efektivního rozumu, už celkem strach. I Gulliver, tento nevysvětlitelně zušlechtěný Jahu odněkud z Anglie, je nakonec požádán, aby opustil ostrov. Protože kdoví, zda by mezi nízkými Jahuy nakonec nevyvolal nějakou rebelii.
Moudří Hvajninimové mají též zvláštní, nevzrušeně racionální postoj ke smrti. Neprojevují nad skonem svých blízkých smutek a ani samotní umírající necítí lítost nad odchodem z tohoto světa. Jako by se jen vraceli domů z návštěvy u sousedů. Gulliver vzpomíná: „Můj pán si umluvil důležitou schůzku s přítelem a jeho rodinou. V určený den přišla paní s dvěma dětmi velmi pozdě. Omlouvala se za svého manžela, který prý zrovna toho dne ráno šnuwnh. To slovo je v jejich řeči hodně výrazné, ale nedá se snadno přeložit. Znamená odebrat se k prvotní matce. Že nepřišla dříve, omlouvala tím, že její manžel umřel pozdě dopoledne a že se dlouho radila s čeledíny o příhodném místě, kam uložit jeho tělo. Všiml jsem si, že si u nás počínala tak vesele jako ostatní. Umřela asi tři měsíce poté.“
Swift komicky líčí řeč Hvajninimů prostřednictvím těžko vyslovitelných slov, připomínajících koňské ržání, hýkání, odfrkování. Šnuwnh, návrat k prvotní matce. Tohle hvajninimské odfrknutí by docela dobře mohlo být podstatným pojmem dnešní hodně pozdní doby. Nějaký návrat k prvotní matce je pro lidstvo žádoucí a spásný. Jen aby jej nepředešel návrat katastrofický, docela nedobrovolný, návrat nenapravitelných, nepoučitelných Jahuů zpět do zapomnění. Stopy rozprchlé po pobřeží.
„Jsem jen nebohý Jahu, který si hledá pustinu, v níž by strávil zbytek svého nešťastného života.“ Gulliver si zpátky v Anglii koupí pár koníků a prchá k nim od rodiny, před světem. Utopie svižně vyústí v misantropii. Jedna má přítelkyně, básnířka a léčitelka koní, reagovala na alegorii o Hvajninimech jednoznačně: Člověkostředná kniha, zneužívající zvířata! Lidské vzorce se tu projikují do koňských bytostí. Koně trpí těmi nesmysly… Skutečný „hvajninim“ nemá jméno, myslí, vnímá, prožívá docela jinak – a možná to je pravá utopie dneška: ani ne vyloženě pochopit cizí, přírodní, ne-lidskou mysl, ale už jen připustit, že existuje. Že se tam někde může skrývat zpráva od prvotní matky. Šnuwnh.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.