Utopie čili totalitarismus?

„Exploze utopismu v předvečer bolševické revoluce nás přestane udivovat, uvědomíme­-li si, že všechna Leninova díla jsou prostoupena myšlenkou ‚konečného cíle‘, tedy komunistickou utopií,“ konstatuje polský historik Andrzej Walicki v knize Marxismus a skok do království svobody. Dílo nesoucí podtitul Dějiny komunistické utopie původně vyšlo v roce 1995. Spolu s prací historika Françoise Fureta Minulost jedné iluze, vydanou v témže roce (česky 2018), a o rok starší Sovětskou tragédií (česky 2004) historika Martina Malii patří mezi významné příspěvky k postkomunistickým „dějinám nutnosti“. Všechny tři knihy se pokoušejí vysvětlit povahu komunistického totalitarismu z intelektuálních dějin marxismu a sdílejí nepřátelství k utopickému impulsu, který stojí v jeho počátcích. Utopii Walicki, stejně jako Malia a Furet, nechápe jako neškodný projev politicky neohrabané naděje v lepší svět, ale jako východisko komunistického totalitarismu a „bolševický pokus o přímý přechod ke komunismu jako kulminační bod v dějinách marxistické utopie“.

Zatímco poněkud plochá Maliova kniha je historiografickým zpracováním „dějin socia­lismu v Rusku v letech 1917–1991“ a Furetův „esej o ideji komunismu ve 20. století“ je naopak intelektuálně podnětným zpracováním „kulturních“ dějin evropského komunismu mezi Říjnovou revolucí a počátkem destalinizace v roce 1956, Walicki si vytkl za cíl postihnout podstatu Marxova myšlení a ukázat, jak k jeho uskutečnění došlo v sovětském komunismu. Jeho vlastními slovy: „úkolem této knihy je detailní rekonstrukce marxovsko­-engelsovské koncepce svobody; prokázání, že právě určitá koncepce svobody leží u základů komunistické vize společnosti; probádání komunistické utopie v marxistickém myšlení včetně marxismu­-leninismu – konečně – i vysvětlení, jakým způsobem vnitřní logika komunistické koncepce univerzálního osvobození přetvořila marxismus v legitimizaci totalitárních praktik“.

Systematizace a homogenizace

Titulní skok do království svobody odkazuje na Engelsovo dictum o „skoku z říše nutnosti do říše svobody“ ze spisu Anti­-Dühring (1878, česky 1949). Marx podle Walického spatřoval, stejně jako Hegel, „konečný cíl historického procesu“ ve svobodě. Svoboda pro Marxe ovšem byla svobodou lidského druhu, jež podle Walického stojí nevyhnutelně proti zájmům individua. V jádru celé jeho rekonstrukce marxismu je snaha dokázat, že Karl Marx byl odhodlán dobru druhu obětovat „jednotlivce, třídy i celé národy“. Walického nepříliš originální psychologizující kritika Marxe za to, že se nezajímal o konkrétní lidi a byl oddán jen abstraktním konceptům, končí až nietzschovskou vizí marxismu jako doktríny, v níž se „dnešní“ dělníci coby „poslední lidé“ obětují, a umetají tak cestu nadčlověku­-komunismu.

Zádrhel je už v tom, že Walicki do Marxovy teorie vstupuje s pojetím liberálního individualismu, které pak na ni násilím roubuje. Že tato perspektiva nefunguje, je ovšem spíš než Marxovým morálním selháním metodologickým lapsem Walického. V Marxově myšlení nepochybně existuje napětí mezi deskriptivním a normativním, ostatně jeho hlavní dílo nese podtitul Kritika politické ekonomie a je založeno právě na předpokladu, že ani „buržoaz­­­ní“ ekonomové nebyli schopni tyto dvě roviny rozlišit. Marx tvrdí, že zatímco se Adam Smith a jeho následovníci tvářili, že popisují ekonomickou skutečnost, artikulovali zájem buržoazie na udržení stávajícího společenského uspořádání. Navzdory slavné jedenácté z Tezí o Feuerbachovi (1845, česky 1954) – „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“ – a stále dokola opakované mantře o jednotě teorie a praxe se ani sám Marx tomuto úskalí nedokázal vyhnout. Představa, že napětí mezi deskripcí a normou čili teorií a praxí, v Marxově díle a marxismu neexistuje, připomíná kritický postřeh na adresu dobového dějepisectví z Německé ideologie (1846, česky 1962): „každé epoše na slovo věří, co sama o sobě říká a co si o sobě myslí“. Walicki obdobně Marxovo dílo vidí coby systém teorie sjednocené s praxí, v němž pro vnitřní napětí a rozpory není místo.

Ve snaze o systematizaci a homogenizaci Marxova myšlení (a rovněž i myšlení jeho následovníků) se Walicki pochopitelně shoduje s řadou marxistů. Tato touha po smysluplném celku je ale jejich společnou iluzí, která patří k tradicionalistickému pojetí dějin filosofie, těžko ale jde dohromady s často příležitostným a fragmentárním dílem Karla Marxe. Způsob, jakým se Walicki vyrovnává s protimluvy, na něž lze v Marxově díle narazit, ilustruje místo věnované korespondenci s narodnikem Nikolajem Konstantinovičem Michajlovským. Marx Michajlovskému mimo jiné napsal, že jeho Kapitál (1867, česky 1953–1956) nepředstavuje obecný model a Rusko se může vyhnout kapitalismu. Walicki to komentuje slovy: „Není třeba věřit Marxovu ujištění, že jeho záměrem nebylo formulovat obecnou, historicko­-filozofickou teorii vývoje. Toto tvrzení bylo pouhým taktickým obratem, v doslovném smyslu – prostou lží.“ Škrtnutím pera je Walicki hotov s otázkou, kterou marxisté od roku 1867 zatím uspokojivě nevyřešili, totiž co vlastně Kapitál popisuje – kapitalismus soudobé ekonomické teorie? Empirický kapitalismus v Anglii v polovině 19. století? Obecný model kapitalismu, platný vždy a všude? Nebo představuje sadu kritických nástrojů ke zkoumání politické ekonomie?

Nesystematičnost Marxova „marxismu“ jde na vrub jak jeho kolísavé pracovní morálce, tak neochotě dokončit zkoumání a formulovat definitivní odpověď. Po Kapitálu Marx do konce života v roce 1883 nedokončil žádné dílo rozsáhlejší než pár desítek stran, a nebýt Engelsova naléhání, nejspíš by světlo světa nikdy nespatřil ani ten. Byl to právě Engels, který se zhostil kodifikace jejich společného díla. Engels na rozdíl od Marxe neztratil ani v pozdějším věku zájem o filosofické aspekty marxismu a byl to on, kdo provedl rozdělení na „historický materialismus“, zaměřený na minulost a přítomnost, a na budoucnost orien­­tovaný „vědecký socialismus“.

Paradoxně právě Engelsův zájem o filosofická, když ne systematická, tak alespoň obecná řešení, který v době vzestupu přírodních věd a faktického úpadku pohegelovské filosofie v třetí třetině 19. století vedl ke zmíněnému rozdělení, se stal později příčinou zlehčování, či dokonce odmítání Engelsova významu. To bylo podle Walického dokonce charakteristikou západního marxismu. On sám, přestože Marxe a Engelse označuje za dva samostatné myslitele, mezi nimi fakticky nedělá velký rozdíl. Engels, jakkoli se může od Marxe v mnoha jednotlivostech lišit, je pro něj rovněž hlavně myslitelem „komunistické utopie“. A podobně jako s rozpory Marxovými vyrovnává se Walicki mávnutím ruky také s pozdním Engelsem, který přijal postupnou (vlastně reformistickou) cestu k socialismu parlamentní cestou. Walicki, který tuto Engelsovu etapu spojuje s následnou „explozí revizionismu“ a posléze i „zavržením marxismu“ sociální demokracií (což ovšem německá SPD udělala definitivně až v roce 1959), v podstatě sám říká, že ji nebere v úvahu hlavně proto, že se mu to nehodí.

Leninismus a stalinismus

Výklad pokračuje obdobím Druhé internacionály, ze které si Walicki vybírá ovšem pouze Karla Kautského, Georgije Plechanova a Rosu Luxemburg (tu zahrne patrně hlavně kvůli jejímu významu v dějinách polského marxismu), a následně Leninem a Stalinem. Nic z toho, co stojí mimo tuto linii (Antonio Labriola, austromarxisté, frankfurtská škola), ho nezajímá.

Jestliže Engels Marxovo dílo kodifikoval, jeho pokračovatelé nejenže přišli s vlastní kodifikací (a popularizací), ale byli daleko výrazněji nuceni artikulovat marxismus způsobem, který bude užitečný pro praktickou politiku dělnických stran. Pozoruhodné je, že Kautskému i Plechanovovi připisuje Walicki výrazné hegelovské dědictví (Kautský se údajně nakazil „hegelovským bacilem“ od Engelse), byť Kautského ortodoxie i Plechanovův monismus jsou naopak spíš ústupem od Hegela, jak je ostatně patrné z kritiky pozdějších skutečných hegelovských marxistů Karla Korsche a Györgye Lukácse. Kautský a Plechanov v logice Walického výkladu fungují hlavně jako důležité, ale přece pouhé „zastávky“ na cestě ke komunismu jako takovému. To znamená v prvé řadě k Leninovi.

Jeho osobnost dokáže Walicki nastínit přesvědčivě: „monolitická ‚jednoduchost‘ jeho myšlení a srdce mu neumožňovala prožívat jakékoli konflikty hodnot, a tedy chápat své volby jako tragické. Na druhou stranu však Leninovo jednání bylo tragické v objektivním slova smyslu: jako výraz heroické hybris v konfrontaci se silou osudu, jako objektivní porážka utrpěná ve střetu s bohy díky neochvějné vůli.“ Ovšem právě vzhledem k oprávněnosti těchto slov je problematické hledat v Leninovi jinou teorii než doktrínu politické praxe orien­tovanou směrem k uskutečnění a později k udržení socialistické revoluce. Podat marxismus coby teorii svobody má jistou přesvědčivost v Marxově případě, protože ten opravdu byl Hegelovým následovníkem. Lenina na druhou stranu filosofická rovina marxis­mu zajímala jen do té míry, pokud byla použitelná „prakticky“. To je dobře vidět na sporu s bolševikem Alexandrem Bogdanovem, který vyústil v Leninův polemický spis Materialis­mus a empiriokriticismus (1909, česky 1933), jenž se nadlouho stal rukovětí marxisticko­-leninské filosofie. Přestože Walického charakteristice textu není co vytknout (hrubý jazyk, neustálé opakování stejných argumentů), uniklo mu to nejdůležitější – podstata sporu byla mocenská. Bogdanov ohrožoval Leninovo výsostné postavení mezi bolševiky, a tak se teoretická pře stala nástrojem politického boje, ostatně jako mnohokrát později v dějinách komunismu.

Celá rekonstrukce Lenina je – a nejen u Walického – komplikovaná tím, že jeho dílo zahrnuje „teoretické“ texty, každodenní publicistiku, dopisy a rovněž veřejné projevy a oficiální i neveřejné instrukce z období po revoluci. Tyto nesourodé texty nelze považovat za rovnocenné co do přínosu pro marxistickou, či spíše leninistickou teorii. Navzdory tomu se Walicki snaží Lenina a ruský komunismus vykreslit jako ne pouze legitimní, ale i vyvolené následovníky evropského socialismu, místy s pomocí obskurních tezí, například že „z hlediska obecných dějin komunismu“ nebyl Leninovým nejdůležitějším předchůdcem ruský terorista Pjotr Tkačov, ale Gracchus Babeuf, francouzský revolucionář popravený v roce 1797. Roli ruského kontextu Walicki opomene i tam, kde ji do jisté míry sám naznačuje. Když pojednává Leninovy názory na náboženství, všimne si, že Lenin stál blíž Bakuninovi než Marxovi a Feuerbachovi, přehlédne ovšem, že příčinou nejspíš bylo, že oba němečtí filosofové měli před očima protestantismus, kdežto dvojice ruských revolucionářů pravoslaví coby oporu carismu.

Walicki má pravdu v tom, že oddělovat „autentický marxismus“ a „komunistický totalitarismus“ jako dvě zcela nesouvisející veličiny je povrchní apologetika, která se s marxismem komunistických diktatur vyrovnává tak, že od něj odvrací oči. O nic víc vztah marxismu a komunismu ale nevysvětluje postulování jejich ekvivalence tam, kde šlo spíš o implikaci. Do roku 1917 rozvíjeli marxismus především evropští socialisté a Lenin a bolševici byli okrajovou skupinkou bez hlubšího vlivu na main­stream marxistické teorie, oprávněně vnímanou jako produkt despotického samoděržaví (ruský charakter bolševismu opakovaně zdůrazňoval mimo jiné i Tomáš Garrigue Masaryk). Představa, že „skutečný“ marxismus se projevil až v komunistickém totalitarismu, nedává smysl. Redukovat „autentický marxismus“ na „západní marxismus“ je ale stejně neadekvátní jako jej redukovat na oficiální marxismus­-leninismus sovětský. Walického teze, že projevem marxismu je „bojovné komunistické hnutí“, je nepřiměřená už proto, že po většinu Marxova života takové hnutí neexistovalo – jeho vliv na německé socialisty byl omezený i v době, kdy jeho učení přijímali jako oficiální stranickou teorii. Ve své kritice Walicki v posledku paradoxně tvrdí totéž, co sami bolševici: že pouze jejich teorie byla ortodoxní.

Jeden skutečný marxismus

Teze o Marxově intelektuální odpovědnosti za komunistický totalitarismus pochopitelně souvisí s poválečnou hegemonií marxismu­-leninismu. Zatímco mezi válkami ještě probíhaly diskuse o tom, zda jsou „skutečnými“ marxisty sociální demokraté na Západě, nebo komunisté na Východě, rozšíření sovětské varianty marxismu coby státní ideologie až do střední Evropy jim učinilo přítrž. Ve chvíli, kdy se marxismus­-leninismus stal výraznou silou mezinárodní politiky, socialistické strany od marxismu začaly ustupovat. Walicki sice uznává, že „neexistuje ‚jeden skutečný marxismus‘“, navzdory tomu ale zmíněnou intelektuální odpovědnost vyvozuje na základě toho, že leninismus a stalinismus byly „dominantními formami marxistického myšlení 20. století“. Výhrada, že „‚teze o kontinuitě‘ od Marxe k Leninovi a Stalinovi nehovoří o marxismu jakožto celku, ale pouze o marxistickém komunismu, marxistické utopii“, ve skutečnosti ve Walického výkladu potvrzuje Marxovu odpovědnost za komunistický totalitarismus.

Podle Walického nelze komunistickému totalitarismu porozumět bez jeho intelektuál­ních kořenů a intelektuální historie může být při výzkumu komunismu „nápomocnější než empiricky orientovaná sociální historie“. Výklad souvislosti Marxova učení a komunistické verze marxismu je klenba, na níž spočívá celé Walického dílo. To ukazuje už rozvržení knihy: Walicki sice prohlašuje, že Stalin ničím nepřispěl k marxistické teorii svobody a celé jeho „novátorství“ spočívalo v politické praxi, věnuje mu však stejně rozsáhlou kapitolu jako Marxovi samotnému. Zdůvodňuje to nikoli z pozice intelektuálních dějin, ale tím, že Stalin byl dlouho považován za legitimního Marxova dědice.

Lavírování mezi intelektuálními a politickými „příčinami“ hegemonie leninismu coby marxismu pro 20. století má za cíl prokázat souvislost Marxových a Engelsových myšlenek s komunistickým totalitarismem. Walicki přitom musí explicitně odmítnout předpoklad, že samotný charakter Ruska, jeho ekonomická i politická zaostalost, by byl „skutečnou příčinou“ vývoje po roce 1917. Ruské podmínky, represí politické opozice počínaje a agrárním charakterem země konče, označuje za pouhý „pasivní příznivý faktor“. V podstatě tím tvrdí, že pokud by v Rusku vládl namísto Mikuláše car, který by pochopil nutnost reforem a (únorová) revoluce by nevypukla, komunistický totalitarismus by se z logiky „komunistické utopie“ zrodil někde jinde – což je jen stěží představitelné.

Postkomunistické myšlení o komunismu

Obvinění, že „Marx i Engels užívali termín ‚diktatura‘ v rozšířeném významu, a tudíž je nelze zcela zprostit odpovědnosti za Leninovu interpretaci jejich koncepcí“, patří ke standardním a není překvapením, že je vznáší i Walicki. Bolševici skutečně svou diktaturu proletariátu odvozovali z Marxových textů, nicméně podobně vágně formulovanou představu o „intelektuální zodpovědnosti“ si těžko lze představit v odlišném kontextu. Klást na autora odpovědnost nikoli za to, co řekl či napsal, ale jakou interpretaci umožnil, je disciplína vyhrazená takřka výhradně denunciaci Marxe a marxismu.

Byť je pravda, že jeden z nejvýznamnějších představitelů této tradice, Karl Raimund Popper, vidí prvního a nejvýznamnějšího nepřítele „otevřené společnosti“ už v Platónovi a k Marxovi, na rozdíl od Hegela, je relativně shovívavý. Popper ale nepatří k těm autorům, k nimž by se Walicki důrazněji hlásil, a v Marxismu a skoku do království svobody se jméno tohoto významného teoretika totalitarismu objeví pouze dvakrát. Inspiraci hledá Walicki jinde. V nové předmluvě k aktuálnímu českému překladu zmiňuje vedle polských marxistických revizionistů konzervativní americké sovětology Richarda Pipese a Martina Maliu a liberálního filosofa Isaiaha Berlina. Právě Berlinovo slavné rozdělení pozitivní a negativní svobody, „rekonstruované“ Friedrichem Hayekem, je Walickému měřítkem, jímž posuzuje marxistické pojetí svobody. Podle Hayeka svobodu omezují pouze „arbitrární zásahy jiných lidí“, nikoli ale „závislost na té či oné nutnosti řídící svět“, což jsou pochopitelně hlavně (a nikoli pouze „například“, jak píše Walicki) „anonymní tržní mechanismy“. Walického slovy, „celá socialistická tradice, Marxe nevyjímaje“ zaměňovala „svobodu“ s „možností“.

Jádrem této argumentace je, že chudoba, jakkoli strukturální, zkrátka není omezením svobody. Berlinova negativní svoboda je nepochybně důležitou součástí jakéhokoli pojetí svobody, Hayekova „rekonstrukce“ je ovšem až příliš šitá na míru obraně nezbytnosti kapitalismu. Podle ní by větším omezením naší svobody bylo nařízení, kterým by vláda zakázala sedlat jednorožce či chovat draky, než chudoba vyloučených lokalit. Ekonomickou nerovnost, v jejímž důsledku jsou mnohá práva spojená s vlastnictvím pro řadu lidí výhradně formální, lze v očích liberálů typu Hayeka neproblematicky kombinovat s tvrzením, že dotyční jsou svobodní, jakkoli není nejmenší šance, že by se jejich „potenciální“ svoboda kdy stala aktuální. Je zvláštní, že zatímco Walicki vyčítá Marxovi lhostejnost k utrpení, které přinese Rusku (dočasný) nástup kapitalismu, nevidí lhostejnost k utrpení spojenému s kapitalismem u Hayeka.

Klasický liberalismus, který v podstatě skončil na přelomu 19. a 20. století, prosazoval nezastřeně práva vlastníků a stál v opozici k demokracii, což ostatně připomíná i Walicki. Meziválečný vzestup autoritářství a totalitarismu přinesl po válce i nové impulsy liberalismu, ani ty ovšem nedokázaly zahladit jeho odstup od demokracie. Liberální důraz na „otázku hranice moci, rozsahu přípustné intervence vlády“ se zdál v době po pádu komunistických diktatur dostatečnou hrází vzestupu nedemokratických režimů. Po třiceti letech neoliberalismu ale působí Walického soud, že tlak hladu coby předpoklad dělníkovy pochybné svobody „uzavřít pracovní smlouvy“ je minulostí, výrazně méně přesvědčivě než v roce 1995.

Banální skutečnost, že je rozdíl mezi marxismem jakožto vládnoucí ideologií a marxismem coby nástrojem kritiky vládnoucí ideologie, tehdy unikla mnoha bystrým analytikům. Je lidsky pochopitelné, že obzvlášť ti, kteří marxismus poznali jako oficiální doktrínu komunistických diktatur, hledali jeho podstatu právě v ní, ale teoreticky je to přinejmenším problematické. Walického tezi, že k uskutečnění esence Marxova myšlení, kterou je „skok do království svobody“, došlo v komunistickém totalitarismu, „dokazují“ přes všechnu jeho analytickou práci hlavně apodiktická prohlášení typu „existuje zjevná spojitost mezi Leninovou teorií a vnitřní logikou marxistického myšlení“. Jedná se ovšem o podobně „zjevnou“ spojitost, jaká existuje mezi „vnitřní logikou“ evangelií a inkvizičními tribunály.

Úkrok stranou

Walicki si je vědom skutečnosti, že i v marxismu 20. století existoval odstup, ba rozpor mezi „vědeckým“ marxismem a humanistickým neomarxismem, tedy v podstatě mezi východním a západním marxismem. Vždy, když narazí na možnost, že by legitimním Marxovým dědicem mohl být i druhý z těchto proudů, provede – někdy značně kuriózní – úkrok stranou. Tak sice uznává, že Marx se „nevyslovil pro diktaturu osvícené elity, nýbrž pro participativní demokracii“, vzápětí ale prohlásí, že to nic nemění na jeho pojetí svobody, protože „univerzální participativní demokracie je ideálem, který není možné uskutečnit ve složitých, pluralistických společnostech“. Opakuje tak starý argument proti demokracii jako takové, což je o to zvláštnější, že s ideálem participace a angažovanosti vystupovali ve střední Evropě pod heslem občanské společnosti odpůrci komunistických režimů. Je pravda, že v Marxových a ještě více v Engelsových textech najdeme místy až nepravděpodobné představy jednomyslnosti proletariátu, na druhou stranu Walického tvrzení o omezených možnostech demokracie vychází spíš z liberálně­-konzervativní hegemonie éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcher. Marxismus a skok do království svobody vlastně představuje konfrontaci konzervativního liberalismu hayekovského střihu s utopickým impulsem marxis­­tického socialismu, který „nevyhnutelně“ končí v komunistickém totalitarismu. Walicki intelektuálně impresivním způsobem a s hlubokou erudicí tvrdí, že pokud nepřijmeme nespravedlnost jako konstitutivní prvek naší sociální reality, přivoláváme znovu gulagy.

Utopie ale tkví v kořenech všech moderních politických projektů. Utopická je liberální idea věčného míru i konzervativní představa absolutnosti „přirozených“ hierarchií. Rok 1989 zapůsobil jako steh, který definitivně uzavřel naději na dosažení komunistické utopie vyhlášením naprostého vítězství antikomunismu ve studené válce. V polovině devadesátých let bylo „realistické“ vyhlašovat nanejvýš liberální utopie, ať už se jednalo o „konec dějin“ (Francis Fukuyama) nebo „otevřenou společnost“ (Ralf Dahrendorf). Dnes je neméně „realistické“ konstatovat jejich úpadek. V době klimatické krize se náhle Walickým kritizovaná myšlenka svobody coby rozhodování na úrovni druhu stává aktuální, ba akutní. Potřeba „konkrétních utopií“ (Ernst Bloch), které budou mít přesvědčivost realistických řešení, je možná znovu na pořadu dne. Zatím se však žádná taková na horizontu naší politické imaginace podle všeho nerýsuje.