Pozor na to, co si přejete

Historik Walter Scheidel ve své práci Velký nivelizátor s podtitulem Násilí a dějiny nerovnosti od doby kamenné po 21. století (The ­Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty­-First Century, 2017) rozebírá opakující se dějinné procesy, které vedly k výraznému a dlouhodobému poklesu nerovnosti. Nejedná se o snadné ani příjemné čtení – už proto, že v současnosti nerovnost roste. Z planetárního hlediska se dnes extrémní nárůst bohatství spíš než pověstného jednoho procenta (tedy 70 milio­nů lidí) týká jen velmi omezeného množství jedinců. Už srbsko­-americký ekonom Branko Milanović konstatoval, že skupina superbohatých plutokratů (asi osm set až tisíc lidí) dnes disponuje více než šesti procenty globálního HDP. Scheidel ovšem analyzuje vývoj nerovnosti v průběhu celých lidských dějin. Základním zjištěním je, že se tento jev v lidských společnostech vyskytoval vždy a předpokladem jeho existence je produkce přesahující míru nezbytnou k holému přežití. Hierarchické modely související s přístupem k potravě a reprodukci se objevují již u našich nejbližších příbuzných – velkých lidoopů a jsou přítomny i v evoluci člověka, ve které však nalezneme i tendence k omezování výrazně agresivních a dominantních jedinců prostřednictvím kolektivní spolupráce.

Válkou k rovnosti

Výrazné nerovnosti v dějinách identifikujeme až v souvislosti s agrární revolucí, kdy se začínají hromadit velké přebytky. Do té doby převládající rovnostářský étos lovců a sběračů je (bez ohledu na geografická či kulturní specifika) postupně opouštěn a nahrazován koncentrací majetku a nerovností. Scheidel o této době hovoří jako o „procesu velkého znerovnoprávnění“. Jádro jeho analýzy nicméně spočívá v důsledném rozboru tendencí, které nerovnost naopak omezovaly. Podle něj je možné nalézt čtyři základní typy událostí, jež byly historicky úspěšné při potlačování společenských rozdílů: velké a rozsáhlé války, transformativní revoluce, epidemie a kolapsy států či společností.

Prvním výrazným „nivelizátorem“, na nějž se Scheidel soustředí, je válka. Potenciál k omezení nerovností se ovšem neprojevuje u všech konfliktů, ale hlavně u těch s masovou mobilizací, tedy u totálních válek. Například rozsáhlé sociální či zdravotnické programy související s mobilizací mohou přispět k dlouhodobějšímu snížení nerovnosti. Zásadní bylo „období velké komprese“ (mezi lety 1914 a 1945) rámované dvěma světovými válkami. Právě tehdy došlo zejména v rozvinutých zemích k radikálnímu snížení sociálních rozdílů. Podle Scheidela můžeme hovořit o praktické likvidaci majetku elit. Příkladem je Japonsko, kde podíl dolních 95 procent populace na národním důchodu stoupl z 68 procent v roce 1938 na 81,5 procenta v roce 1947. Mezi rozhodující faktory válečné nivelizace lze řadit fyzickou destrukci kapitálu, ztrátu zahraničních aktiv, inflaci, výrazně progresivní zdanění a v různé míře i znárodňování.

Klíčová nivelizační opatření zavedená v podmínkách světových válek se po určitou dobu udržela i po roce 1945 a stala se základem poválečné zlaté éry kapitalismu a třídního kompromisu. Kromě masové válečné mobilizace měly na nivelizaci vliv i další faktory: například rozšíření volebního práva podporující sociální konsenzus ve chvílích válečného ohrožení nebo narůstající členství v odborech, které je také spojeno se světovými válkami. Rovnostářské tendence ovlivnily i poválečná očekávání širokých vrstev: lidé začali požadovat spravedlnost a demokratickou účast na rozhodování. Válku tak lze vnímat jako jeden z katalyzátorů vzniku sociálního státu.

Černá smrt

Další nivelizační faktory nebyly z delšího časového hlediska tak úspěšné. Výrazné transformativní revoluce sice vedly zejména v SSSR a Číně k radikálnímu potlačení nerovností, ale za cenu obrovského množství lidských životů. Důležité je uvědomit si, že v praxi probíhaly tyto revoluce v kontextu dvou globálních konfliktů, a tudíž je třeba vnímat výslednou nivelizaci nejen jako důsledek revolucí, ale i těchto válek. Scheidel nicméně upozorňuje na zásadní rozdíl mezi válkou a revolucí: v zemích, kde měla převládající podíl na eliminaci nerovností spíše revoluce než válka (jako v Rusku a částečně v Číně), nebyla nivelizace ani zdaleka tak úspěšná. Jasně to ukazuje případ Ruska, které po pádu Sovětského svazu charakterizuje výrazně nerovnoměrná koncentrace bohatství.

Jinými dvěma zdroji vyrovnávání nerovností jsou epidemie a selhání státu či systémové kolapsy. Nejvýraznější takovou událostí Starého světa byla pandemie „černé smrti“ (v Evropě nejsilněji mezi lety 1346 a 1353). V důsledku moru ubylo lidí, ale zůstala infrastruktura, což zvýšilo cenu práce na úkor kapitálu. Hromadné vymírání (odhaduje se mezi 25 a 45 procenty tehdejší evropské populace) vedlo ke zlepšení života těch příslušníků nižších vrstev, kteří mor přežili. Další důsledky jsou dobře známy: rozrušení instituce nevolnictví v západní, jižní a střední Evropě, zvýšená mobilita rolníků, zmírnění a později i zrušení pracovních povinností či prosazení nových typů nájmů. Pravděpodobně ještě závažnější byly důsledky epidemie způsobené evropskými kolonizátory v Novém světě v 16. století, ačkoli zde se dopady dokládají o něco hůře. Stabilita této nivelizace však není dlouhodobá a z politického hlediska ani systémová. Selháním států a kolapsům jako zdrojům nivelizace věnuje Scheidel nejmenší prostor, protože se historicky projevovaly zejména v předmoderních společnostech.

Nabízí se otázka, do jaké míry jsou postřehy o významných nivelizačních účincích oné čtveřice faktorů platné i pro modernitu. Co s velkými nivelizátory udělají aktuální vývojové trendy ve vedení válek, v automatizaci či genovém inženýrství? Scheidel například říká, že v budoucnosti nebude docházet k masovému nasazení armád, protože vlivem komputerizace a miniaturizace zbraňových systémů (bezpilotní letouny, roboti) dochází ke změně válečných strategií, jejímž nejviditelnějším projevem je celosvětový trend rušení všeobecné vojenské služby. Dále si všímá, že současný dynamický vývoj genového inženýrství pomalu přesouvá některé obrazy budoucnosti ze žánru sci­-fi do poměrně pravděpodobných poloh. To se týká třeba fabrikace dětí na zakázku elit, nového sociálního rozdělení na geneticky či kyberneticky majetné a nemajetné a rozštěpení lidstva na dva různé živočišné druhy v důsledku genetických modifikací. Takové vyhlídky naznačují, že budoucnost může patřit elitě či oligarchii.

Poučit se z minulosti?

Scheidel se coby historik nesnaží předložit argumenty pro normativní zdůvodnění rovnosti. Jeho analýza růstu a poklesu nerovnosti v dějinách tak může při prvním čtení relativizovat přesvědčení, že rovnost je „správnou“ hodnotou. Hlavní sdělení knihy totiž zní, že rozdíly byly vždy omezovány za cenu obrovského utrpení. Vidím však prostor i pro opačné čtení. Jednak Scheidel na mnoha místech upozorňuje, že neodhaluje nějaké pevně dané zákonitosti, jednak sám naznačuje, že současná fáze vývoje lidstva je historicky natolik specifická, že je těžké cokoliv předpovídat. Popsané historické trendy se tedy v budoucnosti nemusí opakovat. Sociálním demokraciím se podařilo rozvíjet politiku původně spojenou s masovou vojenskou mobilizací i v období míru. Tuto relativní rovnost ovšem lidstvo od osmdesátých let minulého století ztrácí. Scheidelova kniha nás tak vlastně vybízí k tomu, abychom se z tohoto vývoje poučili.

K rozsáhlým nivelizačním programům válečné a poválečné éry patřilo progresivní zdanění, potlačování „rodových“ výsad vysokou dědickou daní, sociální politika, veřejný systém zdravotní péče či školství. Vedle toho je třeba najít recepty na řešení faktorů, které posilují nerovnost dnes (jako jsou rizika spojená s důsledky genového inženýrství či robotizace práce). Je rovněž nezbytné vyrovnat se s genderovou a rasově podmíněnou nerovností, vůči nimž byla tradiční sociální demokracie do jisté míry slepá. Mezi možnými řešeními Scheidel uvádí zavedení nepodmíněného základního příjmu, demokratizaci sdělovacích prostředků, regulaci podnikání (reforma podnikové správy, hlasovací práva zaměstnanců) či dnes nerealisticky znějící návrhy na radikální zvýšení daní (radikální jsou proto, že jdou proti vývoji v posledních desetiletích). Dějiny totiž ukazují, že nekontrolovaný růst nerovnosti vždy vede k nestabilitě společnosti.

V úvahu však musíme brát i druhý, hraniční scénář, před kterým kniha implicitně varuje: posílení společenských rozdílů a jejich zdůraznění v důsledku vývoje genového inženýrství, které může vést až k vytvoření několika typů lidství odstupňovaných podle bohatství. Mohlo by se tedy zdát, že varování v závěru knihy je určeno jen zastáncům rovnosti, ale dalo by se, myslím, zrovna tak adresovat příznivcům opačného trendu: dejte si pozor na to, co si přejete.

Autor je politický a sociální teoretik.