sto let Švejka

První – značně kategorický – názor na Švejka jsem slyšel v dětství z úst své babičky. Zněl zhruba takto: „Švejk nemá rád lidi.“ Dodnes si lámu hlavu nad tím, jak to vlastně myslela. Ve světle všemožných interpretací, s nimiž jsem se později setkal, mi zmíněné tvrzení přijde poněkud mimoběžné, ale rozhodně originální. Právě Osudům dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, které začaly vycházet před sto lety, a jejich nesčetným a často protichůdným výkladům se věnujeme v tomto čísle A2. Nemá přitom smysl zapírat, že nad Švejkem se tak úplně neshodneme ani v redakci, a totéž koneckonců platí i o jednotlivých tematických textech. Jejich autoři se nicméně potkávají v tom, že úspěšně vzdorují zažitým stereotypům, které dobrého vojáka tíží víc než nacucaný vojenský kabátec. Jakub Vaníček a Blanka Činátlová se vyrovnávají se čtením Švejka jako „humoristického“ a „protiválečného“ románu a Jan Kolář dovozuje, že „animální obludnost“ Švejkova žvanění má v sobě cosi bytostně zvířecího. Politolog Pavel Barša ve své knize Cesty k emancipaci napsal, že „Švejk s nikým neválčí, k žádné z válčících stran se nepřipojuje“, a vyzdvihl jeho schopnost „zůstat vně, i když je silami mimo svou kontrolu vtažen dovnitř“. A tímto způsobem se Švejk staví i ke svým vykladačům, jejichž postulátům už století úspěšně uniká. – Závěrem bych vás chtěl požádat, abyste věnovali pozornost straně 5, kde informujeme o zdražení A2, ale především objasňujeme neradostnou situaci, ve které se Ádvojka ocitla spolu s velkou většinou živé kultury v Česku.