Koláž Eva Koťátková
„Povedz to pekne po slovensky,“ říkala před více než dvaceti lety učitelka malému romskému chlapci ve škole na východním Slovensku. Chlapec totiž právě použil romské slovo kher (dům), když měl pojmenovávat věci, které viděl na obrázku. Paní učitelka to nemyslela zle, neuvědomovala si, že když implicitně označí romštinu za nehezkou, rozhodně tím nepřispěje k tomu, aby se chlapec cítil ve škole dobře. Neochota vyjít ze zaběhaných kolejí byla o to pozoruhodnější, že se jednalo o „osobitnú“, tedy zvláštní školu. Dětí tam bylo málo a prostoru pro individuální a kreativní práci s nimi docela dost. Jako studentka romistiky jsem na Slovensko jezdila hlavně proto, že jsem se zajímala o romštinu, a tak mě učitelčina slova zarazila. Hned mě napadlo, jestli by bylo tak složité, kdyby se paní učitelka pár romských slov naučila a dítěti řekla: „Ano, to je správně. A víš, jak se ‚kher‘ řekne slovensky?“
Výzkumy ve školách na jihu USA ukázaly, že v těch, které jsou kulturně vstřícné k hispánským dětem, dosahují žáci lepších výsledků. Třeba jen vyvěšené podobizny latinskoamerických osobností na stěnách tříd mohou vytvořit mnohem přátelštější dojem pro děti, které přicházejí do cizího prostředí. My jsme se ale rozhodli jít úplně jinou cestou. Od padesátých let minulého století byly romské děti v čím dál větším počtu zařazovány do zvláštních škol. V roce 1951 se ve zprávě Ministerstva vnitra s názvem O cikánské otázce, podávané ministrovi, psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“ Od té doby počet romských dětí, které chodily do zvláštních škol, rostl. V roce 1960 už jich bylo 23 tisíc a v roce 1988 už skoro šedesát tisíc a počet stále stoupal i po roce 1989, kdy se pro československé Romy nic nezlepšilo, naopak se jim v mnoha oblastech začalo dařit hůř.
K absurditám systému patřilo i to, že po absolvování zvláštní školy se děti nemohly vyučit, ale pouze zaučit na pomocné práce v několika málo oborech. Tudíž ani v případech, kdy učitelé využili možnosti menšího kolektivu a dětem se skutečně víc věnovali a pomohli jim překonat jejich potíže, nemohly pokračovat dál. Do zvláštních škol se často dostávaly kvůli kázeňským problémům. Koncem devadesátých let jsem na Smíchově poznala dívku, jež byla za rvačku (podle jejích slov ji vyprovokovaly spolužačky tím, že se jí smály za její původ, ale zároveň přiznala, že konflikt skončil natrženým spolužaččiným uchem) přeřazena v polovině deváté třídy ze základní školy do zvláštní. Ač byla chytrá a učení jí šlo, nemohla se vyučit, musela by si kvůli tomu ještě rok dodělávat základní vzdělání, na což jí pak už v pubertě úplně nezbyl čas. Utěšuje mě jedině to, že její děti vychodily dobré školy a dnes studují. Jen o fous jí tehdy nepomohl zákon z roku 2000, který iniciovala romská poslankyně Monika Horáková. Ten dal školám možnost vzít na střední školu kohokoli, kdo projde přijímacím řízením.
V ten samý rok, kdy jsme přijali nový zákon, žalovalo osmnáct romských dětí kvůli diskriminaci ve vzdělání Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva a ten o sedm let později vydal rozsudek (D. H. a ostatní proti ČR), kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání, že jsou tu děti kvůli svému původu či prostředí, které je nějakým způsobem znevýhodňují, posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoli žádné postižení nemají. Mezitím jsme v roce 2005 přejmenovali zvláštní školy na praktické a od té doby postupně vznikly normální základky, které jsou ovšem zároveň segregované. A ty tu máme dodnes. Formálně nejsme tedy napadnutelní, přestože romským dětem poskytujeme méně kvalitní vzdělání, segregujeme je a hlavně je vypouštíme do života s pocitem, že jsou občany druhé kategorie.
Ředitelé lepších škol ani nemusejí být rasisté; často se jen bojí, že romští žáci odeženou žáky bílé. Na některých místech v republice vznikaly a stále vznikají iniciativy romských rodičů, kteří se snaží zapsat své děti do kvalitních škol. Jedním z dílčích řešení je přítomnost osoby, která monitoruje průběh zápisu (našli se totiž i ředitelé, kteří neváhali rodičům nabídnout, že jim zařídí autobus, který by jejich děti vozil do vzdálenější segregované školy; jinde zase vznikají segregované třídy například tak, že ředitel poradí všem neromským rodičům, aby své děti zapsali do sportovní třídy). Podpůrné programy pro romské studenty existují i na středních a vysokých školách. Vzniklo toho mnoho, ale systémové změny jsou přesto v nedohlednu.
Během let, kdy jsem studovala, jsem si přivydělávala přednáškami pro různé profesionály, kteří chtěli něco vědět o Romech. Mezi mé posluchače přirozeně patřili právě učitelé a často právě ti ze zvláštních škol, takže jsem měla řadu možností se o existenci zvláštních, praktických a později segregovaných škol hádat. Mezi nejčastější argumenty, proč mají chodit romské děti do škol separovaně a proč mají mít jiné osnovy, patřilo skálopevné přesvědčení, že je jim tam lépe. „Jsou tam mezi svými,“ slyšela jsem snad tisíckrát. „Je to pro ně lepší, protože se nemusí tolik učit.“ Jakou práci si ale může najít nekvalifikovaný člověk tmavé pleti, zvláště když diskriminace nekončí na školách, ale pokračuje i v zaměstnání? To už vysokoškolsky vzdělaným učitelkám nedocházelo. Za jejich argumenty, které zcela pomíjely skutečnost, že škola má člověka připravit pro budoucí život a povolání, by se nemusela stydět ani profesorka Dolores Umbridgeová z románů o Harrym Potterovi.
Romům jsme zkrátka vytvořili systém, který pro nás znamená cestu nejmenšího odporu a jejž se neumíme vzdát. To je ale strategie, která přehlíží skutečnost, že špatné vzdělání znamená hendikep na celý život.
Autorka je redaktorka Alarmu.