Horký, rozkolísaný svět

Nakladatelství Lidové noviny vydalo zřejmě nejslavnější beletristický kus Joan Didionové – Lízni si a hrej (Play it As it Lays, 1970; česky 2021), v překladu Martina Pokorného. Český čtenář se mohl dosud seznámit pouze s autorčinou autobiografickou sondou do procesu truchlení Víc než další den (2005, česky 2006), v níž se Didionová vyrovnává se smrtí manžela Johna Gregoryho Dunna, též spisovatele a novináře. V dokumentu Joan Didion: The Centre Will Not Hold (Ne­­udržitelný střed, 2017), který s Didionovou natočil před čtyřmi lety její synovec Griffine Dunne, autorka doznává, že hlavní postava Lízni si a hrej se jí v lecčem podobá. Prostředí, v němž se román odehrává, znala bezpochyby důvěrně. Mnoho let žila poblíž Los Angeles a stýkala se s řadou lidí z filmové branže. Přesto je namístě číst román především jako fikci, jež pozoruhodně vypovídá o „žité zkušenosti“ jistého společenského segmentu v šedesátých letech minulého století. Precizností a naléhavostí jazyka však Lízni si a hrej překračuje žánr dobové výpovědi a román lze dle mého názoru zařadit ke skvostům (post)moderní americké literatury po bok Nathanaela Westa, Thomase Pynchona či Davida Fostera Wallace. 

Skrytá mezi záběry

Vyprávění se zaměřuje především na postavu Marie, mladé ženy, která koncem šedesátých let žije v Kalifornii obklopená společností filmařů. Didionové styl charakterizuje břitký, distancovaný, vtipný a jemně vypointovany jazyk. Střídmost, kompoziční fragmentárnost i zmnožená vypravěčská fokalizace působí znejisťujícím dojmem. V úvodu románu se čtenář setká s hlavními postavami dramatu (detektivky, scénáře) – Maria, Helene, Carter nejprve nastíní své pozice a pak se čtenář může vydat odhalit, proč je jedna z hlavních postav po smrti a především co Maria dělala v těch horkých, divných dnech, kdy se jí rozkolísal svět.

Kdybychom Pynchonův jazyk zbavili stylové a intertextuální manýry a přecedili jej, možná by se zbylá usazenina podobala jazyku Lízni si a hrej. Románovou strukturu tvoří spíše krátké kapitoly, odkrývající v kruhové chronologii zápletku v podstatě detektivní a tragi(komi)ckou. Ve fantasmagorickém prostředí Las Vegas, Hollywoodu, pouště a amerického zapadákova se pohybují postavy, jejichž charaktery autorka načrtává bez stop psychologismu, ale současně pečlivě provazuje jejich vzájemné vztahy. Maria nepopisuje krásný život hollywoodské herečky na vrcholu slávy, ale naopak pohyb vnitřního i vnějšího rozkladu. V převládající odtažitosti a ironičnosti jejího jazyka občas zazní melancholie, místy hysterie a mnohdy překvapivá něha. Čtenář je svědkem řady intimních situací a rozhovorů, bravurně napsaných, a přesto trpí pocitem, že se Maria ukrývá kdesi mezi řádky (či mezi záběry). Její důvěryhodnost v roli fokalizátora děje nadto Didionová rafinovaně zpochybňuje již v první kapitole. 

Storyboard rozpadu 

Maria nezamlčuje trýznivé momenty vlastní minulosti ani postupující upadání do deprese. Vyslovuje stesk po dceři Kate, která pobývá v léčebném ústavu. Nebo popisuje pocity těla po potratu. Činí tak ale jakoby mimochodem či z dálky. Stejným tónem jako o smrti matky mluví Maria o jízdě po dálnici – a to zneklidňuje. Její „vnímání“ a řeč depresi ztvárňují a zároveň jsou jí rytmizovány. Odtud se pravděpodobně bere ona krátkost kapitol, tendence řeči k umlkání, odtažitost a podivná parataxe. „O Kate tady s nikým nemluvím. Tam, kde je Kate, jí k hlavě přikládají elektrody a vpichují injekce do páteře a snaží se zjistit, kde se stala chyba. Je to další verze otázky, proč má korálovec dvě žlázy s neurotoxinem. Kate má na páteři hebké chmýří a v mozku škodlivou chemikálii. Kate je Kate. Carter si to hebké chmýří na její páteři nepamatuje, jinak by jim nedovolil, aby jí tam vpichovali jehly.“

Vzhledem k charakteru jazyka, narace i mo­tivů by se možná nabízelo číst román jako traumatické vyprávění. Když se ale zaměříme na kompozici, vyvstane i jiná možná interpretační linie – hra s žánrem filmového scénáře. Tím, že román odkazuje k filmu, však nepřichází o svou literárnost. A jak dokazuje poměrně nepovedené filmové zpracování z roku 1972 v režii Franka Perryho, nestává se tím ani snáze adaptovatelným. Svět filmu je, podobně jako trauma, přítomný nejen v motivické, ale i ve formální stránce románu. V depresi se ostatně vlastní život může jevit jako film, jehož je člověk aktérem i pozorovatelem. „Byla jsem u doktora a test provedený v ordinaci vyšel pozitivně, ale není absolutně spolehlivý, tak mi doktor řekl, ať mu přinesu moč na králičí test. A dal mi injekci. A kdybych opravdu nebyla těhotná, tak do tří až pěti dnů dostanu krámy. Odmlčela se. Napadlo ji, že ve scénáři jejího života tenhle výjev představuje takzvanou povinnou scénu, a s odtažitým zaujetím uvažovala, jak dlouho ta scéna potrvá. A tu injekci jsem dostala před šesti dny .“ 

Zmarnění amerického snu

Za nejzajímavější vrstvu románu však osobně považuji skicovité, přesto ale významově nabité popisy americké krajiny a jejích obyvatel. V umění zkratky a schopnosti vykreslit osobní příběh v letmém dialogu se možná projevuje Didionové novinářská praxe. Podobně jako ve Westově Dni kobylek (1939, česky 1982) se i v její próze ukazuje právě ono fantasmagorické, marginální a podivné jako obdařené punktem reálného. Maria se jako mnohý outsider stává brilantním pozorovatelem. Jezdí autem, zvedá kameny minulosti (pod některými se skrývají hadi), hraje hru, jejíž pravidla (nebo scénář) nezná, obklopují ji bizarní postavy, utkvělé představy a vedro. Hraje tu hru ale kvůli Kate, a tak není zbytí. Jistě, její perspektiva je „vyšinutá“, ale to nijak neubírá oněm obrazům zmaru, nudy a povrchnosti na působivosti. Například postava Helen působí navzdory nevelkému prostoru, jejž jí román poskytuje, tak plasticky a přesvědčivě, že i pár minut v její přítomnosti je těžko snesitelných. Nedivila bych se, kdyby se D. F. Wallace touto postavou inspiroval při psaní své povídky Deprimovaná ze souboru Krátké rozhovory s odpornými muži (1999, česky 2018). Ikonické předměty a prostředí Spojených států (Coca­-Cola, Las Vegas, bazény atd.) jsou ukázány ve svém umdlévání a vyprázdněnosti. Jako by vystupovala na povrch únava z oslnění americkým snem, jako by se voda v bazénu začala uprostřed léta kazit. 

Autorka je komparatistka.