Kruh času ve čtverci zahrady

„V roce 2018 jsem se potřeboval o něco opřít, psal, maloval jsem haiku, jedno týdně, 52 tý­­dnů, jeden rok, 365 dní,“ uvádí sochař a malíř Zdenek Hůla svou pozoruhodnou knihu Zlomek dnů. V ní napůl vykročil do oblasti slova a šťastně si přisvojil japonskou minimalistickou formu. Bez ohledu na to, zda lze haiku adekvátně přenést do jiného jazyka a prostředí nebo ne, Zdenku Hůlovi poskytlo nejen oporu, ale také nutnost disciplíny, možnost soustředění a způsob zhuštění prostoru i času v krátké básni spojené s neméně lapidárním obrazem. Každému týdnu roku věnoval jedno výtvarně­-slovní haiku, jak ale název knihy napovídá, základní časovou jednotkou zůstává den jako rámec výpovědi a výtvarného vyjádření. Hned v prvním textu („Rozbahněná zahrada/ kamkoli je daleko/ je tu/ doma“) se výrazně rýsuje čtvercový tvar, který stojí v pozadí celého cyklu: půdorys zahrady, prostor dne, tvar krátké, tří­- a častěji čtyřveršové básně. Kdo zná autorova výtvarná a sochařská díla, objekty s ostrými, ale minimalistickými zásahy, které kámen otevírají do prostoru, nebo ve dřevě zachycený roční pohyb slunce, najde Zdenka Hůlu i v této knize. Není to cyklus založený na konvenčních obrazech, nýbrž intenzivní, zhuštěné prožívání, které v minimálním prostoru zaznamenává stopy dlouhého roku.

Slovo a obraz

Čtenář básní možná zprvu vykročí po slovech, záhy ale zaznamená souhru, balanc obou složek, někde nenápadnou, někde oslňující. Místy až jako by si obě stránky vyměnily roli: barevné tvary získávají výřečnost slov, slova rozsvěcují obraz, evokují tahy štětcem, sochařské údery. Leckteré básně mají expresivní povahu – ze slov i obrazu zasvítí ibišek, jinde báseň zachytí prožívaný okamžik, někde je to úvaha. Ale především tu jde o gesta – ani ve slovech se nezapře sochař, který ponechává objektu původní přírodní tvar, jen do něj úsporně a sugestivně zasahuje, otevírá jej, aby zrcadlil okolní prostor, opakovaně jej podrobuje zásahům času, aby v hmotě zachytil a soustředil dlouhý, kalendářní a kosmický čas.

Některé básně tvoří krátký děj: „Zahrada/ skládám a rozkládám/ znaky židlí/ nechci je číst“; spíše než nějaký hlas a osoba, které se často za básněmi hledají, je ale sjednocuje ruka, tělo a jejich pohyb: „Zásek, zásek, zásek/ linie v kameni/ zázrak/ zření“. A většinou slova ani nemají zvučnost hlasu, uvolňují se ze souvislé řeči a korektní gramatiky a přímo utvářejí nebo rozvrhují scénu, soustřeďují den či dny a vynášejí svébytné souřadnice, signatury prostoru; podobně rázné, tvarově i barevně expresivní obrazy tvoří přesný protějšek slovní práce. Slova nesou význam, ale spíše než abychom jej slyšeli, vnímáme jeho umístění v ploše dvouvrstvé básně­-obrazu. Podstatná část básní je výrazně prostorová, a to ve více ohledech: konstruují a objevují skutečný fyzický prostor, pracují s rozvrhem písma na papíře, využívají aliterace, rýmy a jiné figury. A v tomto prostoru zachycují čas, dění, opakování, střídání: „Tam a zase zpátky/ déšť/ to jen voda se zase vrací/ sem“.

Proti zakrnění mozku

Charles Darwin ve svém Vlastním životopisu (1887, česky 1950) uvádí, že v jisté době se jeho myšlení takřka „změnilo v jakýsi stroj na vymílání obecných zákonů z velkých souborů faktů“. Před zakrněním mozku jej zachránilo pravidlo, které si uložil: „že budu číst poezii a poslouchat hudbu alespoň jednou za týden; snad části mého mozku nyní zakrnělé tímto zvykem opět ožijí“. Nehledejme v básních, a zvlášť ne v těchto, nějaké terapeutické pomůcky, které by měly promazat naše mozky k dalším výkonům. Tak to nemyslel ani Darwin. Zdenek Hůla ukazuje cosi hlubšího a zároveň jednoduchého – že onen zdánlivý prostoj u básně, podobně jako spánek, patří k našemu ustrojení. Můžeme si myslet, že čas pozastavený básní, obrazem či hudbou je jen pauza v každodenním běhu; může to být také naopak, což poznáme ve šťastných, byť ne nutně veselých obdobích, kdy báseň převáží a účelovost ji jen tu a tam přeruší. Zřejmě je třeba vždy znovu začít, najít první slovo, umístit zásek, ale vždy už tu je také předchozí slovo, starší gesto, vyvstane známý prostor a cesta přes zahradu, v níž bylo všude daleko, najednou „je tak krátká“.

Kniha Zdenka Hůly je uvnitř nezvykle pomalá: nejde o čas strávený jejím čtením, ale o čas zakódovaný do prostorového rozvrhu. Jistěže čas zastavit nelze, připomínají to motivy smutku a ztrát, jemně přítomné v pozadí knihy; lze jej ale zastavit téměř či dočasně, a o to víc si uvědomit jeho práci. Rok v zahradě je k tomu ideálním prostorem – známým, stálým a proměnlivým zároveň. Zaplněný slovy (jak si můžeme uvědomit), která jsme tu již našli, ale také sami vnesli a která časoprostorový rozpor ztělesňují ze všeho nejvíc.

Autor je básník a komparatista.