Lekce Milana Blahynky

Půvabnou, útlou a sotva přehlédnutelnou knížku vydal v polovině března David Voda jako devátý titul edice rub. (s věcnou strohostí ji označuje jako postsamizdatovou). Esej Milana Blahynky Glosy k losu Člověka v době prokurátorů s upřesňujícím podtitulem O Člověka Kunderu je kromě skvělého grafického provedení doprovozena ilustrací Milana Kundery. Ruční výroba knihy je přiznána absencí hřbetu, který je obnažený a na šesti místech prošitý černou nití. Skvostná podoba knihy strhává pozornost ke své materiální existenci. Jaká úleva, že kniha zabírá místo v prostoru – existuje totiž pouze ve fyzických originálech. Můžeme si jen přát, aby se tato anachroničnost stala moderní. Sympatická kontrafaleš v době bezbřehého kopírování a bezostyšného požadavku práva na sdílení všeho a všech. Kniha jako opěrný bod, fyzická křižovatka míst a časů. Absence elektronicky distribuované verze je znakem její diskrétnosti, nikomu se nepodbízí, nevnucuje, neobsahuje žádné poselství, které by bylo adresováno kamsi všem. Tato diskrétnost je přítomná též v útlém esejistickém pojednání Milana Blahynky, v němž autor říká více, než k čemu by nás svedl pohled na úzký profil knihy. Fyzická a intelektuální miniatura v tom nejlepším slova smyslu.

Co z tebe zbude?

Esej je přehledně tematicky rozvržena a průběžně pointována, přitom ubíhá ve svižném tempu krátkých kapitol, tematicky zaměřených glos. Styl Milana Blahynky je věcný, výrazově úsporný, autor nikam nespěchá. Na začátku jsme přitom svědky zdánlivě přílišné popisnosti, s níž mapuje osud do češtiny nepřeložené eseje Milana Kundery Que ­restera­-t­-il de toi, Bertolt ? (Co z tebe zbude, Bertolte?) ze svazku Une rencontre (Setkání, 2009). Tato esej utváří základní rámec celého pojednání – je v ní totiž vysvětlena klíčová metafora prokurátorů, novodobých biografistů, kteří se rozhodli skandálním odhalováním životů autorů kompromitovat jejich díla. Milan Kundera vzpomíná na celou řadu takových biografií přetékajících žlučí, které na konci dvacátého století zaplavily knižní trh. Přestože Milan Blahynka z této eseje hojně cituje, získává tím paradoxně větší prostor pro vlastní interpretaci: „Co z tebe zbude, Bertolte? Tvůj zápach, uchovávaný po třicet let tvou spolehlivou spolupracovnicí, převzatý pak vědcem, který ho moderními metodami univerzitních laboratoří zesílil a poslal do budoucnosti našeho tisíciletí.“

Stačí nepatrně pozměnit perspektivu, abychom to, co jsme dosud četli s rozčilující a emočně vysilující vážností, zahlédli v osvobozujícím světle humoru. Vše je otázkou poměru. Jak se vyhnout utonutí ve vlně objemných monografií? Tím, že jim nabídneme nepatrnou, karikaturní a vypointovanou zkratku. Stačí najít bod, v němž tkví absurdita a přízračnost těchto a podobných pojednání, aby celá pracně lepená stavba ztratila rovnováhu. Milan Blahynka postupuje analogicky jako Milan Kundera. Zastává se jej proti objemnému a cíleně skandalizujícímu životopisu. Jak jinak čelit absurditě než humorem, v němž vidíme věci, osoby a vztahy v jiném světle, než v jakém nám byly vnucovány?

Proti zbrklému čtení

V Blahynkově zarámování působí chtěně skandalizující věty Novákova pojednání humorně, komicky, přízračně a nepatřičně. Nepředstavují nic, co by mohl člověk brát vážně, čím by se mohl zaobírat nebo nad čím by se mohl rozčilovat. Milan Blahynka tak implicitně uštědřuje loňským přepjatým polemikám lekci. Hněv nad mediálně protežovanou monografií nás strhává do těsného objetí s jejím autorem. Již Kafka věděl, že „jedním z nejúčinnějších svodů zla je výzva k boji“. Kdo trvá na modelu boje a zúčtování, může být Blahynkovou vstřícností a ohleduplností vůči člověku Novákovi pobouřen. Ať již je míněna vážně, nebo nikoli, rozhodně je funkční. Blahynkovi umožňuje nesplatit urážku urážkou, čímž by se dopustil stejného prohřešku, který byl vyčítán Novákovi: literárním dílem by totiž diagnostikoval jeho autora. Je­-li vůči Novákovi vstřícný, bravurně, úsporně a s lehkým humorem diagnostikuje jeho text.

Blahynka mapuje misinterpretace, faktické chyby, absentující orientaci v literární teorii, neznalost historických souvislostí, nepoučenost v ediční práci, dále odhaluje ahistorické soudy, interpretační necitlivost pro dobové argumentační strategie a slepotu pro esejistickou vynalézavost Milana Kundery (na příkladu Kunderových esejí z konce čtyřicátých let).

Není důvod si nechat zkalit zrak tím, co leží hodně nízko. Esej Milana Blahynky především míří a upomíná na podstatné, na tvorbu Milana Kundery. Na její dosud málo probádanou fázi: ranou esejistiku a básnickou tvorbu. Prozatím neexistuje ani přípravný výzkum v podobě kompletně zpracované bibliografie, natož aby byla tato část díla kriticky recipována. Bez zřetele k rané tvorbě budou pozdější Kunderovy francouzské romány čteny příliš zbrkle.

Dovolím si zmínit další bytostný rys Blahynkova psaní, které je svého druhu palimpsestem, po mnoha liniích rozepsaným dialogem. Vyžaduje tudíž zastavení a návrat, ať již k citované eseji o prokurátorech, ke dvěma edicím Apollinairova díla nebo nakonec k mnohým jiným místům Kunderovy tvorby, do níž se Milan Blahynka opakovaně včítá a o které lze právem tvrdit, že na ni jeden interpretační život nestačí.

Autor je literární teoretik.