Malí bohové

Bůh „to do listu“

Je to drobný, počmáraný bůh žijící v blízkosti pracovních stolů, v pomačkaných sešitcích a aplikacích v mobilu. Vládce vnitřního neklidu, škrtavého uspokojení i dobré víry v nás samé. Zjevuje se jako rozdrolený papír na dně kapsy suchých, vypraných kalhot. V evropské tradici zastával roli posla mezi Kairem, bohem příhodného okamžiku, Moirami, Chronem a Chaosem. Ale to už je dávno, posvátná oblast to do listů, tento krátkodobý horizont osudu, je už jen jeho božským vejminkem. Stráží poslední schopnost člověka psát tužkou na papír. Proto je jedním z jeho atributů rukopis, symbol vpravdě božský, jejž nelze univerzálně zobrazit, jen pojmenovat. Jako jeden z mála malých bohů má svoji církev, tzv. Jednotu timemanagementistů pracovního dne a volného času, jejíž duchovní koučové šíří především v urbánních krajinách dobrou zvěst to do listů a metod GTD (zkratka angl. „getting things done“, čes. mít vše hotovo). Religionistika malých božstev je jednotného názoru, že se jedná o tzv. mikrocírkev z širokého proudu sekulárních náboženství tržního liberalismu. Timemanagementisté podle některých znalců (např. Vykoupil, 2013, s. 678–679) patří spíše mezi sekty, odborníci se ale napříč spektrem shodují, že se nejedná o potenciálně nebezpečný kult, jako byl například Óm šinrikjó, který zaútočil smrtelným plynem sarinem v japonském metru v r. 1995. Důvodem je neapokalyptický základ učení, které nesměřuje k úplné spáse ani konci světa v závěru pracovního procesu nebo produktivního věku (folklorní vírou v důchod vyznavači to do listů zpravidla opovrhují), nýbrž permanentnímu palimpsestu pracovních úkonů. Náboženství to do listů má patrně pro své zdůrazňování koloběhu mikrocílů původ ve východních náboženstvích produktivity a mezi odradky buddhistických a taoistických učení.

Bůh zavřených dveří

Vzdálený, věky zparchantělý příbuzný římského boha Ianuse s dvěma tvářemi (podobně jako je mops vzdáleným příbuzným vlka). Je to malý, depresivní bůžek, arabština ho označuje za miftah alakil „hltače klíčů“. Je to bůh neprostupných vchodů a nevyřčených zákazů. Jeho úradkem je ohnutý nebo zlomený klíč. Bůh karantén a klíčů zapomenutých v zámku nebo vypadnuvších z kapsy nedaleko domu či bytu. Nejvhodnější úlitbou je několik kapek oleje vždy o svátcích rovnodennosti. Se svým blížencem, bohyní otevřených dveří, sdílí tentýž sakrální prostor a vede každodenní zápas o nadvládu nad roztržitostí a pozorností těch, kteří přicházejí a odcházejí. Důvod jeho trudnomyslnosti tkví v povaze samotného zápasu – je mu zapovězeno, aby svůj protějšek nadobro porazil, a je tak nedobrovolným ochráncem sourozeneckého zápolení, k němuž je se sestrou odsouzen. Přijde­-li narušitel, musí všeho zanechat a bránit společnou državu vší mocí. Bezvládí obou, chaos, nastává při nedovření.

Bohyně otevřených dveří

Je obdobně jako bůh zavřených dveří pozdním potomkem ianusovského plemena. Zdědila ovšem něco z radostnější tváře mytického praotce. Je bohyní dobrého tónu v pozdravu, rozpomenutí před cestou, úlevy z návratu i odchodu, bohyní hladkého chodu malých mechanických zámků a tenkého průvanu, který je citelný jen bosým nohám. Její hněv se pozná, když se zprudka přibouchne okenice nebo bouchnou pokojové dveře, když se tenký průvan změní v náhlý podtlak v domě a někde se vysype sklo. Je to bohyně neuvědomělého bezpečí, malá strážkyně pospolitosti a přijetí. Má ale i temnou stránku – to k ní se modlí vykradači rekreačních chatek, restauratéři a kavárníci, jimž úlisně a podbízivě odchytává hosty. Čirou nenávist k ní pak chovají úředníci a učitelé, kteří jsou nuceni ji uctívat při slavnostech dnů otevřených dveří.

Bůh chybějící žárovky

Smrtelníci v globálním měřítku znají tohoto problematického bůžka důvěrně. Je to drobný vládce věčného zapomínání toho, co za denního světla působí bezvýznamně. Je bohem prázdného gesta ruky a nevelkých zklamání člověka v sobě samém. Vzorový bůh z panteonu malých bohů, protože jeho potměšilá přítomnost nastoluje lokální chaos, nezdar a připomínku lidského pinožení při nákupu v nejbližší večerce. Člověk na něj naráží „jako jazyk na vylomený zub“, jak se zpívá v českém pseudonáboženském hymnu z konce minulého století. Tak jako ostatní malí bohové není zlý nebo dobrý, prostě jen je, nebo není přítomen. Ke své vládě v nevelkém království příbytků nepřichází – jak by se mohlo zdát – až s dvacátým stoletím, v jehož závěru se na něj člověk pokouší prométheovsky vyzrát úsporným LED zářičem s dlouhou životností. Je potomkem dávných bůžků čadící louče, prázdné olejové lampičky či dohořelé svíce.

Génius vypsané propisky

Jeden z pabůžků, jenž není jen pasivním dohlížitelem na pachtění lidí za dveřmi bytů a rodinných domků. Je subverzivní silou, jež se píšícímu a podepisujícímu smrtelníkovi sama podbízí. Bůh diverzant, podvratně kreativní a se zálibou v lidské komedii i sklony k šílenství s malým, ale jasným podílem na chaosu tohoto světa. V našich končinách v nestřežené chvíli obchází domácností a do míst, která jsou alespoň trochu příhodná, klade jako pastičky propisky nejroztodivnějších tvarů a barev. Rozhlédni se, člověče, vůkol a nemůžeš minout stopu, kterou po sobě tento šílený génius zanechal. Zaznamenals tu červenou propisku s obrázkem klauna pod papíry na stole? A tuhle žlutomodrou s logem KDU­-ČSL, položenou na květináči? Bílou propisku z ordinace rodinného lékaře vedle botníku? Kde se tu proboha vzaly? A která z nich píše? A co teprve na dně tvého batohu, kabelky nebo aktovky… Zašmátrej a vzdej mu hold!

Tento invazivní druh božstva, jenž ve vnitrozemí bydlišť dominuje odkládacím plochám a žaludkům zavazadel, se na mořských pobřežích a písčitých plážích snadno mění v démona zuřivého tisícerým záškodnictvím. Jeho drobná subverze v tvé kabelce i na tvém stole se ve slané vodě promění v choromyslnost, s níž propichuje krunýře krabů, vráží se do měkkých pater v hubičkách delfínů, prochází trávicím traktem hloubavých velryb i sympatických tuleňů, vypichuje šedomodré oči mrštných mečounů a proniká nosními štěrbinami stoletých želv. Až se jednou vrátíš z dovolené, to jemu poděkuj za škrábanec na kotníku, jejž sis přivodil v horkém písku před hotelovým komplexem. Propiska Hotelu Hermes Tsarevo, ukradená z koženkových desek na nočním stolku v pokoji č. 109, jež leží na dně šuplíku tvého psacího stolu, je vpravdě znamením jeho božské přítomnosti. Mimochodem – už dopsala.

Bohyně spadlého ručníku

Plachá bohyně samovolného pohybu, sesuvů látky a drobné nepozornosti, jejíž bohoslužbu otevírá upřený pohled na vykoupané, horké lidské tělo, jež bezmyšlenkovitě odkládá ručník na nesprávné místo. Bohyně, která pečuje o člověka a jeho vztah k zemi, po níž kráčí. Jen díky ní se v cvrkotu dne ne­­­opomene poklonit směrem tam, odkud vzešel a kam jednoho dne dospěje. V jejím trojdomém okrsku vonícím mýdly, krémy, šampony, pudry, parfémy i kolínskými vodami se v podivuhodném bezčasí a beztvárnosti ručníků střetávají vodní, vzdušný a zemský živel.

Tato bohyňka má delikátní smysl pro krásu, s níž opakovaně pokládá na zem vlající draperie froté. Její nevlastní bratr, bůh odhozených županů, který žije v lepších maloměstských domácnostech zamilovaných i hampejzech a hotelích, zdaleka nebyl nadán takovým citem pro půvab dopadu. Jeho spěch a závislost na hladové sexualitě je naší panenské bohyni cizí. Bohyně života kolem domácího pramene, potomkyně dávných najád, zanechává ornamentální ručníkové stopy po intimitě nepozornosti a nepozornosti intimity.

Bůh jeho šlofíků

Malý, lehce agresivní bůžek, který přepadá hlavně muže v nestřežených chvílích. Notoricky známý je po sobotních či nedělních obědech, často se probouzí u večerních televizních programů, zvlášť romantických filmů, když ukládá muže ke krátkým, regenerujícím spánkům. Jeden z mála domácích bůžků, který se obzvlášť v tzv. jižanských krajinách institucionalizoval. Má i agresivní projevy v podobě mikrospánků za volantem vozu či v extrémních případech uprostřed slova ve větě tak rozvité, že překračuje mužovu chvilkovou mentální kapacitu. Naopak jeho ozdravná síla se někdy projevuje v koitální atmosféře, kdy po procitnutí činí z chlapců opět muže. Ne vždy se krátký limb po milostném aktu setkává s pochopením druhé strany, lze na něj však nazírat jako na příslib aktu budoucího. Jelikož je božstvem nespolehlivým, i tento příslib může upadnout v zapomnění právě tak, jako se snivému zapomnění oddává náhlým spánkem stižený muž, jemuž se ve tváři po probuzení zpravidla na krátký okamžik zračí někdejší chlapecké rysy.

Božstva kořenáčů

Odborníci se přou, zda se jedná o rozmanitou rodinu malých božstev, nebo o jednu deitu v mnoha podobách. Japonský religionistický výzkum je označuje pojmem uekibačino kamisama. Úradkem kořenáčových božstev je prosté vzbuzování péče. Žijí v malých zelených vesmírech založených v oltářích takzvaných patináčů (pro nezasvěcené: květináčů s patinou). Živí se tak jako někteří další bohové především pozorností, jež se k nim upírá. Jejich poselství člověku je prosté: „Tu jsem!“ Mohlo by se zdát, že jsou to božstva nafrněná a rozmazlená jako mužští anarchisté z Gdaňsku – požadují, volají, kladou před nás svá práva, svou pýchu i své chřadnutí, dávají na odiv i svou zranitelnost – a chtějí všechna tři „P“: pozornost, pochvalu a péči. Kořenáčová božstva si rozumějí s kočkami (byť jim někdy jejich chrámky padnou za oběť), a tím se definuje polovina jejich vztahu k antropocénní scenerii lidských obydlí. Jsou to malí bohové dostředivosti, a ač by se mohlo zdát, že smyslem jejich života je nechat se hýčkat těmi, kdo pravidelně do jejich oltáříků odevzdávají úlitby patřičně odstáté vody, tohoto základního elementu života, plynutí a vaporizace, tito zdánlivě zmlsaní bůžci prokazují člověku také nenápadnou službu: dovolují mu na chvíli zapomenout vlastní egoismus i křehkost a nechávají ho ladným gestem konévky splynout s univerzem domácí péče. Připomínají, že naším domovem je zelená, a nikoli modrá planeta a naším obývacím pokojem jsou vzdálené pralesy s rajskými jmény jako Mionší, Boubín, Amazonie, Alas Purwo…

Božstva kořenáčů vzbuzují v ženách (a mu­žích) záchvěvy zeleného mateřství i macešství (otcovství a otčímství): „Pošlu dál tyto dvě smutné kapradiny, snaha byla – i zvlhčovač. Ale nedaří se to…“ naříká Klára S. (41) a Anna V. (26) přizvukuje v tomtéž žaluplném tónu: „Daruji kaktus, přebírala jsem ho v dezolátním stavu s vidinou, že mu dopřeju lepší život, ale to se bohužel nedaří.“ I rozhořčení Adama J. (35) dokresluje bezmoc člověka tváří v tvář matce Přírodě, již se snaží neuměle napodobit: „Stříkám biooilem a rockeffectem všechny kytky a cca jednou za 2 týdny najdu další kytku s nějakým zdechlým listem a na ní pár nějakých zmetků různého druhu.“ A duší Amazonka Lýdie K. (64) volá do prázdna jak před posledním soudem: „Tolik třásněnek najednou jsem v životě neviděla!!!“ Radosti a strasti, jimiž se plní fóra tzv. greenswapistů, vzdáleně připomínají věroučné společenství s vlastním okruhem pojmů, zjevení a zbožných úkonů. Nicméně se zdá, že se jedná pouze o pěstitele, neboť víc není pro službu božstvům kořenáčů třeba.

Božstvo absence

Nemáme lepší jméno pro tuto božskou sílu než „božstvo absence“, jakékoli zhmotnění a atributy jej činí příliš konkrétním a míjejí tak jeho podstatu. Tou je chybění, nepřítomnost, hmatatelná nehmatatelnost a intenzivní pocit prázdna nastávající desettisíckrát jinak. I pro toto božstvo platí, že buď je, nebo není: buď po něm není ani památky, nebo tak jako bída v klasické pohádce dokáže najednou zaplnit celou chalupu. Projevy tohoto božstva jsou rozmanité – může se zjevit v podobě prudké fantomové bolesti po chybějícím prstu, prázdnotou na kontě a vyčerpaným kontokorentem, když se rozšklebí v ledničce s prošlou hořčicí a poloprázdným kečupem nekonečně dlouho před příští výplatou a zaplacením nájmu, ve vůni partnerova trička zapomenutého na dně skříně půl roku poté, co se nadobro odstěhoval do jiného života, v podobě maminčiny sponky do vlasů nalezené za pračkou tři roky po pohřbu či jako záblesk stesku po milenci v podchodu, z jehož přítmí se zjeví dávný důkladně utajovaný polibek, v podobě hračky po dítěti, které se stalo dospělým a s nímž si navzájem nerozumíte.

Božstvu absence jsou vlastní tři gesta: trpělivým vyčkáváním se podobá sadistické kočkovité šelmičce, když číhá na oběť, kterou chce uvrhnout do prázdna své hry. Protože je božstvem založeným v paradoxu – vzniká tím, když něco není –, jeho druhým gestem je rozevírání. Každý paradox se věčně rozpíná jako malý vesmír, a proto se nekonečně smršťuje mezi oběma póly svého významu. Obraz, věc i myšlenka, o kterou zaškobrtne mysl a která zažehne stesk ptačího srdce nebo rozzuří růžkatou zmiji nedostatku, náhle zaplní všech 360° lidského horizontu a ten se kolem ní smrští jako v křeči. Tak jako když hledíš do příslovečné propasti a ona pohlédne do tebe, její věčné rozevírání je spojeno s nekonečným hladem, jenž tě chce pohltit. Pohlcení je tak třetím gestem tohoto božského hybrida.

Božstvu absence se nelze vzpírat a například buddhisté až na pár osvícených výjimek tráví život snahou o jeho popření. Točí se ale ve dvou kruzích: absence je nadvakrát paradoxní, nejenže vzniká tím, když něco není, nemůže ani zaniknout tím, že něco je. Proč? Protože by mohlo být něco jiného. Božstvo absence je možná nechtěným, avšak věrným a blízkým průvodcem člověka až do chvíle, kdy opustí tento svět. V lepším případě někomu chybí.

Bohyňka jejích punčocháčů

Mikrobožstvo, jehož jediné božské působiště vzniká při oblékání punčocháčů na ženské (výjimečně také mužské a nebinární) nohy. Tato bohyně existuje spíš jako vtip v říši transcendentna, neboť je to ona, kdo nutí oblékající zdvíhat střídavě jednu a druhou nohu, jako by překračovala pářící se rosničky, a při tomto pohybu si natahovat elastický úplet. Bohyně nutí nebohé ženy, aby tímto primitivistickým tancem, při němž vytahují kolena do výšky právě tak daleko, jak pružnost látky dovolí, vzdávaly hold jejímu opravdu velmi malému majestátu. Demokratičnost tohoto komického pohybu spočívá v tom, že jsou k němu odsouzeny ženy premiérů, vládkyně, hospodyně, ženské CEO analytických společností, docentky i profesorky, ženské anarchistky, dělnice, prodavačky i ženské autorky, tedy elita, prekariát i proletariát. Americký esoterický výzkum naštěstí potvrzuje, že ačkoli toto božstvo nedodává světu žádný specifický ­smysl, nerozhojňuje ani míru chaosu.

Bůh výhledů z okna a bohyně bloumající mysli 

Jeden z těch malých bohů, jehož poslání v poslední době zažilo konjunkturu. Bůh spočinutí pohledem i vesnické zvědavosti, stejně jako malých vizí a zastavení, o nichž se nepřemýšlí. Bůh, který odděluje dva světy a plní obrazem ten menší z nich. Jako jedno z mála malých božstev není pevně svázaný jen s domovy, které obýváme, je i vysoce mobilní – jeho intenzivní božskou přítomnost lze zažít při okružní jízdě Posázavským pacifikem stejně jako cestou žlutým autobusem do Berlína a dál nebo při jízdě na zadním sedadle Fabie, když tě rodiče po známé cestě vezou k babičce na Vysočinu.

Jeho božskou sestrou je sladká, ale poněkud nevyrovnaná bohyně bloumající mysli, která před nás klade drobné, avšak významné nástrahy v podobě dráždidel imaginace. Může mysl zavést po vnitřních stezkách od ledového škraloupu na louži až na zamrzlou hladinu Máchova jezera tiše brumlající pod nohama osamělého bruslaře ve slunném lednovém ránu či od supění po schodišti v rodném paneláku až na poklidně stoupající stezku na vrchol svaté hory Zás, kralující jako blahosklonný a ospalý obr uprostřed řeckého ostrova Naxos. Může ovšem také v nevinné konstelaci zrcadel v kabince obchodu H&M spustit řetězec obrazů vedoucí k atomové explozi sexuální fantazie, při níž se údy, rty, lalůčky, vlasy, bradavky, žaludy, pysky, ramena, krky, lopatky a boky tisíckrát odrážejí a prolínají ve zběsilém tempu rychlovky s potlačenými vzdechy orgasmů, nebo vede imaginaci od klacíku hozeného psovi až k tupému úderu baseballovou pálkou do monitoru služebního notebooku, z nějž právě mluví v zoomovém rámečku ten sadistický hejsek, který se vloni stal vedoucím oddělení ve firmě, pro kterou už šest let pracuješ a doufáš, že tě o to pandemie nepřipraví.

Zatímco bůžek výhledů z okna je klidnější a hloubavé povahy a rád se vyskytuje v těch dílech světa, kde jsme stále ještě analogově přítomni, bohyně bloumající mysli si i pro své hysterické sklony libuje také na digitálním kontinentu, jejž lidstvu objevili IT Kolumbové koncem minulého století. Tato polobožská dvojčata jsou podle aktuálních výzkumů dětmi již stárnoucího boha Herma, jenž se někdy mezi lety 1962 a 1965, tedy v době konání druhého vatikánského koncilu, setkal jako senilní mnich dlící v klášteře Monastero di San Benedetto in Monte s démonem acedie v podobě spoře oděné a roztomile zmatené francouzské turistky z lepší rodiny, jež zabloudila až k bráně konventu.