Zdeňka Sůvová
Mrtvá krysa nekouše
Novela bohemica 2020, 181 s.
Hlavními postavami beletristické prvotiny zooložky, archeoložky a paleoekoložky Zdeňky Sůvové jsou zvířata. Autorka, která se mimo jiné účastní vykopávek v Egyptě, kde zkoumá zvířecí ostatky z dob dávných říší, sestavila svou knihu z pestrých příběhů zasazených do různých dob i prostředí. Většina textů se nějakým způsobem týká mytických tvorů, příšer, krokodýlů a jejich vztahu k lidem. Ať už se jedná o hororovou městskou legendu ze Šanghaje, fragment o přízracích uhořelých zvířat, téměř detektivní zápletku z univerzitní pitevny nebo variaci na pohádky o drakovi jakožto strážci pokladů i tajemství vědění, vždy jde o hravou fikci s fantaskními či nadpřirozenými prvky a velmi nejistou hranicí mezi snem a bdělou realitou. Kniha s podtitulem Příběhy o monstrech a lidech je výjimečná literární drobnost, v níž se odrážejí vědecké výzkumy, pozoruhodné vhledy do zvířecí říše i mýty a legendy. Nalezneme tu například možný původ vodních příšer nebo kořeny dračích mýtů v Evropě, které mohou dokazovat migraci krokodýlů přes Středozemní moře. A dojde i na příběhy, v nichž ústřední roli hraje potkan nebo klíště. Texty jsou prokládány vlastními i cizími básněmi a autorčinými ilustracemi, které zobrazují rostliny, zvířata i parafráze domorodého umění. Kniha působí intimním dojmem alba sestaveného pro radost a potěchu. Jako by kombinace autorčina vědeckého zázemí a spontánní tvorby, prováděné suverénně a zároveň jaksi mimochodem, dodala textům lehkost, skromnost a nenucenost, které zpravidla fungují mnohem lépe než velké ambice a nabubřelá gesta.
Karel Kouba
Tereza Riedlbauchová
Inkoustová skvrna Karibiku
Literární salon 2020, 84 s.
Tereza Riedlbauchová se spokojuje s literátsky roztouženými senzuálními obrazy, které si hýčká jako fetiše domnělé životní plnosti. Tato plnost spočívá podle veršů Inkoustové skvrny Karibiku v klasickém rejstříku „exotických“ motivů, milostné zápletce a lyrických praktikách 19. století: vzývám nesmírné & mocné moře, též oceán; degustuji vybrané plody a pokrmy cizokrajných zemí, při jejichž enumeraci je třeba dát pozor na pravopis; znalecky rýsuji lokální kolorit sestavený z pověstí určených turistům; odvažuji se opisů sexuálních tužeb, jejichž pracně dobývanou otevřeností dosahuji poetické cudnosti uložené v bezpečí krásných symbolů („špičkou penisu polechtal mě až u srdce“; „bílý zadek mi rozpůlil jako se drtí luna“; mimochodem, jak se drtí luna?); stále, ale opravdu stále se obklopuji květinami, kytkami, květy a květinami; chlubím se méně známými názvy barev; a světácky vzdávám hold kolegyním i kolegům (čtěte báseň Dvě trhliny, věnovanou Miloslavu Topinkovi, nebudete litovat). Ano, zase jednou sebezalíbení a návazný produkt bezostyšného marketingu, jakých v české poezii přibývá: prodává je obal a v křiklavém rozporu s „obsahem“ dostatečně hlasitá a častá doprovodná vyhlášení, že toto jest pravý básnický skvost (viz též fantastický doslov), třebaže četba dvou tří stran spolehlivě přesvědčí o opaku i citrínovou zvonkohru. Vášeň není barvotisk ani kosmetická kúra. Eklektický hédonismus 21. století má k epikureismu asi tak daleko jako Tereza Riedlbauchová k Miloslavu Topinkovi.
Martin Lukáš
Milan Děžinský
Hotel po sezóně
Host 2020, 64 s.
Ohlasové básně vydané ve sbírce Hotel po sezóně se scházely celých dvacet let – a máme-li věřit autorovi, je to kniha posbíraná vlastně náhodně, a nikoli konceptuálně, jak by se snad mohlo čtenáři zdát. Ať tak či onak, je to sbírka velmi vtipná, ale i sentimentální. Občas na čtenáře snad až necudně pomrkává, jako by se jej verše neustále ptaly, jestli si je opravdu jistý, že odhalil všechny narážky na kanonické texty převážně tuzemské poezie. Spíš než jako básnickou manýru jsem ovšem jednotlivé básně četla jako dialog s Děžinského předchůdci – jako by si psal svérázný čtenářský deník. „Nestihnu uhasit pyžamo Bondymu,/ nezdržím Ortena na cestě do trafiky.“ Jsou to ale také básně plné rozechvívajících apostrof: „Vojtěchu, Jaromíre, Olgo dlouhoruká/ chtěl bych vás potkati v lukách.“ Aluze na Šrámka v posledním verši je dalším typickým příkladem autorova rozhovoru s básníky a básnířkami, jejichž slova, verše či formy si půjčuje a vkládá do nových kontextů; ostatně i grafická podoba sbírky připomíná díla poetistů. Navzdory veškerým odkazům a intertextualitě ovšem Hotel po sezóně nezapře svého autora, neboť obsahuje motivy typické pro další Děžinského texty: ptáky, skály, ostrovy, podmořské světy, všeliké historické milníky, ale také nevšední, a snad proto i zneklidňující otázky: „Kdo umí ještě dnes opičku na gumičce?/ Zastřihnout správně keř, zabrousit přesně hranu?/ Zarovnat k rysce zeď, přizdít ji podle plánu?/ Hlavu svou zavěsit parádně v pevné smyčce?“
Eva Marková
Quassim Cassam
Konspirační teorie
Přeložila Alžběta Vargová
Filosofia 2020, 127 s.
Kniha Konspirační teorie filosofa Quassima Cassama vzbuzuje víc očekávání, než kolik ho na pár desítkách stránek zvládne naplnit. Chce být zábavná a čtivá, jenže toho dociluje trochu upovídaným přednáškovým stylem, který řečené několikrát jinými slovy zopakuje, klade si otázky, na něž zná odpověď, a na jiné odpovídá vtipným konstatováním, že je to komplikované. Přesto ale stihne nabídnout solidní východiska pro další úvahy – hlavně výčet toho, co konspirační teorie charakterizuje. Jde zejména o spekulativnost a nepravděpodobnost, zaujímání názorové opozice vůči všeobecně známým poznatkům, plnění funkce spirituální berličky, to, že je nešíří odborníci, ale nadšení amatéři, nebo to, že komplexitu světa shrnují do jednoduchého příběhu. Cassam nepřestává zdůrazňovat, že konspirační teorie jsou politickou zbraní a formou propagandy, jejímž cílem je odvádět pozornost veřejnosti od skutečných problémů, které politici nezvládají řešit. Kdo konspiračním teoriím věří spíš? Podle Cassamových zdrojů se nepřekvapivě zdá, že jsou to především lidé politicky marginalizovaní a menšiny obecně. Ty mají k podezírání vlád z konspirací obzvlášť dobré důvody. Pokud na vás totiž autority jednou bez vašeho vědomí testovaly účinnost léků, jak můžete mít jistotu, že se situace, kdy vláda jedná za vašimi zády proti vám, nebude opakovat? Od starého známého „to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou“ je zkrátka jen krůček k průpovídce „není to pravda, ale mohla by být“.
Marta Martinová
Michal David – žít tak, jak se má
Režie Jindřich Procházka, ČR 2021, 80 min.
Premiéra v ČR 20. 3. 2021 (ČT)
Televizní dokument o Michalu Davidovi má sice neporovnatelně menší ambice než biografický film Šimona Šafránka Meky, ale jeho základní optika se mu povážlivě podobá. V obou filmech zřejmě jde hlavně o to ukázat jejich protagonisty coby nadčasové populární umělce. V případě snímku Michal David – žít tak, jak se má jde vyloženě o pokus rehabilitovat Davida jako apolitického umělce, ale také přítele pankáčů, rockerů a jazzmanů, případně znalce fasád, koňaků a dalších věcí, které odvádějí pozornost od politických a společenských souvislostí. Minulost je tu zkrátka ignorována. Vedle Lou Fanánka Hagena, který ve filmu slouží jako moderátor, a jazzového kytaristy Rudyho Linky se na tomto způsobu vyrovnávání se s předlistopadovou dobou podílí také hudební publicista Josef Vlček. Jeho vstupy mají přinést hlas odborníka, který zasadí Davidovu tvorbu do širšího kontextu. Namísto toho ale přináší jen řadu generalizací a relativizací – František Janeček byl v jeho podání producentem západního typu, který bohužel musel pracovat v podmínkách východního bloku, Davidova spartakiádní hymna Poupata prostě oslavuje dobrou náladu a tak dále. Stejně jako u Mekyho se tu opíráme o zjednodušenou představu, podle níž jsou interpreti, kteří nezpívají o politice, automaticky apolitičtí. Kontext osmdesátých let a následného převratu je přitom na tvorbě obou popových hvězd zřejmě tím nejzajímavějším. K zachycení těchto souvislostí je ale třeba odstup, jakého zatím nejspíš nejsme schopni.
Antonín Tesař
Judita Levitnerová
Close Banks
Zaazrak|Dornych, online, 23. 3. – 15. 4. 2021
Experimentální prostor Zaazrak|Dornych, založený roku 2019 v Brně a vedený Šimonem Kadlčákem a Kryštofem Netolickým, otevřel koncem března on-line výstavu studentky brněnské FaVU Judity Levitnerové. Po boomu pandemických on-line expozic na jaře minulého roku jsme zaznamenali jejich pokles – s přívětivějším počasím se mnoho projektů přesunulo do veřejného prostoru. S opětovným uzavřením kulturních institucí pro veřejnost, které trvá již několik měsíců, odstartovala další vlna výstav v prostředí internetu. Mnohé autorky a autoři si s touto novou vlnou kladou otázku, jak v situaci, kdy víceméně celý rok funguje galerijní provoz v nouzovém režimu, k vystavování děl ve virtuálním prostoru přistupovat. Této otázky se dotýká i Judita Levitnerová, jejíž projekt je prezentován jednoduchým a pro mnohé nejpřirozenějším způsobem: na sociálních sítích. Close Banks si tak mohou zájemci prohlédnout na facebookovém a instagramovém účtu prostoru Zaazrak|Dornych a zdá se, že od zvolených médií se odvíjela i podoba vystavovaných artefaktů – digitálních koláží vycházejících z fotografií městské krajiny, které odrážejí právě probíhající povlovný přerod zimy v jaro. Skvěle toto přechodné období vystihuje Šimon Kadlčák v doprovodném textu: „Pozdněpandemická paranoia oslabená postupně se kumulující únavou nachází v oblevě svůj ideální čas a médium – nastává obleva mysli.“ Tak doufejme, že už se brzy opravdu dostaví.
Natálie Drtinová
Marián Amsler
Greta
Premiéra 7. 7. 2020, zhlédnuto on-line na dramox.cz
Inscenace Greta Mariána Amslera se odehrává v době, kdy lhůta deseti let, v nichž lidstvo ještě mělo šanci zachránit se před armagedonem, vypršela. Někdejší účastníci pátečních protestů „zmoudřeli“ a aktivismus vyměnili za klimatický turismus, Evropa se stala neobyvatelnou a Greta Thunberg zmizela neznámo kam – skrývá se v pasivní vile na jinak neobydleném ostrově, nebo byla odstraněna profosilními fanatiky? Scéně dominuje základ party stanu, který se může stát letadlem, vorem i domem v plamenech, a obdobně jednoduché je i jádro příběhu o putování čtveřice klimatických uprchlíků do zaslíbené „Zelené země“. Jenže na tuto kostru je pro zvýšení zábavnosti navěšeno mnohem víc, než může inscenace (a divák) unést. Únavné deklamování faktů o ekologické krizi a odhady politické situace, která se už dávno vyvíjí úplně jinak. Přirovnávání snahy o záchranu planety k Nekonečnému příběhu (vážně o tom filmu ví i někdo jiný než čeští čtyřicátníci?) a za kritiku současných teenagerů maskovaná boomerovština: „Jediným smyslem života naší generace byla pozitivní sebeprezentace – ve skutečnosti jsme krom veganství a třídění odpadků udělali prd.“ Nechybí ani skutečný ekoteror (aktivisté zapálí les u Černobylu) a ve finále vyslechneme konspirační teorii s poučením, že za všechno zlo světa může těžba fosilních paliv… Asi to měla být legrace, ale jeden se nevyhne pocitu, že takovým vtipům by se zasmál i zarputilý popírač. Amslerův tvůrčí kolektiv podává poněkud nedovařený dramaturgický guláš, byť uvědoměle sojový.
Martin Zajíček
Armand Hammer & The Alchemist
Haram
CD, Backwoodz Studioz 2021
Pokud newyorský rapový projekt Armand Hammer nesledujete, na jeho aktuální desku Haram vás upozorní buďto fakt, že ji produkoval The Alchemist, nebo fotografie dvou prasečích hlav, která mi po čase připomněla, že pořád ještě existují obaly desek. Většinou totiž na jejich podobu zapomenu dřív, než doposlechnu první skladbu. Kam se poděli všichni ti strnulí zlouni, popoví slizouni, kontroverzní symboly, fotky barů a masakrů? Zdá se, že provokatéři vyklidili pole snímkům liduprázdných krajin a urbánních scenerií, naivistickým kresbám, a dokonce patchworku! Pozérství a exhibice se přesunuly k rapu. Proč ale zakrvácené rypáky? Dvojice Elucid a Billy Woods balancuje mezi syrovostí a konceptem a při tom si hraje s obrázky. Na loňské desce se tak objevila fotografie pořízená při odchytu tygra, kterého jeho majitel choval v podnájmu na 141. ulici. „Chtěl vytvořit utopii, protože kolem sebe viděl jenom rozklad,“ ozývá se v závěru jedné skladby. Tenhle étos charakterizuje celou tvorbu dua: na jedné straně důraz na drsnost hoodu, na straně druhé záliba v odkazech a kritika establishmentu. Z motivu zabíjení „prasat“ tak vyrůstá jakýsi napůl ironický, napůl paranoidní aktivismus. Na pozadí trapového mainstreamu působí takový přístup mírně intelektuálně – a místy i trochu nudně, jakkoli je Alchemistova kolážovitá produkce přesvědčivá. A pak je tu ještě geniálně letargický Earl Sweatshirt a šestadvacetistránkový booklet s texty, díky němuž můžete hloubat nad významy, které vám unikly. Já ale zůstanu u obalu.
Billy Shake jr.