Pritzkerovu cenu letos získalo francouzské studio Lacaton & Vassal dvojice Anne Lacaton a Jeana-Philippa Vassala. Vytvoření co největšího prostoru za málo peněz je u nich nadřazeno formě a ostatním architektům vzkazují: architektura není pro život tak důležitá, dokážeme se bez ní obejít.
Pritzkerova cena, udělovaná každoročně od roku 1979, je v architektuře respektovaná jako nejvyšší mezinárodní ocenění, jehož význam je přirovnáván k Nobelově ceně. Porota ji uděluje žijícímu architektovi či architektce, „jehož práce vytváří hodnotný příspěvek pro lidstvo a vystavěné prostředí skrze umění a architekturu“. Podíváme-li se na seznam dosud oceněných tvůrců, můžeme vysledovat, jak se za posledních čtyřicet let proměnil pohled na architekturu i kritéria, na jejichž základě jsou architektonická díla hodnocena.
Respekt místo umění
Proměně diskursu se věnovala například analýza v časopise Journal of Architecture and Urbanism, která porovnávala prohlášení porot k jednotlivým laureátům od roku 1979 do roku 2017. V osmdesátých letech, kdy ocenění získali například Richard Meier nebo James Stirling, používaly poroty často výrazy forma, modernismus či postmodernismus. V následující dekádě mezi laureáty najdeme Roberta Venturiho nebo Álvara Sizu Vieiru, u nichž porota oceňovala kupříkladu rozvíjení kulturního dědictví, a v prohlášeních se začínají objevovat slova jako městský či kontext. Otázky stylu a formy tak postupně nahradila kritéria vztahu k místu nebo k historii. Po roce 2000 (a ocenění Petera Zumthora nebo Jeana Nouvela) se v prohlášeních často setkáváme se slovy udržitelnost či technologie a posun diskursu nakonec dokazuje i poslední analyzovaný laureát z roku 2017 Alejandro Aravena, u kterého porota poprvé použila výrazy humanitární a sociální.
Od počátku udělování Pritzkerovy ceny se však nemění jen kritéria, podle kterých určujeme kvalitu architektury, ale i vnímání architekta a jeho práce. Zatímco dříve se laureáti a jejich tvorba běžně označovali slovy umělec a umění, po roce 2010 podobné výrazy mizí. V novém tisíciletí naopak začínají poroty používat slova tým nebo klient, která se v dřívějších hodnoceních neobjevovala. Pohled na autorství a týmovou práci ilustruje ocenění Roberta Venturiho v roce 1991. Venturiho dílo by nevzniklo bez jeho manželky a profesní partnerky Denise Scott Brown, porota ale udělila cenu jen Venturimu s odůvodněním, že ocenění může získat pouze jeden autor, nikoli spoluautoři. Tato praxe se definitivně změnila až v roce 2001, kdy cenu dostali Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Udělení ceny studiu Lacaton & Vassal je logickým pokračováním nastíněného vývoje. Jejich práci totiž charakterizuje důraz na udržitelnost, lidskost a sociální cítění, respekt vůči klientům a týmová práce.
Z pouště do pařížského paneláku
Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal se potkali při studiu architektury na univerzitě v Bordeaux. Jejich tvorbu formoval pětiletý pobyt v Nigeru, kam Jean-Philippe Vassal odjel po dokončení studia v roce 1980 a Anne Lacaton ho jezdila navštěvovat. V Nigeru také vytvořili svůj první projekt – chýši na písečné duně postavenou z proutí a slaměných rohoží a ohraničenou vysokým plotem. U chýše navíc stojí altán: na dřevěných sloupech vynesená střecha, kryté místo, ze kterého lze pozorovat okolí a které není ani tak úplně vnitřním, ani vnějším prostorem. Už u jejich první realizace tak můžeme vysledovat základní principy, které dvojice používá dodnes. Stavba vychází z místního kontextu – používá formy a stavební postupy, jež jsou běžné v nigerské poušti. Altán před chýší za minimální náklady vytváří další prostor, pro který si mohou obyvatelé vymyslet vlastní využití.
V devadesátých letech, kdy už měli vlastní ateliér v Paříži, byla dvojice vyzvána, aby navrhla revitalizaci Place Léon Aucoc, malého náměstí v Bordeaux. Na radnici nastoupil nový starosta, který chtěl na začátku volebního období udělat politické gesto, a proto požádal Anne Lacaton a Jeana-Philippa Vassala, aby navrhli „krásné“ náměstí. Když ale architekti na místo přijeli, usoudili, že místo už krásné je. Plácek na petanque, lavičky, stromy, vše bylo na svém místě, jen zanedbané. Architekti náměstí navštěvovali každý týden po následující čtyři měsíce a nakonec vytvořili pouze manuál, který popsal, jak se má město o náměstí starat. Navrhli vyměnit štěrk, častěji uklízet a lépe se starat o stromy. „Prací architekta není pouze stavět,“ uvedla Anne Lacaton v jednom rozhovoru. „První věc, kterou musí udělat, je přemýšlet, a až potom může říct, jestli se má stavět, nebo ne.“
V roce 2004 zkoumali Lacaton a Vassel spolu s Frédéricem Druotem možnosti rekonstrukcí modernistických staveb. Šlo ve své době o revoluční výzkum, jelikož francouzská odborná veřejnost neviděla v těchto domech žádný potenciál a schvalovala jejich demolice. Poznatky z výzkumu poté aplikovali při rekonstrukci panelového domu Tour Bois le Prêtre v Paříži, kterou v roce 2011 navrhli opět společně s Druotem. Změnili vnitřní uspořádání budovy a vytvořili velkorysou halu, upravili pozice výtahů a dispozice některých bytů. Především ale odstranili vnější stěny a nahradili je prosklenou fasádou, před kterou předsadili ocelovou konstrukci. V ní se nachází zimní zahrada a balkony. Zimní zahrada funguje na principu skleníku, v zimě je uzavřená posuvnými průhlednými panely a pomáhá udržovat v bytě teplo, v létě je naopak otevřená a funguje jako terasa; mnoho obyvatel ji také využívá jako obývací pokoj.
Nikdy nebourat
„V architektuře je pro nás důležité maximalizovat prostor, i když na to nemáme velký rozpočet. Náklady pak dokážeme snížit používáním prefabrikovaných prvků a katalogových výrobků. Také věnujeme hodně času tomu, abychom vymysleli budovu maximálně jednoduchou: detaily nejsou na pohled nijak dokonalé, protože pouze architekti analyzují detaily a řeší, jestli jsou dost krásné,“ vysvětlila dvojice v rozhovoru pro magazín ICON. Všechny tyto principy nalezneme i v Tour Bois le Prêtre. Za minimální prostředky architekti zvětšili plochu všech bytů. Kdyby se dům zboural a místo něj postavil jiný, podobně velký, náklady by byly třikrát větší, než kolik se utratilo za rekonstrukci a přístavbu zimních zahrad. Navíc se během přestavby obyvatelé nemuseli vystěhovat, většina stavebních prací se totiž odehrávala venku. Předsazený kovový plášť plní, podobně jako altán v nigerijské poušti, funkci přídavného prostoru. Jednoduché balkony a zasklení vytvoří za málo peněz velkorysý prostor, který obyvatelé mohou využívat po svém.
„Poslední dobou politici a developeři často mylně argumentují, že lidé dnes žijí jinak a že nepotřebují tak velké byty. Pro lidi s vyššími příjmy tahle argumentace sice platí, tráví více času mimo domov a mohou využívat různých služeb, které jim město nabízí. Ale je tu spousta rodin, které na tyto služby nemají prostředky. Pro ně jsou podmínky bydlení stále velmi důležité a to je hlavní důvod, proč věříme, že by bydlení mělo být tak velkorysé, jak jen to jde,“ shrnují Lacaton s Vassalem důvody, proč prosazují velké prostory. Současná pandemie, při které trávíme tolik času doma, jim nakonec dává za pravdu.
Letošní laureáti Pritzkerovy ceny nadřazují ve své práci velkorysost prostoru estetice a vyzývají k respektu vůči lokalitě. „Nikdy nebourejte, nikdy neodstraňujte – vždy přidávejte, přeměňujte a znovu využívejte,“ zní jejich heslo. A to se snaží uplatňovat i při ochraně v současnosti nejohroženějších budov – panelových domů a dalších modernistických staveb, které jsou ničeny všude po světě a ohrožené jsou i u nás. Připomeňme například nedávné úvahy nad bouráním hotelu Opatov v Praze nebo chystanou demolici hotelu Černigov v Hradci Králové. Stavby modernistické éry, jejichž hodnotu mnozí architekti nedoceňují, Anne Lacaton se Jeanem-Philippem Vassalem hájí a vyzývají k zastavení jejich likvidace: „Demolicí ztrácíme mnoho věcí: je to ztráta energie, ztráta materiálu i vlastní minulosti. Navíc má negativní společenský dopad. Pro nás je to akt násilí.“
Autor je architekt.