Své blanické rytíře či svatováclavský meč má pro chvíle nouze leckterý národ. Na jedné straně mají skýtat jakousi útěchu, že až dojde na nejhorší, nezůstaneme bez pomoci. Na druhé straně probouzejí trochu skličující vědomí, že pokud se pomoc stále nedostavuje, může přijít něco ještě horšího, než co tu kdy bylo. Proto asi naši rytíři i meč raději bezpečně spí v říši dávných představ.
Portugalský mýtus o králi Šebestiánovi však naše vousaté pověsti připomínají jen vzdáleně. Náboženský blouznivec s habsburskou krví v žilách, který snil o celosvětové portugalské říši, zahynul podle většiny historiků v čele nijak světoborného vojska 4. srpna 1578 v bitvě u severoafrického Ksar el-Kebiru. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet a byl bezdětek. Protože se narodil jako pohrobek neduživého otce – kterého pro jistotu oženili ve čtrnácti, jako by tušili, že šestnácti se nedožije –, už jen příchodem na svět si získal přídomek Vytoužený. Právě na něm totiž závisela kontinuita portugalského královského rodu, a jak se ukázalo, stála na něm a padala s ním i nezávislost Portugalska. Tomu po národní katastrofě v Maroku vládli v letech 1580 až 1640 španělští Filipové, a ačkoli pak Portugalci vyhlásili nezávislost, Španělé na ni přistoupili až po opakovaných vojenských porážkách roku 1668. Portugalsko tak za Šebestiánovo vizionářství zaplatilo dost vysokou cenu: sedmdesát let nestability a cizí vlády vedlo nejen k úpadku země, ale i k rozpadu portugalské zámořské říše. Šebestiánovi to však portugalská tradice překvapivě nemá za zlé, právě naopak.
Vypráví se, že Šebestiánovo tělo nebylo na bojišti nalezeno, že mladý král nezemřel a dodnes kdesi nepoznán přebývá. Fernando Pessoa ve své sbírce Poselství píše, že dlí na „ostrově neobjeveném“: z Vytouženého se stal Zahalený. Až se čas naplní, přibude jednoho mlhavého rána ze svého Neznámého ostrova, někdy řečeného též Šťastný, a vyhlásí takzvanou Pátou říši. Tehdy Portugalsko převezme duchovní i světskou vládu nad celým světem. Nic míň.
Portugalsko sice v tomto pololetí předsedá Evropské unii, ale celosvětového puče, v jehož čele by stanul jurodivý Portugalec ze 16. století, se podle všeho obávat nemusíme. A po pravdě řečeno, při aktuálním pohledu na rozložení světových sil by asi život pod navrátivším se Šebestiánem a Portugalci, které jeden sociologický výzkum vyhlásil nejpoctivějším národem Evropy, ještě nebyl to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Zajímavější než úvahy o světových spiknutích se mi zdá současný život šebestiánského mýtu – toho „nic, jež je vše“, jak rovněž napsal Fernando Pessoa.
Zůstaneme-li nohama na zemi, například v roce 2007 dva historikové, jeden Španěl a jeden Portugalec, uvedli pramenné důkazy toho, že Šebestiánovo tělo bylo z bitevního pole převezeno do Ceuty na pobřeží severní Afriky. Tam prý bylo pohřbeno, později exhumováno a z rozhodnutí španělského krále Filipa II. roku 1582 převezeno do Portugalska. Každý sice ví, že Šebestián má hrobku v proslulém lisabonském klášteře hieronymitů, podle tradice je však mramorová schrána uložená na dvou slonech prázdná. Když však historikové požádali o dovolení hrob otevřít a zjistit, zda se v něm něco nachází, případně jakou má to něco DNA, portugalské ministerstvo kultury jejich žádosti nevyhovělo. Podle některých proto, že z písemných dokumentů jasně plyne, že se v hrobce Šebestiánovo tělo nalézá, a proto hrob není třeba znesvěcovat. Podle jiných zase proto, že je to pouhý kenotaf: bylo by zbytečné prázdnou schránu otvírat a riskovat její poškození.
Když v roce 2018, tj. 440 let po bitvě u Ksar el-Kebiru, přisoudil los portugalské reprezentaci na mistrovství světa ve fotbale jako první soupeře Maročany a Španěly, historik Manuel Gandra z renomované Lisabonské univerzity, využil příležitost, aby představil vlastní verzi příběhu: podle něho byl král Šebestián v Maroku zajat a po různých peripetiích zemřel v pokročilém věku jako augustiniánský mnich ve francouzském Limoges… Gandra o tom přednáší a píše o dodnes.
Na rozdíl od našich bájí a pověstí v Portugalsku vyprávění o králi Šebestiánovi skutečně žije. Podle myslitele Miguela Reala tento příběh pro Portugalce nepředstavuje legendu, nýbrž mýtus: ve shodě s definicí mýtu pozastavuje historický čas, je zázračný, příkladný, symbolický a spadá do oblasti posvátného. Není dílčí, nýbrž zahrnuje celek a nemá jednoho autora, nýbrž je dílem celé pospolitosti.
Nedávno zemřelý esejista a filosof Eduardo Lourenço kdysi napsal, že šebestianismus „nejvyšší možnou měrou souzní s hluboce portugalským bytím“. Miguel Real Lourençovo zjištění domýšlí, a místo aby linii kolektivní obraznosti spjatou s králem Šebestiánem po vzoru racionalistů odsuzoval jako tmářství, hledá její pozitivní obsah. V Nové teorii šebestianismu (2013) mimo jiné ukazuje, jak důležitá je v portugalských dějinách trvalá reflexe nepřítomnosti něčeho spásného a důvěryhodného. Vyhlížení Vytouženého je provázeno vědomím vlastní nedostatečnosti, současně je ale zaměřeno k budoucímu, odkud přijde ono zatím neznámé cosi, co nás z naší nouze vytrhne. Šebestianismus proto není jen kompenzační mechanismus národa, jejž dějiny odsunuly na okraj. Je to také „etický motor, který Portugalce pohání jednat a hledat něco či někoho mimo dekadentní politickou a správní elitu země“.
Být Portugalka, snažila bych se vyhlásit Šebestiána patronem Evropy.
Autorka je portugalistka a překladatelka.