Tanec v řetězech

„Neuvědomujeme si, že tančíme v řetězech,“ parafrázoval Adam Curtis větu ze sci­-fi románu Problém tří těles (2007, česky 2017) čínského autora Liou Cch’­-sina, když vysvětloval, proč se v jeho filmech tak často objevují záběry tančících lidí. „Tanec je protikladný. Cítíme se při něm svobodní, ale zároveň nás drží neviditelné řetězy. Někdy jsou řetězy něžné a krásně, ale taková je i současná moc, která nás obklopuje neviditelnými řetězy.“ V novém seriálu Can’t Get You Out of My Head (Nemůžu tě dostat z hlavy) se režisér v klaustrofobním vizuálním ponoru, poskládaném ze všech možných audiovizuálních výstupů dvacátého a dvacátého prvního století, snaží nacházet příběh a smysl. Záběry tance, při kterém se lidé pohybují podle předem určených pravidel, jež se v čase mění jen pomalu, spojuje jednotlivé epochy i aktéry. 

Fragmentarizované self

„Tančení je velmi zvláštní. Na jednu stranu je to moment, kdy hodně lidí zahodí pocit, že se na ně někdo dívá, a chovají se podle toho, kým opravdu jsou, jindy pro tanec ale platí to, co říká Eduard Limonov o demokracii: lidé si myslí, že jsou svobodní, ale jsou to jen roboti systému, kteří sledují peníze,“ uvádí Curtis. Častěji než záběry tančících lidí v jeho filmech najdeme snad jen obrazy mrakodrapů v centrech globálních megapolí. Ty tvůrce vysvětlovat nemusí. Can’t Get You Out of My Head vypráví mimo jiné o tom, jak peníze, individualismus a konzum ovládly svět, nahradily revoluční sny o lepší budoucnosti a nechaly lidstvo napospas depresím, úzkostem a konspiračním teoriím. 

Curtisova série Century of the Self (Století self, 2002) končí zhroucením britské a americké levice. Tu v jeho vyprávění neporazila politická pravice, ale rozpad základů kolektivní politiky. Century of the Self ukazuje, jak se během dvacátého století Freudova teorie o nevědomí rozšířila do oblasti PR a marketingu a stala se základem pro celý segment průmyslu, který postupně měnil svobodné občany v konzumní roboty. Podvědomé lidské touhy byly experty odhaleny, kategorizovány a nakonec využity v reklamě. Mentalitě, marketingovým technikám i rétorice konzumní společnosti se nakonec musela přizpůsobit i politika. Po devatenácti letech Curtis v Can’t Get You Out of My Head dál rozvíjí téma individualismu a jeho zničujících dopadů na společnost. Od psychologie se posunul k samotné povaze reality, respektive ke schopnosti člověka realitu vnímat a dávat jí smysl. A tentokrát režisér nechává padnout i self, podle kterého pojmenoval celé minulé století – současná neurověda dospěla k závěru, že samotná myšlenka jednotného já (integrated self) je pouhou fikcí. Člověk nemá své jednání nikdy plně pod kontrolou a malá část mozku, která dává smysl světu okolo, je ve skutečnosti pro lidské činy irelevantní. V mnohovrstevnatém Curtisově výkladu současnosti odpovídá fragmentarizované lidské já povaze současného světa, který je stále nepředvídatelnější, individualizovanější a ve výsledku nesrozumitelnější.

Svůj záběr Curtis rozšiřuje i geograficky a od převážně angloamerického Century of the Self se posouvá na globální úroveň; vedle západní Evropy zahrnuje do příběhu zejména Rusko a Čínu. V tom navazuje na své dva poslední filmy Bitter Lake (Hořké jezero, 2015) a HyperNormalisation (Hypernormalizace, 2016), v nichž sledoval vývoj zahraniční politiky Západu, která se stala nebývale cynickou. Rusko mu v novém seriálu slouží jako příklad deziluze ze současné západní demokracie, za jejíž fasádou není nic jiného než peníze a zisk; jde o místo, kde se po deseti letech od pádu Sovětského svazu stalo slovo „demokrat“ urážkou. Prostřednictvím postavy Eduarda Limonova, sovětského disidenta, který byl v sedmdesátých letech přinucen emigrovat do New Yorku, kde se stal antikapitalistickým spisovatelem, a jenž po návratu do Ruska v devadesátých letech znovu­objevil sílu nacionalismu, Curtis ukazuje důsledky rozšíření kapitalismu na Východ. Čína, v níž komunismus oficiálně nikdy neskončil, je zemí, která už po krutostech kulturní revoluce nevěří ničemu krom peněz. Od osmdesátých let zaplavuje svět levnými výrobky a půjčkami, díky čemuž může Západ zůstávat ve vysněné konzumní pohádce. Udržovat tuto „pohádkovou zemi“ je ale stále náročnější 

Opiáty a sítě

Curtis, který o svém seriálu hovoří jako o dějinách emocí, odkrývá teorie a praxe, jež se vyvíjejí často nečekaným směrem. Fragmenty ze zpravodajství, filmů a homevideí vytvářejí v režisérově podání koherentní příběh. Například Richard Nixon zvítězil ve volbách s protirevolučním programem pro „mlčící většinu“, tedy masu izolovaných, úzkostných a paranoidních jedinců. Paranoia ovládala i samotného Nixona a nakonec ho po aféře Watergate připravila o prezidentství. Tato kauza otřásla důvěrou v americkou politiku a přitáhla pozornost ke zločinům CIA v zahraničí. Staré konspirační teorie se spojily s novými a ještě více prohloubily nedůvěru v politické elity. Nixonova administrativa se musela vypořádat s obrovským dluhem způsobeným válkou ve Vietnamu, a tak se rozhodla zrušit zlatý standard, tedy zaručenou konvertibilitu dolaru. Tím však nebývale vzrostla moc bankéřů a zmenšila se moc politiků, a tedy demokratických států. Svět se stal zase o trošku hůře předvídatelným místem.

Valium, jež pro sebe v sedmdesátých letech objevily americké hospodyně pociťující prázdnotu ze života na předměstí, vystřídal v polovině devadesátých let OxyContin, který po­mohl Američanům přežít úzkost spojenou se ztrátou práce (výroba se totiž přesouvala do Číny) a způsobil opiátovou krizi nevídaných rozměrů. Právě sílící nejistota a hledání „bublin“, pohádkových a snových světů, patří k hlavním motivům Can’t Get You Out of My Head. „Nejlepší, co můžeme dělat, je nevěřit v nic,“ napsal ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který na vlastní kůži poznal hrůzy sovětského gulagu. Reagoval na skutečnost, že právě realizace utopických snů přinesla utrpení desítek milionů lidí po celém světě. Od počátku studené války USA proti kolektivismu stavěly individualismus jako ideologii a zdůrazňovaly schopnost jedince vytvářet vlastní svět. Jenže izolovaní jedinci hledají realitu v konzumu, v pilulkách a také v konspiračních teoriích, jejichž vliv nebývale vzrostl s nástupem internetu. Sítě sycené nepředstavitelným množstvím dat jsou schopné nalézat vzorce v lidském chování, aniž by jakkoli zohledňovaly jeho smysl. Uživatelé internetu, vystavení fragmentované skutečnosti, která je pod povrchem čím dál víc kontrolována umělou inteligencí, často nejsou schopni rozlišovat mezi pravdou a lží a vytvářejí dokonalé konspirační teorie, z nichž ve spojení s pohádkami o starém idylickém světě roste nová moc.

Katarzní efekt

Revolucionáři z francouzského Neviditelného výboru ve svém posledním pamfletu Maintenant (Nyní, 2017) konstatují, že už není důvod pro další analýzu kapitalismu, protože systém před utlačovanými nic neskrývá. Devastace přírody na planetární úrovni, arogance moci, všeobecné vykořisťování a různé druhy systémové nespravedlnosti se dějí všem na očích. Pro francouzské anarchisty je tak jedinou smysluplnou odpovědí radikální politická akce. Adam Curtis si do své novinky vybral jiného anarchistu, nedávno zesnulého Davida Graebera, jehož citací sérii uvádí i zakončuje: „Tajemství tohoto systému je, že to, co jsme stvořili, můžeme velmi snadno i změnit.“ Moc zkorumpovaného řádu, jejíž růst do gigantických a historicky bezprecedentních rozměrů v necelých osmi hodinách Curtis ukazuje, nemůže vyvolat v divákovi nic jiného než touhu po zásadní změně.

Graeberův výrok o možnosti změny lidskou aktivitou má nejspíš mít katarzní efekt. Ve svých závěrech se ale britský filmař americkému antropologovi příliš nepodobá. Revoluční pokusy a touhy „svrhnout starý zkorumpovaný řád“ se v šesti dílech objevují jen proto, aby se ukázalo jejich selhání. Nic nemůže být vzdálenější Graeberovu někdy až nepřiměřenému optimismu, s nímž líčil úspěchy radikálního hnutí. Curtisova analýza je tvrdě pesimistická a závěrečné motto o možnosti změnit svět zní esotericky a bezmocně. Bez tohoto světýlka naděje by ale mohl seriál působit jako poslední dílek dokonalé skládačky sestavené mocnými tohoto světa, kteří uskutečnili dokonalou konspiraci, zničili lidem životy i celou planetu – a nedá se s tím už nic dělat.

Autor je redaktor Alarmu.