Literární salon 2020, 84 s.
Tereza Riedlbauchová se spokojuje s literátsky roztouženými senzuálními obrazy, které si hýčká jako fetiše domnělé životní plnosti. Tato plnost spočívá podle veršů Inkoustové skvrny Karibiku v klasickém rejstříku „exotických“ motivů, milostné zápletce a lyrických praktikách 19. století: vzývám nesmírné & mocné moře, též oceán; degustuji vybrané plody a pokrmy cizokrajných zemí, při jejichž enumeraci je třeba dát pozor na pravopis; znalecky rýsuji lokální kolorit sestavený z pověstí určených turistům; odvažuji se opisů sexuálních tužeb, jejichž pracně dobývanou otevřeností dosahuji poetické cudnosti uložené v bezpečí krásných symbolů („špičkou penisu polechtal mě až u srdce“; „bílý zadek mi rozpůlil jako se drtí luna“; mimochodem, jak se drtí luna?); stále, ale opravdu stále se obklopuji květinami, kytkami, květy a květinami; chlubím se méně známými názvy barev; a světácky vzdávám hold kolegyním i kolegům (čtěte báseň Dvě trhliny, věnovanou Miloslavu Topinkovi, nebudete litovat). Ano, zase jednou sebezalíbení a návazný produkt bezostyšného marketingu, jakých v české poezii přibývá: prodává je obal a v křiklavém rozporu s „obsahem“ dostatečně hlasitá a častá doprovodná vyhlášení, že toto jest pravý básnický skvost (viz též fantastický doslov), třebaže četba dvou tří stran spolehlivě přesvědčí o opaku i citrínovou zvonkohru. Vášeň není barvotisk ani kosmetická kúra. Eklektický hédonismus 21. století má k epikureismu asi tak daleko jako Tereza Riedlbauchová k Miloslavu Topinkovi.