Že si mě koupíš, podpoříš hnus

Vstoupit do sochařského ateliéru je trochu jako navštívit staveniště. Z chaosu v místnosti, kde se válejí pytle s cementem, suť, palety, železné tyče, modelovací háky a změť kýblů s náčiním, se pomalu formuje řád. Ze stěn dílny v jednom vnitrobloku na pražských Vinohradech křičí nápisy „Oi!“ nebo „Good Cop Is a Dead Cop“ a uprostřed toho všeho sedí, celý v černém, osmadvacetiletý Ondřej Filípek. Pracuje na nových nápadech, chystá hned několik výstav. Pár kroků od něj stojí podivně znetvořená postava: socha z betonu s narůžovělým pigmentem má místo nohou roury. Jako by dělník srůstal s továrnou, do které musí každý den chodit dřít. 

„Snažím se ukazovat deformaci lidství a úpadek v postindustriální době. Divím se, že všichni nevypadáme právě takhle,“ komentuje Filípek skulpturu a zmiňuje svou zálibu v betonárkách a průmyslových silech. „Nějakou další omáčku a pohádku k tomu ale nemám,“ usmívá se a potahuje z cigarety. „Jde mi o tvar.“ Za několik dní se metráková socha přesune k novému majiteli, který za ni dal statisícovou částku. Filípkovi se před rokem podařilo prorazit na trhu s uměním, což mu umožnilo živit se volnou tvorbou: „Je to pořád z ruky do huby, poplatím nájmy, nakoupím materiál na další sochy… Pořád se v prostředí byznysu rozkoukávám, ale aspoň nemusím mít několik brigád najednou a mám víc času na kapely.“

Filípek je rozkročený mezi dvěma světy s rozdílnými pravidly. Vystavuje na aukcích s uměním pro snoby a po nocích koncertuje v zaplivaných klubech, kde se přece jen cítí víc doma. Bubnuje ve dvou nejdivočejších a nejdivnějších punkových kapelách na současné domácí undergroundové scéně: Vole jsou agresivní hardcorová drtička, Kurvy Češi jedovatý punk, na který se dá tancovat. Úpadek civilizace je ústředním tématem punku už od zrodu žánru v sedmdesátých letech a stejně tak je tématem Filípkovy sochařské tvorby – akorát že ukřičená a živelná hudba na rozdíl od sochařství boří řád a rozdmýchává chaos.

Obě kapely vyčnívají mimo jiné kvůli výrazným obalům alb, které by se daly klidně vystavovat jako umělecká díla. Jejich autory jsou zpěváci a malíři Tomáš Mitura z Vole a Jan Uličný z Kurvy Češi, kteří se s Filípkem seznámili při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze. Také Mitura s Uličným se v různé míře namočili do uměleckého provozu. Každý řeší svá dilemata – manévrují mezi koncertováním a galerií, tvorbou a placením činže. Ve své výtvarné práci tíhnou k řemeslnosti a neradi svá díla vysvětlují, stejně jako neřeší hudební žánry a kapely jednoduše „dělají“. Je v tom něco podvědomého a vlastně animálního. „Všichni tři jsou komplexní osobnosti, nejvýraznější a nejtalentovanější absolventi z uplynulých let,“ prohlašuje malíř a pedagog AVU Jakub Hošek. „Je zázrak, že Akademie takové lidi vůbec vyprodukovala a nevysála z nich život.“

Metal u Hieronyma Bosche

„Slyšel jsem bordel a cinkání lahváčů,“ vzpomíná sochař a bubeník Filípek na osudové setkání. V budově AVU před klauzurami trávil dlouhé noci modelováním soch a hluk ho lákal jako zpestření. V prázdných školních ateliérech kolem roku 2015 zkoušela blackmetalová kapela Lezok, která z velké části sestávala ze studentů. Provizorní zkušebna se přesouvala z jednoho ateliéru do druhého a ve volných chvílích si na nástroje mohl zahrát, kdokoliv měl zrovna zájem. Filípek jako bubeník­-samouk jen oprášil, co znal z punkových kapel v rodném Rožnově pod Radhoštěm. O přestávkách mezi hraním se sblížili s malířem Miturou, který tou dobou v Lezoku střídavě hrál na basu a zaskakoval jako zpěvák, a zjistili, že mají společného víc než jen kořeny ve Slezsku. 

Kytaristu Davida Válu potkal Filípek o něco později na hodinách figurální sochy. „Chodil k nám jako model. Kecali jsme o kapelách a já ho při tom skicoval,“ vzpomíná Filípek, jak pronikl do pražské punkové scény. Od Vály se dozvěděl o skupinách z amerického hardcorového labelu Youth Attack nebo o podzemních aktivitách pražské Hluch Crew, kde Vála působí už od nultých let a se kterou spolupořádal desítky koncertů. Tak se členové Vole postupně dávali dohromady. Od začátku jim přitom bylo jasné, že kapela nemá být jen nějakým rozptýlením pro návštěvníky vernisáží. 

„Vždycky jsem byl třídní šašek, nevadilo mi předvádět se,“ vzpomíná dvaatřicetiletý malíř Mitura, jak se stal zpěvákem Vole. Původně do kapely nastoupil jako basák, ale to nefungovalo, tak ho strčili před mikrofon. Potom bylo nutné obsadit baskytaru a nabídl se Emil Prachař z Hluch Crew, který po skončení kapely Hlinomaz (kde hrál s Válou) neměl do čeho píchnout. Vole vzhlíželi k noisepunkovým kapelám z britského labelu La Vida Es Un Mus, jejichž členové nevypadali jako uvědomělí hardcoroví slušňáci, spíš připomínali členy pouličních gangů: kapely byly taky hlučnější, agresivnější, vokály s vrstvami reverbů a delayů zněly jako hlasy ze záhrobí. Podobnou reputaci „mlátičky“ si po nesčetných koncertech získali i Vole, aspoň tedy na tuzemské scéně. Jejich hudba je spjatá se špinavými ulicemi milované i nenáviděné Prahy a vypovídá spíš o nudě spojené s každodenními „bullshit jobs“ a opileckých bitkách než o společenských problémech.

„Vrátná vždycky nadávala, že už zase děláme kravál. Vesrali jsme se tam, kde zrovna nikdo nepracoval,“ vypráví Mitura o období, kdy se z AVU stala provizorní zkušebna. Na přesouvání mezi ateliéry byl zvyklý. Nejdřív studoval intermediální tvorbu u Milana Knížáka, pak přestoupil na malbu k Martinu Mainerovi. Bubeník Filípek vystřídal dokonce tři ateliéry – postupně studoval u Jaroslava Róny, Lukáše Rittsteina a Vojtěcha Míči – a stejně jako jeho spoluhráč se potýkal s drilem a uměleckými egy vedoucích ateliérů. Snažili se vymanit z vlivu svých učitelů, najít vlastní rukopis a prostor pro svou tvorbu. „Měl jsem ke Knížákovi respekt, ale taky jsem ho sral a provokoval. Pořád mě chtěl vyhodit, ale naučil jsem se u něj pracovat, chodit brzo do školy, otevřelo mi to možnosti,“ říká Mitura. Tíhl ke klasické malbě, rád maloval krajinky a později se našel v obalech metalových desek: „Působily na mě jako obrazy od Hieronyma Bosche nebo mistrovská díla z 19. století.“ Postupně se subkulturní vlivy z hudby začaly dostávat do jeho obrazů, kde se potkávají hadi s lebkami a ostnatými dráty, policejní „pigs“ s nadpřirozenem a středověk s betonem velkoměsta. Mitura vystavoval v pražské galerii A.M. 180, ale také třeba v Národní galerii. 

„Vidím tu zvláštní paradox: jejich hudba je radikální, ale jejich umění naopak konzervativní, akademické. V jistém ohledu u nich sleduji rezignaci na problematiku současného umění,“ komentuje Filípkovo a Miturovo portfolio kritička umění a kurátorka Tina Poliačková. Sám Filípek přiznává, že má rád „řemeslná a pečlivě vytesaná díla, která obstojí sama o sobě“. Jako by oba tvůrci odmítali své vedoucí tak dlouho, až skrze ně začali jejich učitelé promlouvat – kritička v této souvislosti poukazuje na tradiční systém škol velkých mistrů, který se na AVU stále v určité míře udržuje. Umělecký provoz ovšem začal Mituru po ukončení školy unavovat a brzy se realizoval v prostředí, které považuje za svobodnější. „Nebaví mě posílat své věci na soutěže, žádat o granty, tlačit se na výstavy do zahraničí,“ uvádí malíř, který se od roku 2016 intenzivně věnuje hraní v punkových a metalových kapelách. Už dávno jen neobdivuje přebaly desek.

Snobství a punk

Svou fanouškovskou fascinaci Mitura přeměnil v praxi a jen málokdo je na místní HC scéně tak aktivní. Přivydělává si drobnými grafickými zakázkami, tetováním a prací v Divadle na Vinohradech, kde si podává dveře velká část hardcorové scény: „V divadle se můžeš schovat a máš tam dost prostoru, ale bohužel i ty peníze odpovídají tomu, že tam nemusíš být tolik.“ Zbytek času věnuje kapelám. Nedávno navrhl potisk triček pro americkou deathmetalovou kapelu Gatecreeper, která vydává u Relapse Records, a vystavoval obrazy na hardcorovém festivalu K­-Town v Kodani. Zatím poslední obraz maloval pro cover alba jeho druhé kapely Sněť, se kterou si jako frontman plní své deathmetalové fantazie. Na obalu k chystané desce Mokvání v okovech je na pozadí pekelných plamenů prasklá lebka, ze které vylézá „lovecraftovská“ nestvůra, jejíž chapadla se proplétají s řetězy.

„Malovat můžeš celý život,“ zamýšlí se Mitura, který nezavrhuje možnost, že se k malbě jednou vrátí a bude se jí věnovat intenzivněji. „Beru to tak, že pořád dělám umění. Umění není kariéra za každou cenu, padesát výstav ročně a desítky prodaných věcí.“ Mitura si nicméně pracovní tempo naučené ve škole drží i v hudbě. Na letošek s Vole chystají třetí desku Tohle není prdel – je hotová už několik měsíců, ale vinyl čeká na vylisování. Album vznikalo během pandemie a nahrávali ho podobně jako předchozí desky naživo. Má dřevní, neotesaný zvuk a zachycuje energii koncertů. Vokál není ničím odcloněný a Mitura recituje texty o zavřených hospodách, šedých dnech a násilnických snech. „Knížák mě vyprovokoval k psaní, pondělní schůzky v ateliéru uzavíral chvilkou poezie,“ podotýká ironicky Mitura. 

Tohle není prdel je spíš punk než ­hardcore. Vole sice přidali kytarové vyhrávky, ale pořád zůstává nervózní pnutí v riffech. Hned úvodní pochodová skladba Byl jednou jeden člověk dokazuje, že kapela na páře neubrala: „Můj gang je levá a pravá bota na tvoje záda/ Tvůj život postrádal masáž/ Zrada křičíš, zrada prskáš.“ Vole se tu stylizují do novodobých skinheadů, opírají se do „normies“ i „straight edge“ a své provokace si užívají. Jako by říkali: „Jsme proti všem.“ Ve skutečnosti se ale na jejich koncertech setkávají rozmanité skupiny lidí, od crusterů přes hardcoristy a metalisty až po malíře, kurátory, galeristy nebo teoretiky umění. Mitura je jako chameleón proplouvající subkulturami a nezapře své herecké nadání. Jednou vypadá jako naštvaný metalista vyzbrojený řetězy, za chvíli je to citlivý malíř­-krajinář. Rozumí kódům různých prostředí a přirozeně přepíná mezi rolemi. 

Připravovaná deska prý odráží životy lidí v kapele. Skladba Byznys/kovboj je věnovaná sběratelům umění, s nimiž se v uplynulých letech učil jednat bubeník a sochař Filípek. „Potkáš snobské lidi, ale tomu se nevyhneš. Vyptávají se tě kamarádsky na kapely, ve skutečnosti tě ale neposlouchají a vidí jen čísla,“ říká umělec, který si dobře uvědomuje rozpory mezi punkem a uměním. Sám se proto snaží obě sféry oddělovat. Své sochy vystavoval v prodejních galeriích, jako je pražská DSC Gallery, a spálil se. Setkal se prý s „bafuňářským“ jednáním, jednu jeho sochu od galerie koupil obchodník s chudobou a galerista Robert Runták, kterému ji Filípek napřímo odmítl prodat. Galerie ho ale obešla. „Sbíráš jenom cizí díla a tvoje dílo je jenom špína/ Že si mě koupíš, podpoříš hnus,“ vyřvává Mitura v maniakálním tempu na nové desce Vole. „Smrdím já tobě a ty zas mně/ Seru na konvence, vyhul mě!“

Zdá se nicméně, že punk obchodníky s uměním přitahuje. Malíř Jakub Hošek to zná z vlastní zkušenosti – jejich zájem prý přichází ve vlnách: „Pokud najedeš na ten tržní model, tak se ti tohle bude dít a musíš si jasně nastavit hranice. Okolo pankáčů se začnou motat snobáci, které láká ta autenticita.“ Podle jeho slov nejsou takto ­vydělané peníze „nikdy úplně čisté“, důležitější je ale přemýšlet, jak je použít. Sám Hošek velkou část výdělků za své obrazy v nultých letech využíval na dotování festivalu Creepy Teepee a koncertů pořádaných pod hlavičkou A.M. 180. Naučil tak výtvarné umělce chodit na koncerty. „Chtěli jsme vzdělávat a seznamovat obě strany – pankáče a umělce,“ tvrdí Hošek.

Kyselý úšklebek

Sledovat streamované koncerty je většinou nuda, energie ze živáků jde tak trochu do zdi. Chybí jiskření mezi publikem a kapelou. Přenos křtu debutové desky We Are Family (2020) skupiny Kurvy Češi tím ale netrpěl. V chatu se návštěvníci streamu zdravili „oi“ a během zběsilého setu freneticky psali: „Co chcou? Válku skinů proti máničkám?“ Kurvy Češi uspořádali v pražském prostoru Punctum punkový kabaret, který bavil všechny včetně kapely – a při jeho sledování to s diváky před obrazovkou nejspíš pořádně šilo. Kníratý zpěvák Jan Uličný ­alias Chasník nastoupil v křiváku a během setu se postupně vysvlékal. Za zády mu bubnoval Filípek s blonďatým melírem. V půlce koncertu vjel na pódium Mitura ležící na nemocničním lůžku. Chasník mu během koncertu zpod overalu vytahoval vnitřnosti a následně je pojídal. Prezervativy se zelenou želatinou lítaly všude okolo.

Celé se to podobalo spíš umělecké performanci než punkovému koncertu. Zatímco některé punkové kapely hrají před politickými hesly, Kurvy Češi měli během křtu za zády jako statement Chasníkův obraz z obalu debutové nahrávky. Po hudební stránce čtveřice upomíná na staré české punkové kapely jako Šanov nebo Hrdiny nové fronty. Jejich punk je ovšem víc o estetice a stylizaci. Snad i kvůli zpěvákovu uměleckému cítění a smyslu pro performance provází vystoupení pořádná dávka vyšinutosti. Kapela, v níž hrají dva členové Vole, si zakládá na psychotické až rokenrolové kytaře, kterou uzemňuje valivá, nekompromisní baskytara a doprovází podivný skřekot. Na rozdíl od Vole zde ale ­místo agresivní klaustrofobie převládá radost. „Naděje s kyselým úšklebkem, zabejčená naivita, odpor k odevzdanému nihilismu,“ charakterizuje jednatřicetiletý Chasník postoj kapely. Na všeobecný zmar podle něj lze reagovat i jinak než další temnotou. 

Kurvy Češi nemají potřebu vystavovat transparenty s hesly – jako by společenská změna začínala u představivosti jednotlivců. Tomu odpovídají i texty, ve kterých je víc surrealismu než realismu. „Usnul jsem po mastné sklence!/ Věřit jako dělník!/ Já nejsem dost chlap!“ vyřvává Chasník v songu Věřit jako dělník, který je jakýmsi krédem zpěvákova života. Frontmana kapely Kurvy Češi vizualita punku poprvé zaujala v dětství: „Když jsem jel jako malej za babičkou, na nádraží jsem viděl pankáče s barevným čírem.“ Malovat a hrát v kapele pro něj bylo přirozené. Původně chtěl studovat sociální práci, ale nakonec dal přednost AVU a na třetí pokus se dostal do malířského ateliéru Jiřího Petrboka. „Pomohlo mi to ujasnit si nějaký věci a nějak legitimizovat to svý nesebevědomý snažení,“ hodnotí studium Chasník, který loni diplomoval.

Jeho pestrobarevné obrazy odpovídají náladě kapely. Prý ho neinspiruje ani tak malba, jako spíš všechno okolo: od počítačových her přes plastové vojáčky a Želvy Ninja po Večerníček. Stačí se podívat na olejomalbu tvořící obal desky. Na plátně se děje několik věcí najednou, vše se hýbe podle vlastní logiky a zákonů: jsou zde hory i skluzavky z lidských těl, choboty, těžkooděnci, dřevorubci, peklo. Čiší z toho popartová hravost i radikalita punkových fanzinů s divokou „cut & paste“ grafikou. „Nevadilo by mi živit se volným uměním, ale asi nemám náturu na budování značky. Zázrak je, že jsem si založil Instagram,“ zamýšlí se Chasník, který po dokončení školy čeká „na akutní potřebu malovat“. Jedno životní období se uzavřelo a teď se rozkoukává: „Užívám si, že můžu chvíli vyhnívat, jelikož se malbou neživím.“ Stejně jako Mitura i Chasník ­pracuje v ­Divadle na Vinohradech a přivydělává si, kde to jde. Dřív měl tendenci se proti umělecké scéně vymezovat. AVU ho sice naučila větší toleranci, ale přiznává, že je to pro něj pořád cizí prostředí: „Se světem umění mě spojuje jenom výroba artefaktů. Kdežto punk, to už je identita a odvíjí se od něj úplně všechno.“

Něco jako hnutí 

„Dělat malbu je individualistická a osamocená činnost. Je jasný, že si člověk potřebuje odskočit do komunit,“ prohlašuje Jakub Hošek, který na AVU spolu s Josefem Bolfem vede Ateliér malířství III. „Rozumím Miturovi i Chasníkovi, že se jim do toho uměleckého světa nechce zpátky.“ Jde ale o hlubší, strukturální problém AVU, kde se přísně rozděluje mezi uměleckými formami a hudba se bere jako „nějaká sranda při tom serióz­ním studiu“. Na škole se nepřipouští, že by šlo dělat hudbu v rámci uměleckého studia, a proto se studenti ani nepokoušejí obě oblasti těsněji propojovat. Jako výjimku zmiňuje Hošek synthpunkovou skupinu I Love 69 Popgejů, jejíž členové Jakub Adamec a Pavel Pernický projekt zapojovali do studia v Intermediálním ateliéru Petra Lysáčka na Fakultě umění v Ostravě. 

„AVU se vždycky ráda pochlubí, když její studenti dělají hudbu, ale málokdy to podporuje,“ říká Hošek a poukazuje na čtyři roky starou kompilaci Sounds of AVU, kde se po boku hudebních projektů malíře Vladimíra Kokolii nebo sochaře Michala Cimaly objevili i Vole. Hošek by si přál, aby se do budoucna tento přístup změnil – a už teď se věci pomalu dávají do pohybu. V nultých letech vzniklo při Ateliéru nových médií nahrávací studio, které ale roky skomíralo. Teprve při nedávné rekonstrukci Školy architektury se provedlo nové akustické řešení, místnosti se odhlučnily a přikoupila se technika. Podle zaměstnanců AVU by studio mělo být do budoucna přístupnější i studentům mimo ateliér, což dosud nebylo jednoduché. „Dostat se do toho studia obnášelo sjednat si schůzku se správcem, podepsat několik prohlášení a evidenci techniky. Navíc v místnosti s vybavením za několik mega zkoušet ani nechceš,“ vzpomíná Mitura z Vole, který by před lety jako student ocenil, kdyby nemusel hrát potají v prázdných ateliérech. V současnosti se dokonce diskutuje o zbudování zkušeben v suterénu školy. Mohly by je využívat nejrůznější hudební projekty, které v průběhu času na AVU vznikají, ať už jde o lo­-fi písničkářství, avantgardní rap, groteskní elektro, noise nebo hardcore.

Přelomové je, že z prostředí školy vzešly i tak stylově vyhraněné kapely jako Vole a Kurvy Češi, které ovšem nevidí mezi subkulturou a uměním jasně vymezené hranice, jsou otevřené různým vlivům a nemají potřebu vést zákopovou válku a střežit si své území jako některé hardcore punkové kapely. Do jisté míry jsou Vole a Kurvy Češi výsledkem dlouholeté snahy o propojení obou světů, sahající do nultých let, kdy si na pódiu Creepy Teepee podávali ruce hardcoristi s konceptuálními umělci a estetická radikalita se střetávala s tou politickou. „Punková kapela je přece taky forma vizuálního umění. Když můžou hrát Agnostic Front v Guggenheimově muzeu, tak není nic nemožné,“ podotýká k tomu zpěvák Vole. Tento přístup potvrzuje i Hošek: „U nás v ateliéru můžete diplomovat klidně i s deskou nebo kapelou.“ Skupiny jako Vole a Kurvy Češi své fanoušky provokují k velkolepým pojmenováním jako „art hardcore“ nebo „art punk“ a ke spekulacím o nové scéně. Hoškovi se taková představa líbí: „Skoro mi to přijde jako nějaký hnutí. Teď mi jeden náš student pouštěl svou kapelu. Zní to jako Ice Age. Docela dobrý, tak uvidíme, co z toho bude.“

Autor je hudební publicista.