Autoritářství dnes

Nakladatelství Filosofického ústavu Akademie věd přispělo do debaty o současné xenofobní vlně překladem knihy Autoritářství. Kritická teorie a psychoanalytická praxe (Autoritarismus. Kritische Theorie und Psychoanalyti­sche Praxis, 2019), uspořádané psychologem Oliverem Deckerem a filosofem Christophem Türckem z Univerzity v Lipsku.

V první a závěrečné kapitole autoři Helmut Dahmer a Wolfgang Bock víceméně rekapitulují známé teoretické představy a empirické výzkumy frankfurtské školy. Dozvíme se tak o předsudečnosti, jež je ústředním hříchem autoritářské osobnosti, a také o vý­­sledcích Adornova výzkumu v poválečném západním Německu, při němž prý zkoumaný vzorek osob odmítal přijmout vinu za nacistické zločiny a naopak se cítil být obětí útoků a okupace vítězů druhé světové války. Ve světle komparativní studie historika Svena Reicherdta Faschistische Kampf­bünde (Fašis­tické bojové spolky, 2002) je pak patrné, nakolik se celá koncepce frankfurtské školy omezuje na německý nacismus, aniž by nám cokoli říkala o italském fašismu nebo stalinském komunismu. Alespoň nějakou představu o porovnání politického násilí krajní pravice a radikální levice nicméně nabízí například práce Politische Gewalt in der Weimarer Republik 1918–1933 (Politické násilí za Výmarské republiky 1918–1933, 2001) historika Dirka Schumanna.

Bojovníci, politici, technokrati

Za pozornost stojí především příspěvky re­flektující současné formy autoritářství, k ně­­­­­muž patří fenomény osamělých bojovníků, demagogických agitátorů, technokratického managementu nebo pedagogiky. Berlínská psycholožka Angelika Ebrecht­-Laermann konstruuje své pojetí osamělého bojovníka na základě srovnání homérské poetiky Ilia­dy a Odyssey a současné rapové produkce interpretů Zugezogen Maskulin, AGF, Sinan G, Ohdeo (skladba Osamělý potetovaný bojovník) a řady dalších. Ebrecht­-Laermann sleduje kulturně­-dějinný vývoj od antického hrdinství přes Schmittova partyzána až k bojovníkům Islámského státu.

Zatímco osobní integrita starověkého válečníka byla založena na ovládnutí pudů rozumem či lstí, jež mu umožňuje odolat lákavému zpěvu Sirén, moderní partyzánský voják je v pojetí Carla Schmitta absolutním suverénem sám pro sebe, odhodlaným vstoupit do nesmiřitelného boje s jiným suverénem (nejčastěji se stálou armádou státu), vedeného až do konečného vyhlazení protivníka. Destruktivně narcistní identita pozdně moderního „osamělého bojovníka“ (například džihádisty Islámského státu) je založena na kompenzačním mechanismu resentimentu: Jsem sociálně vyloučen a všemi opovrhován, uvažuje islamista, přesto ale náležím k úctyhodné skupině, jsem členem Ummy atd. V rámci dané náboženské komunity se pak dotyčný jedinec cítí být jakožto svatý válečník příslušníkem elity, jíž náleží posmrtná odměna. V případě evropských postmigrantů, tvořících významnou část příznivců salafismu a Islámského státu, podle íránsko­-německé psychoanalytičky Marokh Charlier potřeba této kompenzace vyvěrá z úpadku otcovského vzoru.

Sociální pocit nevolnosti je hlavním předmětem analýzy židovského historika Phi­lippa Lenharda, který se ve své kapitole zabývá falešnými proroky. „Malaise“ je pocit vyvěrající z potlačených pudů a odcizení moderního člověka ve zbyrokratizovaném, odlidštěném soukolí monopolního kapitalismu a projevuje se patologickou, iracionální reflexí skutečnosti. Lenhard na základě Löwenthalovy a Gutermanovy knihy Prophets of Deceit (Proroci klamu, 1949) a Adornovy studie Die Psychologische Technik in Martin Luther Thomas’ Rundfunkreden (Psychologické techniky v rozhlasových projevech Martina Luthera Thomase, 1973) porovnává staré typy demagogů s těmi novými, ať už se jedná o Donalda Trumpa, islamistické vůdce nebo korporátní manažery. Dospívá k závěru, že agitátoři sice stále věří vlastním slovům, došlo však k jejich diverzifikaci a rozšíření technik podvodu: Trump dokáže brnkat na antisemitskou strunu, aniž by zpochybnil americké spojenectví s Izraelem; konvertovaný islamistický youtuber Pierre Vogel alias Abú Hamza apeluje na svou vykořeněnou postmigrantskou klientelu artikulací „ambivalentního“ vztahu k homosexualitě. Nejrozšířenějším druhem vůdce je ovšem bezcitný, manipulativní typ technokratického manažera, pracujícího s emocemi svých podřízených. Ideologií těchto podvodníků je například „teorie interakce osobnostních systémů“ psychologa Julia Kuhla, založená na racionálním řízení iracionálních afektů. Filosof pedagogiky Matthias Burchardt pak ukazuje, že proměnou prošlo i vzdělávání. Podřízení žáků autoritě přísného učitele s rákoskou bylo nahrazeno jejich podřízeností jednostranně diktovaným technokratickým procedurám.

Autoritářské spektrum

Zatímco analytickým nástrojem frankfurtské školy pro měření a priori pravicově rámované autoritářské osobnosti se stala takzvaná F­-škála (tedy škála fašismu), kanadský psycholog Bob Altemeyer z Univerzity v Manitobě rozlišuje mezi autoritářstvím pravicovým a levicovým. V knize Enemies of Freedom: Understanding Right­-Wing Authoritarianism (Nepřátelé svobody. Jak rozumět pravicovému autoritářství, 1988) konstruoval škálu pravicového autoritářství (takzvanou RWA­-škálu), charakterizovanou lpěním na náboženských tradicích, touhou po silných vůdcích a agresivním postojem k lidem s jinými hodnotami. Později tuto koncepci empiricky rozvinul ve studii Authoritarian Nightmare: Trump and His Followers (Noční můra autoritářství. Trump a jeho stoupenci, 2020).

V díle Authoritarian Spectre (­Autoritářské spektrum, 1996) Altemeyer vytvořil takzvanou škálu levicového autoritářství (LWA­-šká­la). Oba psychopatologické typy osobnosti se vzájemně podobají skupinovou konformitou, dogmatismem a agresivitou vůči jinak smýšlejícím. Levicoví autoritáři však lpí na vlastních autoritách a jimi prosazovaných hodnotách. Za historický příklad takového psychosociál­ního typu bychom mohli označit stalinisty. Strukturální proměna organizované modernity v modernitu „konexivní“ přitom vybízí k novému promyšlení levicového autoritářství dneška. Nebo třeba k reflexi vylučování na bázi „cancel culture“, která se projevuje na pravici i levici a může být pozdně moderní obdobou toho, čím dříve bývaly stranické čistky.

Autor je doktorand historie na FF UHK.