Většina z nás žije ve městech a denně chodí místy, kterými jsme prošli už tisíckrát a jejichž účel je nám známý tak důvěrně, že nemáme důvod o něm přemýšlet. Snažíme se, aby v našem okolí – stejně jako v našich životech – vládl řád a vše mělo svou funkci. Tento ideál ale nelze naplnit. I v sebedokonalejším urbanistickém plánu se vždy objeví oblasti, které do něj nezapadají a které zdánlivě k ničemu nejsou. Většinou je ignorujeme, někdy nevědomky, jindy záměrně – svou nejasností a nezařaditelností v nás totiž vzbuzují nejistotu a obavy. Nevíme, co si s nimi počít, nemáme pro ně dokonce ani jméno. Někdy jde o zarostlé pozemky, jindy o trosky průmyslových areálů nebo „místa nikoho“ mezi sídlištními bloky a areály velkoskladů. Ať už jim říkáme městská divočina, vágní terén či místa-nemísta, zabírají nemalou část našich měst a v poslední době – také v reakci na sílící gentrifikaci – přitahují stále větší pozornost odborníků i veřejnosti. Vágní terén totiž ustupuje požadavkům maximálního využití prostoru, kdy každý metr čtvereční musí vynést co nejvyšší zisk. Stále častěji ale slyšíme hlasy, které upozorňují, že i městská divočina má svůj význam – ekologický, psychosociální i městotvorný. A právě hlasům, jež nabourávají mainstreamový diskurs, jsme dali prostor v aktuálním čísle A2. Berte je jako výzvu, jak se podívat na město novým způsobem – takovým, který zohledňuje především veřejný zájem a potřeby obyvatel, ne jen zisk a nekonečný růst.