Křoví je vegetace budoucnosti

Jaký je vztah křovin a vágních terénů? Místo zarostlé křovím často považujeme za opuštěné a zanedbané…

V křoví se člověk nejlíp skryje. Otevřené vágní terény jsou přece jen o něco méně hostinné a přátelské, zatímco křoví je takové hezky útulné. Jako Křovinář samozřejmě křoviny hanit nemůžu, ale když to vezmu jako biolog, nejzajímavější na vágních terénech není ani samotné roští, ani úplně otevřený prostor, ale jejich mozaikovitá skladba. Když někde převládne jenom křoví, biodiverzita tam výrazně klesne oproti situaci, kdy vedle sebe existují různá stadia a typy vegetace. Křoví mě fascinuje mimo jiné svou strukturou – cítím, že je to něco velmi starého, jakýsi fraktální správný poměr úhlů větví, který člověka láká a navozuje v něm podobně euforické stavy jako třeba architektura. Něco, co člověku lahodí, aniž by si to úplně uvědomoval.

Zarostlá území na nás ale také působí jako neupravené, chaotické oblasti, se kterými by se mělo něco dělat…

Jakmile někde vyroste křoví, ztratí se většina orientačních bodů a milníků, které lidé považují za zásadní pro orientaci v prostoru. Vše je najednou jakoby proměnlivé, ale zároveň i podobné. Takto se dá „zvágnit“ i úplně maličké místo, třeba vnitroblok mezi činžáky. Ale nemyslím, že by křoví nutně bylo esencí vágních terénů, jsou i místa, která jsou zarostlá, a vágní pocit ve mně nenavozují. Jde vždy o určitý druh křoví, konkrétní prostor a správný kontext.

Vyvíjí se křoví nějak v čase?

Ano, biologickým termínem to označujeme jako sukcesní stadia. Vegetace v našem prostředí většinou prochází stadii od bakteriální formy přes jednoleté rostliny, menší křoví, větší křoví až po les. Existují výjimky, třeba ta nejsušší území nebo místa v nejvyšších polohách, která lesem nikdy přirozeně nezarostou. Nejzajímavější jsou přitom nejednolitá, mozaikovitá území, kde se různé fáze střídají a doplňují a jsou nejen prostorově, ale i časoprostorově pestrá. Sukcese bývá většinou velmi rychlá, a pokud do ní nikdo nezasahuje, les se na původně holém území objeví už během několika dekád. S kolegy se teď bavíme mentálním cvičením na téma, co by se stalo, kdyby z Prahy zmizeli lidé. Přemýšlíme, kde by co rostlo a za jak dlouho by se vrátil les. Ze zkušeností ze Sudet nebo třeba z Černobylu víme, že je to rychlý proces. Kvůli sukcesi je potřeba křoví udržovat. My Křovináři do něj často zasahujeme, a to i dost brutálně. Na poslední akci jsme jedno místo v hustém akátovém porostu sekerkami úplně zničili. A právě to křoví v krajině udržuje. Jinak křoviny zestárnou a nahradí je les. Křoví je v našem prostoru vlastně kulturní krajina, samo od sebe by se většinou neudrželo.

Spoluzaložil jste hnutí Křovinářů. V čem spočívá vaše činnost?

Když to hodně zjednoduším, je to hnutí, jehož členové si užívají utrpení v křoví. Založil ho – pravděpodobně nevědomky – Jiří Sádlo, který se prý jednou navážel do nějakých trampů, se kterými se potkal v hospodě. Začal je provokovat s tím, že je moc dobře zná a že ví, že jim o přírodu vlastně vůbec nejde a ve skutečnosti se dělí na dvě partičky – jedna jezdí šukat ženský na chatičky a druhá si honí v křoví. A my jsme se na základě toho s kamarády z recese prohlásili za Křovináře.

Zároveň jsme tehdy na Přírodovědecké fakultě začali po seminářích spontánně chodit do hospody a z hospody pak přespávat do křoví. Ze začátku jsme chodili na klasická místa, jako je Prokopské údolí, postupně to ale začalo připomínat městský survival a my se skoro až hecovali, na kterém příšerném místě si rozděláme oheň a přespíme tam. Dělali jsme si třeba táborák na Petříně s výhledem na Národní divadlo nebo jsme přespávali na ostrůvku mezi podjezdy a nadjezdy na Barrandovském mostě. Nakonec to dospělo do fáze, kdy chodíme do křoví trpět, jsme vždycky celí rozedraní roštím, ale užíváme si to. Je to trochu masochismus, ale křoví je hezké a člověk si z toho většinou odnese i příjemné zážitky.

Postupně jsme kolem těchto hospodských seancí a obřích fater v křoviskách začali budovat celou mytologii. Naším ústředním guruem, aniž by o tom nejspíš věděl, je Honza Nedvěd a vůbec svatá trojice Honzy Nedvěda, Pavlínky Nedvědové a svatého Igelitu. Navázaly se na to i různé rituály, byla to vlastně evoluce jednoho mikronáboženství během několika let.

Jaký máte vztah k trampingu – označili byste se za městské trampy?

Je to trochu ambivalentní vztah. Na jednu stranu křovinářství může tramping trošku připomínat, na druhou stranu je to jeho extrémní parodie. Také si s sebou bereme čutory, ešusy a další trampské proprietky, jsou nám ovšem především zdrojem zábavy. Ale už se stalo, že se na našich akcích vyskytli lidé, kteří je brali vážně, což mě zároveň překvapilo, potěšilo i vyděsilo. O křovinářství se nedá říct, jestli je to parodie, nebo je to myšleno vážně. Je ale jasné, že když si vyrobíme ikonu Honzy Nedvěda, které se klaníme, tak to děláme s cílem udělat si z toho srandu. Otázka je, co bude, až se Honza o tomto kultu dozví a na nějakou naši akci přijde.

Křovinářské akce jsou tedy něco mezi uměleckými happeningy, zábavou a tak trochu i odborným výzkumem?

Je to, jako když si nějaký živočišný druh najde novou niku. My jsme si ji našli a teď ověřujeme postupy, které fungují. Pro lidi, kteří jsou odchovaní pravověrným trampingem, je pálení pneumatik nebo to, že zapalujeme oheň kusem PVC, podobné, jako kdybychom znásilnili Pavlínku na posvátném špalku, kam se zasekává sekera práce. Když se na našich akcích trampové náhodou objeví, bývají v šoku. Já ale křovinářství považuju za hledání smysluplného využití vágních terénů, podobně jako jim dávají smysl lidé, kteří v nich bydlí. Já jsem jednu dobu trávil v roští tolik času, že jsem lidi bez domova dost připomínal a občas jsem sám sebe musel upozornit, že je to jenom hobby. Před časem jsem přespával v křoví v Divoké Šárce, kde jsem sbíral materiál na disertaci, a v noci jsem si šel na benzínku pro pivo. Narazil jsem tam na policejní hlídku, která byla nejdřív protivná, ale pak mi začala nabízet pomoc. Ptali se, jak dlouho už jsem bez domova, a já se je snažil přesvědčit, že to dělám, protože mě to baví. Strážník mi neustále říkal: „Ale to se nemusíte skrejvat. Já měl v životě taky složitý období.“

Křovinám se tedy věnujete nejen jako Křovináři, ale i jako biologové?

Roští je samozřejmě i naším profesním zájmem. Je to odolná, plastická a dynamická vegetace, kterou považuju za vegetaci budoucnosti. Má obrovský, ale takřka nevyužívaný potenciál. Jedna věc je popsat biologickou hodnotu městské divočiny, druhá – a mnohem složitější – je na tomto základě změnit současný převládající estetický kánon, aby dál nevznikaly jen sterilní parky a nudná městská prostranství s nulovou biodiverzitou, ale aby se to, co je na vágních prostorech cenné a zajímavé, ve městech využívalo. Jako protiklad developerských bloků tak už různě po světě vznikají čtvrti, které z městské divočiny dělají integrální součást města, což se u nás bohužel zatím moc neděje. Přes všechnu legraci, kterou si z toho na našich akcích děláme, si doopravdy myslíme, že městská divočina je velmi cenná a zajímavá. A ničit ji je vysloveně špatné. Když to trochu nadsadím, je to jako sprejovat po Svatém Vítu nebo rozkopat sochu. Je to krajinné dědictví a součást historie s velkou hodnotou – i když bohužel ještě není dostatečně rozpoznána.

Kolik bychom na průměrném pražském brownfieldu nalezli rostlinných druhů?

Mapoval jsem v současnosti zastavovanou oblast Smíchovského nádraží a dospěl jsem k číslu téměř tří set, a to jen v jeho východní části. Na tak malou rozlohu je to obrovské číslo, ve srovnání s běžnou zemědělskou krajinou je to až neuvěřitelné. Vyskytovala se tam běžná městská flóra, ale i vzácné druhy. Čím je stanoviště starší, tím je větší pravděpodobnost, že bude biologicky bohatší a budou se tam vyskytovat vzácné rostliny, třeba druhy rostoucí ve staré zemědělské krajině, které se v té dnešní, intenzivně obhospodařované, už neudrží. Třetí skupinou jsou starší i novější invazivní rostliny. Stejně tak nacházejí na těchto místech ohromně bohatá společenstva entomologové a ornitologové. Dělal jsem mimochodem i botanický průzkum Dolu Československé armády u Mostu, který se městským brownfieldům v lecčems podobá. Je tam také neuvěřitelně vysoká biodiverzita – a bude tam do té doby, než někdo přijde a začne revitalizovat. Ale je důležité dodat, že ne všechna vágní místa jsou takto bohatá.