Je to trochu jako mluvit veřejně o masturbaci. Ta hra se jmenuje Pokoření a vítězí v ní ten, kdo se nebojí ztratit tvář. Čtenáři Davida Lodge budou vědět.
V nesmrtelném univerzitním románu britského prozaika Hostující profesoři se vysokoškolský učitel baví na studentském večírku následujícím způsobem: někdo řekne název knížky, kterou sám nečetl, ale o níž si myslí, že je natolik slavná a důležitá, že ji ostatní nemohli minout. Za každého hráče, který dílo četl, dostane bod. Pozor: za toho, kdo knihu četl, nikoliv obráceně. Čím víc se ztrapní a čím spíš na sebe prozradí něco, co by za jiných okolností jen nerad přiznával, tím má větší šanci uspět. Hrdina románu, britský akademik Philip Swallow, který si při zahraničním stipendiu prohodí katedru i manželskou postel se svým americkým protějškem Morrisem Zappem, se v Pokoření naučil vyhrávat s Oliverem Twistem. Kalifornští studenti, uvolnění potahováním z jointů, mu však zdárně konkurují takovými esy, jako je Stepní vlk nebo Milenec lady Chatterleyové.
Když jsem před lety – uvolněný prudkým stoupáním do kopce – hrál Pokoření s redakčními kolegy při letním výletě do šumavských lesů, dělal jsem si naděje, bůhvíjaké body nasbírám za Hobita nebo Pána prstenů. Ale zas takové terno to nebylo. Moji milí spolupracovníci měli s Tolkienem podobně nevyřízené účty jako já. (Přátelé a Pytlíku, odpusťte.)
Naštěstí mám pro příští výpravu v zásobě celou řadu triumfů. Zámek. Na cestě. Na západní frontě klid. Srdce temnoty. Deník Anny Frankové. Starce a moře. Malého prince. Alchymistu. Egypťana Sinuheta. Kmotra. Petra a Lucii. Poslední kabriolet. Plechový bubínek. Hlavu XXII. Cokoliv od Tolstého, co má víc než sto čtyřicet stran. Cokoliv od Dostojevského, co má víc než sto stran. Cokoliv s Harrym Potterem. Dále třeba – a teď začíná být horko – Rozmarné léto. Obsluhoval jsem anglického krále. Dášeňku. Staré pověsti české. Blues pro bláznivou holku. Pana Theodora Mundstocka. Zbabělce. Neviditelného. Mohl bych pokračovat až do konce této stránky, ale protože vím, že ode mě editoři Ádvojky neočekávají soupisy knih jak k maturitě, nechám si další čtenářské dluhy v rukávu pro příští kola hry.
Je jich spousta a s přibývajícím věkem ten seznam, paradoxně, narůstá. Jako sídlištní dítě, vyrůstající ve třináctém patře panelového domu, jsem býval odolný vůči závrati. Jak šel čas a já jsem se stěhoval do bytů ve stále nižších poschodích, o tuto odolnost jsem přišel. Závrať se začala hlásit nejen při příležitostných návštěvách rozhleden, hradů, kostelních věží a lanových center, ale neočekávaně i za docela všedních okolností. Třeba v knihkupectví.
V dobách, kdy byl svět ještě normální a obchody měly otevřeno, jsem si vytvořil páteční rituál. Cestou z oběda jsem se vždycky zastavil v knihkupectví, abych si prohlédl a ohmatal novinky. Nezřídka se mě z množství přibývajících titulů zmocňovalo mravenčení – v jistém ohledu příjemné, jako když lechtáte žaludek pohledem do výtahové šachty nebo z oken stoupajícího letadla. Ale současně doprovázené panikou, kolik zajímavého čtení bych chtěl, a přitom nedokážu zvládnout. V literatuře navíc platí jakási strašidelná úměra, že čím víc je kniha „must read“, tím větší má počet stran.
Jsou však i jiné psychické stavy, které nakladatelská nadprodukce navozuje. Návštěvníci zahraničních knižních veletrhů, ať už ve Frankfurtu, Londýně nebo třeba v Boloni, budou ten pocit naprosté apatie znát. Když na konci dne zavřete v hotelovém pokoji před usnutím oči, vidíte nezměrné moře knih, přelévajících se lidských vln a ostrůvky židlí a stolečků beznadějně obsazených trosečníky, zemdleně hájícími své vybojované pozice. Slyšíte příliv hlasů, který se učíte filtrovat, a přitom z něj praská hlava, nekonečné beztvaré šumění, z nějž k vám doléhá veletržní mantra: „Pardon…“ „Excuse me…“ „Sorry…“ Případně: „How’s your fair been so far?“ „Busy.“ Není divu, že po páté odpoledne pořádají vystavovatelé na stáncích koktejly a dýchánky, aby zdarma rozlévaným alkoholem křísili účastníky z katatonických stavů.
Když jsem byl v jisté studentské debatě dotázán, co bych doporučil začínajícím spisovatelům, zmohl jsem se na chlácholivou odpověď: „Hodně čtěte, abyste si ujasnili, co vlastně chcete sami říct, čím vy osobně chcete přispět do rozpínajícího se vesmíru textů.“ Dnes bych odpověděl jinak: „Projděte si antikvariáty a pohlédněte hlavně do banánových beden vystrčených před výlohy na chodník. Kolik literárních nadějí, úsilí a práce tu končí po pětikorunách a v dešti.“
A pro ty, kdo se z lásky ke knihám chtějí uplatnit jako nakladatelští redaktoři, což je mimochodem krásné povolání, bych měl ještě jeden úkol: napište zamítavý dopis autorovi.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.