Lenka Elbe
U Ra No vA
Argo 2020, 399 s.
Prózu reklamní textařky a televizní scenáristky Lenky Elbe jsem bral do rukou s očekáváním, protože mezi třemi autorkami, které jsou letos nominovány na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku, jediná zastupuje beletrii. Podle poutačů se jedná o „strhující, temně komický debut“ s „formou divoké, magické fantasy“. Nutno uznat, že autorka umí psát s lehkostí, dokáže navodit napětí a místy i zdařile zachází s ironií. Tím ale klady díla končí, protože Elbe netvoří literaturu, nýbrž čtivo, tedy nekonfliktní líbivý příběh. Na záložce knihy o osazenstvu podivného lázeňského domu v Jáchymově čteme o inspiraci Kafkou, Murakamim nebo Ecem. Spíše tu však nacházíme snahu o tajemno a bizarní zápletky, jak ji v posledních letech praktikoval Miloš Urban. Není to tak upachtěné, ale chybí tu avizované komično, přičemž tragickou linií je zřejmě myšlena exploatace kulis pracovních táborů a připomenutí hrůz, které se v nich odehrávaly. Zásadní problém však spočívá v oné fantastičnosti, která je děravá jak řešeto. Jedna věc je vytvořit fikční svět, v němž se mrtvá dívka pomocí „mrtvoslizu“, vzniklého ve starých štolách smísením ostatků vězňů se smolincovým bahnem, převtělí do umírající ženy a stane se nesmrtelnou. Druhá věc je dát obskurnímu nápadu smysl, aby to nepůsobilo jako samoúčelná cochcárna, která nedrží pohromadě. Zajímalo by mě, jestli kniha vznikla se záměrem oslovit svými efektními obrazy mezinárodní čtenářstvo, nebo jde o upřímný zájem o západočeské lázeňství, historii těžby a temné období pracovních táborů, v nichž umírali političtí vězni. Ať tak nebo tak, je to tuhé, zdlouhavé a nedomyšlené.
Karel Kouba
Lubomír Krupka
Falešné bankovky
Trigon 2020, 30 s.
Podle skoupých informací, které se o literární prvotině knihaře a knihtiskaře Lubomíra Krupky dají zjistit, nestál za publikací Falešné bankovky literární nápad, jenž by se následně zhmotnil v autorské knize – byl to samotný papír, který si řekl o vhodný text. Krupka nejprve vytvořil „ručně čerpaný, melírovaný, rustikální papír LMK“ s příměsí proužků skartovaných bankovek. Ten potom střídmě zaplnil textem povídky, v níž tiskař K. vypráví o svém dávném padělání měny jistému policejnímu komisaři: „Je v tom i kus zadostiučinění, že jsem vás policajty převez…“ Příběh ale začíná tovaryšskými roky v prášilské papírně a pokračuje čtyřicátými léty ve Vraném nad Vltavou – teprve po Únoru se u piva zrodí nápad na výrobu falešných bankovek. Spíš než snaha zbohatnout poháněla padělatele fascinace papírem a touha přijít věci na kloub: „Tisk ani nemusí bejt na sto procent, toho si nikdo moc nevšímá, ale když bankovka nezašustí jak má, jinak se ohejbá, láme jinak, než to máme neustálým opakováním při placení zažitý, je to špatně. Papír je to nejdůležitější.“ Hned nato ale přišla měnová reforma, takže falza byla stažena z oběhu a skartována. Jako bychom jejich ostatky viděli pod textem – i když jde ve skutečnosti o eura, jež Krupkovi poskytla Deutsche Bundesbank. Do podlouhlého tvaru bankovky je navíc vysázen i text a stejný formát mají autorovy „glitchové“ typografické ilustrace. Reprintem nakladatelství Trigon na běžný papír se sice část půvabu ztrácí, i tak ho ale na téhle samorostlé miniatuře zůstává víc než dost.
Michal Špína
Patti Smith
Rok Opice
Přeložil Martin Pšenička
Dokořán 2020, 205 s.
Poslední kniha hudebnice Patti Smith by se dala přibližně charakterizovat jako deník. Začíná na Nový rok 2016 v santacruzském hotelu Sen a autorka v něm spojuje snovou imaginaci se svým osobním příběhem. Splétání skutečnosti, fikce, snů a nadějí má až omamný účinek. Patti Smith popisuje cesty z jednoho pobřeží na druhé, koncertování po celém světě nebo své artefakty a vše doplňuje vlastními fotografiemi. Ty v její tvorbě představují důležitý prvek, jímž dodává svým knihám na autentičnosti. Je velmi snadné nechat se vtáhnout do příběhu, v němž autorka nechává skrze popisy snů promlouvat své nevědomí, ale také líčí reálné prožitky a osudy lidí, kteří pro ni byli v životě důležití – jako například její dlouholetý přítel Sandy Pearlman, ležící v nemocnici v kómatu, nebo spisovatel Sam Shepard, kterému v terminální fázi zákeřné nemoci ALS pomáhala s dopisováním jeho poslední knihy. Smith přitom přemítá nad křehkostí života a jeho nevyhnutelnou konečností, kterou vidí jako „vděčnou smrt“ (Grateful Dead). Oba její přátelé nakonec umírají, Spojenými státy mezitím zmítá Trumpova politika, začíná nelehký rok 2020 a s ním největší krize posledních let v podobě globální pandemie. Patti Smith se přesto nevzdává, žije v naději a neopouští ji víra v lidstvo: „Je koneckonců rok Krysy, protřelého specialisty na přežití, a zatímco opatrně očekáváme, co nám přichystá příští rok, musíme na sebe z houževnaté krysy vzít to nejlepší, udržet si nadšení pro práci, odvahu čelit nepřátelům a vůli přetvářet svět k lepšímu.“
Zdeňka Beranová
Lýdia Grešáková, Zuzana Tabačková, Spolka (eds.)
Mapping the In-Between
Spolka 2020, 143 s.
Slovensko-anglický sborník textů Mapping the In-Between je dílem několika účastníků a účastnic letní školy košického kolektivu architektek a socioložek Spolka. Příspěvkům je společná snaha propojit netradiční přístupy a metody participace při mapování i utváření okolního prostředí. Na příkladu jednoho košického brownfieldu se tu vykresluje utopická vize budoucnosti prostoru, který je modernistickým prizmatem vnímán jako prázdný a opuštěný – takové oblasti jsou ale často „emotívne a iracionálne, vypľňajúce medzery medzi racionálnymi štruktúrami a kontúrami miest“. Po staletích přizpůsobování přírodního prostředí našim představám je načase znovu navázat kontakt s přírodou. Spolka se proto staví proti převládajícímu přístupu k plánování „shora“, od stolu a vstupuje přímo do terénu. Texty fungují zároveň jako manifest organického vývoje měst, která jsou v současnosti ohrožena konstantním rozvojem pod tlakem developerů. Duše měst se přitom ztrácí a s ní i jejich identita. Publikace proto volá po ochraně „meziprostorů“ před vybetonováním, revitalizací a přestavbou na luxusní bydlení nebo kvaziveřejné prostory. Participace zde nefiguruje jako vyprázdněný pojem, ale jako cesta k využití pozitivních a již existujících místních vztahů a aktivit. Forma textů sice místy neprospívá jasnosti sdělení, i tak je ale publikace důležitým příspěvkem k tématu vágních prostorů, problematice nerůstu a alternativním metodám participace.
Barbora Jelínková
The Soul
(Ji hun)
Režie Cheng Wei-Hao, Tchaj-wan, Čína 2021, 130 min.
Premiéra 14. 4. 2021 (Netflix)
Čínské pokusy o filmovou sci-fi zatím dopadaly spíš rozporuplně. Vysokorozpočtová Země na scestí se sice stala domácím blockbusterem, ale zahraniční diváky příliš nenadchla. Další megaprodukce Pevnost Šanghaj už propadla i doma a režisér se za její natočení dokonce veřejně omluvil. Letos jsme ale měli možnost vidět dva asijské sci-fi filmy natočené sice v jiných zemích, ale s výraznou čínskou podporou. Korejská kosmická sci-fi Čističi vesmíru byla řemeslně čistě odvedená akční space opera, která postrádala větší osobitost, ale jako žánrová podívaná obstála. Snímek The Soul je zase de facto tchajwanská produkce, nicméně iniciovaná čínskou společností a natočená podle románu čínského autora. Především je to ale pokus o sofistikovaný futuristický noirový thriller, který zpočátku vypadá jako nadpřirozený horor, ale postupně přejde do ryze technologické sci-fi. Chmurné vyprávění, jehož protagonistou je detektiv umírající na rakovinu, má navíc výrazné prvky melodramatu, v němž jde o vypjaté milostné a rodinné vztahy. Komorní film se ale až příliš halí do potemnělých nálad, a to nejen vizuálně, ale i svým rozvláčným tempem. Technologie, kolem které se děj točí, nabízí možnosti pro překvapivé zvraty i etická a filosofická zamyšlení, ale tvůrci nedokážou ani jedno využít dostatečně dynamicky. Celkově se snímek spíš snaží působit jako dílo, které předává divákům nějaké tíživé poselství, než že by takové poselství opravdu měl.
Antonín Tesař
Marie Lukáčová
Vagina Fantasy
Artwall Gallery, Praha, 14. 4. – 30. 6. 2021
Šest nádherných a zároveň děsivých monster lemuje pražské nábřeží Kapitána Jaroše v rámci výstavy, která divačky, diváky a pravděpodobně i jen napůl vnímající náhodné kolemjdoucí svým názvem rychle uvede do obrazu: série Vagina Fantasy české umělkyně Marie Lukáčové vyobrazuje autonomní vagíny, oddělené od těl i společenských mýtů a předsudků. Jsou to vagíny zbavené studu, zábran i restrikcí patriarchální společnosti, jejíž fungování symbolizuje falus, zatímco vagíny zůstávají jeho neviditelným, nediskutovaným protikladem, určeným pro plození dětí a pornografickou potěchu. Lukáčová toto vnímání obrací vzhůru nohama a z vagín dělá emancipovaná monstra, která mají kontrolu nad svým osudem i sexuální potěchou. Jak píší kurátorky Zuzana Štefková a Lenka Kukurková v doprovodném textu, tato vyobrazení „jsou symbolem feministického odporu namířeného proti silám ve společnosti upírajícím ženám (včetně trans žen) kontrolu nad jejich těly“. Monstra jsou tedy inkluzivními symboly ženství, které není vnímáno esencialisticky, ale je postaveno do protikladu k patriarchátu. Lukáčová svými vagínami zároveň vyjadřuje solidaritu s polskými ženami a LGBT+ lidmi, a zvláště pak s umělkyní Julií Cvětkovou, jíž v současné době hrozí odnětí svobody na šest let právě za vyobrazování vulv. Je proto skvělé, že se výstava nalézá ve veřejném prostoru, a naplňuje tak smysl galerie Artwall, která pracuje primárně s politickými tématy. Vagíny totiž takovým tématem jsou.
Natálie Drtinová
Vojtěch Matocha
Prašina 3. Bílá komnata
Audiokniha, Tympanum 2020
Třetí a nejspíš poslední díl Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Bílá komnata se trochu podobá třetí výpravě Rychlých šípů do Stínadel. Ani v případě Prašiny není motivace pokračovat v příběhu pouze ekonomická – v záplavě knižní a filmové zábavy se hraje také o fanouška, který se rád drží ověřených produktů. Prašině se přitom podařilo přitáhnout právě ty čtenáře, kteří by v předchozích dekádách sáhli po Foglarovi – a v současnosti nejspíš po tabletu s Minecraftem. Prostředí pražské čtvrti, v níž nefungují přístroje poháněné elektrickou energií, a tudíž ani mobily, v sobě kloubí původní foglarovky se současností. Žánr chlapeckých dobrodružných románů navíc autor obohatil o ženskou hlavní postavu, čímž ještě rozšířil cílovou skupinu čtenářů. Matochovi se navíc daří dávkovat napínavé situace, hrát si s charaktery jednotlivých postav nebo vyprávění doplňovat o události z historie podivuhodné čtvrti poháněné geniálním vynálezem, který jako by vypadl ze steampunkové literatury. Matocha udržuje čtenáře v permanentním napětí, kam se děj posune, kdo zradí, a kdo se naopak přidá na stranu hrdinů. V Bílé komnatě se hrdinové vrhají do dalších dobrodružství a zároveň dospívají. Ve zvukové podobě knihy se posluchači opět setkávají s nadšeným projevem Matouše Rumla, který načetl i předchozí díly. A jakkoliv třetí pokračování nepřináší nic moc nového, posluchač se rád nechá přenést do tajuplných míst kdesi mezi Karlovým náměstím a náměstím Míru, kde ještě dýchá Praha z dob Rychlých šípů.
Jiří G. Růžička
The Gagmen
S/T
LP, iDEAL Recordings 2020
„Pokud v roce 2020 vyjde vyšinutější deska, dejte nám vědět,“ píše se v doprovodném textu k eponymnímu albu skupiny The Gagmen, na němž se kromě ústředního tria (Aaron Dilloway, Nate Young a Joachim Nordwall) podílel i Andrew W. K. Úvahy nad vychýlením z normality nicméně nejsou namístě, podnětnější jsou otázky po smyslu opakování v hudbě. Zjednodušeně se dá říct, že masové rozšíření loopovacích pedálů na přelomu tisíciletí bylo na experimentální scéně souběžné se všeobecnou chutí stavět. Zasmyčkováním a vrstvením zvukového materiálu lze postavit takřka cokoli – podle toho, jaké má kdo ambice, schopnosti a vybavení: někomu postačí garáž, jiný se nespokojí ani s katedrálou. Frontman Einstürzende Neubauten Blixa Bargeld se například ve svém sólovém programu Rede/Speech pokoušel pomocí looperu stvořit anděla či sestrojit Sluneční soustavu a leckomu to přišlo hodné obdivu. O dvě dekády později si čím dál víc uvědomujeme, že se ze světa stalo nesmyslně zastavěné místo (přesto však spousta lidí nemá kde bydlet!) a v nutnost stavět už nevěří ani někteří architekti. Nahrávka The Gagmen svým přístupem k repeticím do této situace skvěle zapadá. Smyčky nejsou využívány jako konstrukční prostředek, nýbrž jako zrcadlo, v němž se odrážejí především mezery – místa bez funkce, zaplněná maximálně pohozenými odpadky a zarůstající plevelem. Pomalé tempo evokuje bloumání – jako by se hudebníci a s nimi i posluchač bezcílně pohybovali nečitelným prostorem proluk mezi zástavbou. Je úleva slyšet hudbu, která záměrně nikam nespěje.
Jan Klamm