Hudba navzdory četným diverzifikačním procesům zůstává z velké části přehlednou oblastí s vysokým stupněm uspořádanosti. Podobně jako organismu města i hudebnímu provozu přitom mohou být ku prospěchu místa bez funkce, ať už reálná či pomyslná.
Jakkoli si čím dál víc lidí uvědomuje, že městské ulice neslouží jen k cestám do práce, do školy nebo na úřad, stále není považováno za samozřejmé, že město je tu především pro obyvatele a jejich rozmanité potřeby. Mediální pozornost, která se poslední dobou dostává publikaci Město naruby (2020; viz recenze na straně 3) a jejímu ohledávání „vágního terénu“, „vnitřních periferií“ či „míst mezi místy“, vzbuzuje naději na výraznou změnu ve vnímání prostoru našich měst. Představa, že by široká veřejnost mohla být jednou schopná spatřovat hodnoty i v prázdných, dysfunkčních, nevyužitých místech, která donedávna byla zpravidla synonymem nežádoucího bordelu, je lákavá. A ještě lákavější je možnost, že by podobná proměna uvažování zasáhla i jiné oblasti než urbanismus. Určitá míra vágnosti, degradace a dezorganizace by totiž prospěla leckteré sféře lidské činnosti. Hudba nepředstavuje výjimku.
Nekonečné pole možností
„Centra vyžadují plán, periferie ho nepotřebují ani ho příliš nesnáší. Vznikají bezděky a za pochodu, nelze je snadno plánovat ani zpětně popsat, patří k nim chyby, náhoda, neurčitost,“ píše jeden ze spoluautorů zmíněné publikace, biolog Jiří Sádlo. Všude na světě se nezávislá hudba ráda uchyluje do míst, jejichž původní účel neměl s uměleckou činností nic společného. Buď byla na periferii vždy, nebo se na ní v určitém momentu ocitla. Opuštěná skladiště, chátrající tovární haly, zašlé řemeslnické dílny, nevyužité drážní domky, garáže, bývalé policejní stanice či vojenské objekty se stávají útočištěm muzikantů stejně jako dalších umělců nejrůznějšího zaměření. Tento trend zcela jistě nepramení jen z nedostatku míst určených kulturním aktivitám. Lákavost prostorů zbavených své dřívější funkce spočívá v jejich nestabilitě a provizornosti. Stará pouta byla přetržena a vyprázdněná místa obklopuje svůdně nekonečné pole možností. Pak ovšem přirozeně nastává proces zaplňování a kultivace, který vede k tomu, že se vyprázdněný prostor mění v etablovanou kulturní instituci. I do přetváření místa k novému účelu však mohou vstupovat nesourodé prvky, které kultivaci podrývají a vracejí nestabilitu zpátky do hry. Může tak navzdory všem snahám o zvelebování nakonec vzniknout heterogenní slepenec bez jednotného zaměření, proměnlivá množina navzájem se křížících funkcí.
Pokud nám jde o co největší diverzitu, je třeba usilovat o zachování takovýchto míst ve stadiu přechodnosti, protože jen tak si ponechávají svou širokou potencialitu. Provizorium sice není nejlepší pro bydlení, ale pro tvorbu nabízí ideální podmínky. Příkladem může být pražské Punctum, které je v současné době etablovaným klubem se silným komunitním zázemím, ale nejživěji – pokud jde o mnohost perspektiv – působilo v době, kdy se teprve rozjíždělo. Šlo tehdy o přechodný prostor, který měl ke klubu stejně daleko jako k dočasnému příbytku a zároveň nezakrýval, že byl dříve čímsi jiným. Inspirativnost neurčitých míst totiž spočívá mimo jiné i v tom, že nejsou zcela vyplněná – nakonec i děravý koncertní kalendář znamená větší potenciál a nižší stupeň předvídatelnosti. Občas zkrátka není až tak zásadní, co všechno se děje, ale co by se mohlo dít.
Nechat věcem volný průběh
V hudebním provozu by se dala najít spousta rovin, které si říkají o destabilizaci. V první řadě je to formát koncertu. Koncert jakožto časově a prostorově nalinkovaná událost bývá ztělesněním nudy. Hudební sety střídají intermezza vyplněná popíjením, kouřením či klábosením a vše završuje takzvaná volná zábava, kterou samozřejmě doprovází popíjení, kouření a klábosení. Jakkoli je zřejmé, že možnost změny je v tomto ohledu velmi omezená, popsané rozvržení je diktát, který vede k tomu, že vám prožité koncerty nutně začnou dříve či později splývat. V paměti vám nakonec zřejmě utkví spíš akce, které z této konstelace vybočily, například nepřehledné večery s mnoha prolínajícími se projekty, které připomínaly spíš náletovou zeleň než kapely na turné a při jejichž produkci bylo těžké rozpoznat, kdy co začíná a končí.
Co má společného hudební průmysl se squatem orientovaným na hardcorepunkovou scénu? Na první pohled nic, ale z hlediska radikálního pojetí diverzity fungují na podobných principech, jejich provoz je obdobně předvídatelný: oba světy určité projevy akceptují, jiné naopak vylučují, a to na základě pevného systému pravidel a hodnot. Z hlediska globální rozmanitosti se samozřejmě zdá cennější hardcorová scéna coby jeden díl velké skládačky, ale jakožto mikrokosmos nabízí, stejně jako další subkultury, značně zúžený rejstřík možností a svou strukturou připomíná mraveniště.
Zvuková tvorba, kterou jsme si vlivem neodbytné potřeby neustálého vymezování uvykli nazývat experimentální hudbou, má všechny předpoklady k tomu, aby byla doménou nestálosti a neuspořádanosti: mohla by připomínat velké rumiště. Na rozdíl od hudební produkce podléhající žánrové kategorizaci, která vždy pracuje s určitým přednastavením, si může dovolit začínat v bodě nula. To je ovšem pouze její dispozice, která v praxi často zůstane nevyužita, protože i v takzvané experimentální hudbě se používají polotovary a kořenící směsi s glutamanem sodným. Jen odmítnout prefabrikáty ale nestačí. Podstatné je i to, že téměř kterýkoli zvukový instrument se může stát jak nástrojem plánování, výstavby a kultivace, tak i prostředkem nahodilosti, rozkladu a degradace. Například s pomocí looperu se můžete stát architektem takřka čehokoli, ale také můžete rezignovat na výstavbu a využít smyčky k zrcadlení prázdnoty (viz minirecenze na straně 31). Stačí se ubránit chuti zaplňovat svět, zříct se kontroly a nechat věcem volný průběh.
A proč vůbec chtít hudbu a její provoz destabilizovat? Protože s nestálostí a nečitelností roste zvědavost a také se zvyšuje pravděpodobnost překvapení. A protože absence dominantního řádu, směru, účelu otevírá prostor nepřehlednému bujení, které lze vnímat jako obrodu. A není hned třeba rozkopávat mraveniště, úplně stačí chovat se občas jako plevel.