Básnířka Yveta Shanfeldová ve své sbírce Skromná místa nespaní, která je mezi knihami nominovanými na letošní Magnesii Literu, staví svoji řeč od píky. Autorka, píšící zpoza oceánu, jako by udiveně zkoušela, co její rodný jazyk dokáže. Někdy její verše získávají podobu mysteria, jindy jsou návratem do doby, která už byla.
Se sbírkou Skromná místa nespaní Yvety Shanfeldové je kříž. Autorka tu mluví plachým hlasem lyrické existence, která „celé dny tráví tím, že má pocity“, ale sahá přitom neskromně po zcela reálné lásce a smrti, jejichž palčivost doufá opsat slovy, příliš mnoha slovy, která aditivně lije na papír jak do hrnce. Tedy skutečná traumata vedoucí jejich nositelku k tomu, aby vzala pero, psala, žila a zase psala. Kdo by do pasti tak sladké nevlezl? Od toho tu přece lyrika je – smí se jí říkat úplně všechno a nanečisto, smí se jí mínit nesrovnatelně víc, než snese pravda ulice a ložnice. Shanfeldová byla jako básnířka vždycky poctivá, rudimentárně lyrická, naivně oddaná možnostem svého jazyka a jako málokdo dovedla psaním o sobě psát taky pro tebe. Ani tentokrát jí není zatěžko psát o tom, jak jí je, třebaže chtěla „jen mluvit se svým srdcem“. Ale kdo vydržel nechtít víc, když už jednou začal? A kdo z vás, dámy a pánové v letech a funkcích, dosud terapeuticky nevyšplhal po vlastních zádech k přesvědčení, že už je starej dost, aby moh učit ty mladší?
Zármutek plodí okouzlení
Skromná místa nespaní opisují v pěti variacích stále tutéž situaci citového otřesu a následné rozpolcenosti, jakkoli ji vyvolávají jednou obavy z pustošivosti i dobrodiní lásky, jindy zase ztráta rodičů, rozšiřující průhled pamětí až do dětství, kam se ještě nedávno podívat dost dobře nešlo. Potud jsou to vážná cvičení se slovy, při kterých navenek záleží na správném poměru mezi, abych tak řekl, lyrickým problémem a jeho verbálním ornamentem, do nějž Shanfeldová soustředí emocionální, jistěže katarzní účinek básně. A tak se stane, že zármutek plodí křehké okouzlení. Tíha vlastní existence se zcela podle pravidel fyziky rozkládá na ploše slov, jejichž přesným počtem, a tedy ani smyslem si autorka náhle nemůže být jistá. A protože rozpoutaná lyrická výpověď velí nezastavovat, dokud nálada trvá, autorka poctivě vypisuje už ne věty a fráze, ale pouhé řetězce slov, jejichž nejistý kurs teď namísto mizející představy, jež byla na počátku, určuje jejich morfologická, hlásková stavba.
Herci se před nástupem na jeviště rozmlouvají, Shanfeldová se rozepisuje. Staví svoji českou řeč od píky jako prvňáček nad slabikářem, v téže gnómické kadenci: „tříbení/ bdění, noc kane/ svítá listopad/ silničář světí šeď, běl se dme/ tma úží// kraj táhne podzim dál/ čas sestříhá chřest/ a venku – krutý ráj// tříbení/ sex v kleče/ nevinnost bez iluzí/ prorůstá déšť/ hrdlo/ uvnitř ohniště duše/ uvnitř duše ohniště“. Tento propedeutický postup se jí nejvíce vyplácí v prvním oddílu sbírky, jehož pásmová struktura, taktovaná občasnými rýmy, supluje „sladký tlak spaní“, o němž je tu řeč. Takže i makarónské dvojverší („Lancaster/ plný aster“) nebo banální zjištění („až když se člověk vzbudí, pochopí, že spal“) získává podobu mysteria, nikoli nepodobného těm, do nichž jsou každou noc bezbranně zasvěcováni spáči po celém světě.
Vytržení z plynutí světa
A tu jsme zpátky u toho kříže. Naposledy citovaný verš, to je ukázková sentence jdoucí proti duchu pracného, ale útěšlivého slabikování. To je návrat k myšlenkám, které jsme prve s úlevou rozložili v hrkavé melodie stírající kloudný smysl slov. Návykové uplývání rytmu, který nesmí skončit, drahý to nástroj zapomnění, střídá kantorský ukazovák, hovořící tak jasně a řezavě, že i staří adikti se v křeslech rovnají do latě. Na krátký moment svět plynul kolem nás a my byli z jeho plynutí vytrženi, ale už se zase vezeme. Tamhle se někdo ošklivě dojal („dětství je trápení, plné nejkrásnějších zážitků“), tu si paní stýská („nejhorší je, když člověka popadne/ nostalgie po přítomnosti“) a tady nám kvete holanovština pro masy („čím delší život, tím rychleji uteče“). To ani nemluvím o bídě polysémie, které by se čeští básníci mohli užrat, ano, i Shanfeldová, tesknící sem přes oceán, ukrojila si svůj díl hříček.
Chápu, že dívá-li se někdo na jazyk rodný (čeština) jazykem osvojeným, denně užívaným (angličtina), vidí lépe, co jeho pozvolna ztrácená mateřština dovede, objevuje to a zkouší si to. Chápu, že výpravy Yvety Shanfeldové do češtiny jsou nostalgické, protože jsou výpravami do doby, která už byla, a ona s tímto „byla“ musí žít. A proto také chápu, proč „hřbitov, hřbety hrobů, hřeby/ hřejí a udržují táhlý tón tich“.
Autor je literární kritik.
Yveta Shanfeldová: Skromná místa nespaní. Dybbuk, Praha 2020, 94 stran.