První březnový den se bývalý prezident Nicolas Sarkozy stal po Jacquesu Chiracovi druhou hlavou státu, již francouzské soudy usvědčily z korupce. Týž den představil deník Le Monde průběh celé kauzy, které se někdy přezdívá „odposlechová“. Příběh začíná roku 2014, kdy byly zachyceny soukromé rozhovory mezi Sarkozym a členem Kasačního soudu Gilbertem Azibertem. Oba muži spolu diskutovali přes telefony, jež byly oficiálně registrované na jméno Paul Bismuth, a vedli poměrně detailní debaty o probíhajících soudních kauzách. Bývalá hlava státu měla soudci výměnou za získání informací o své osobě a aféře Bettencourt nabídnout velmi zajímavou pracovní pozici v Maroku. Sarkozy žádal, aby se na světlo nedostaly některé důkazy v aféře, jež vypukla poté, co deník Mediapart zveřejnil nelegální financování prezidentské kampaně v roce 2007. Verdikt soudního tribunálu mluví jasně: „Důkazy jasně ukazují na blízké vztahy obou protagonistů, z nichž jeden zneužil svého statusu bývalého prezidenta, aby ovlivnil vlastní soudní kauzy, a druhý, jenž by měl být zosobněním nezávislosti, mu v tom napomáhal, čímž se zpronevěřil svému povolání.“ Soud proto uložil Sarkozymu trest tří let odnětí svobody, z nichž jeden rok má strávit ve vězení. Sarkozyho advokátka se dle deníku nechala slyšet, že se její klient vůči rozhodnutí odvolá. Více zatím není známo. Solidaritu s bývalým prezidentem vyjadřují osobnosti politického i kulturního života, z nichž například ministr vnitra Gérald Darmanin sám aktuálně čelí významné kritice v souvislosti se zákonem, jehož je předkladatelem.
Výše zmíněný zákon, jemuž se zkráceně říká „separatismus“ a který 17. února prošel Národním shromážděním a 12. dubna také Senátem, otevřel významnou celospolečenskou debatu. Internetový deník Mediapart publikoval 13. dubna text, v němž se schválené verzi zákona obsáhle věnuje. Jeho hlavním cílem by mělo být posílení republikánských principů a boj s politickým islámem a separatismem. Novela upravuje zákon „Ferry“ z roku 1905, podle nějž ve Francii existuje a je praktikována odluka státu a církví. Gérald Darmanin si v reakci na nedávné události (například brutální zabití učitele Samuela Patyho) klade za cíl zastavit komunitarizaci zejména muslimského obyvatelstva a podpořit „progresivní“ a „osvícenský“ islám. Reforma je většinově přijímána spíše pozitivně, levicovým uskupením ovšem připadá nepotřebná. Lídr hnutí La France Insoumise Jean-Luc Mélenchon zopakoval Mediapartu to, co řekl už v Národním shromáždění: „Jde o naprosto zbytečný zákon, který omezuje svobody muslimů a také je stigmatizuje. Jsme proti němu, protože separatismus jako koncept neexistuje.“ I přes tyto kritiky byl zákon schválen a Senátem dokonce ještě vyostřen, takže zakazuje rodičům doprovázet své děti na školní výlety v hidžábu, nepřipouští nošení burek na veřejných plovárnách a dovoluje zakázat události nebo aktivity, které by mohly být vnímány jako nepřátelské vůči Francii.
Dalším tématem, které hýbe francouzskou společností, je rozhodnutí prezidenta Emmanuela Macrona zrušit prestižní školu École normale d’administration (ENA), která vychovává vrcholné úředníky, a nahradit ji Institutem veřejné služby. Deník Le Figaro tomuto kroku, k němuž se Macron odhodlával od roku 2019, věnoval text 8. dubna. Nemělo by jít o úplné zrušení školy, jíž je sám Macron absolventem, ale o její významnou proměnu, jelikož je – dle slov současné hlavy státu – příliš „odtržená od reality a nereflektuje složení francouzské společnosti“. Jak uvádějí autoři článku, většina studentů této „superúřednické“ školy pochází ze středostavovských poměrů a jde nejčastěji o děti učitelů. Amélie de Montchalin, členka Macronovy vlády, která má transformaci na starosti a sama je absolventkou Harvardu, si od reformy slibuje větší „efektivitu a rychlost rozhodování, která naší zemi tolik chybí“. Přehodnotit postoje k prestižní instituci donutily Macrona protesty „žlutých vest“; požadavek větší vyváženosti byl konkrétně obsažen v závěrech takzvané velké debaty, s níž Macron objížděl zemi před dvěma lety. „Pomůže tento krok opravdu zastavit krizi elit, které si jsou stále podobnější, ať už je jejich politické přesvědčení jakékoli?“ ptá se v závěru svého textu novinářka Caroline Beyer.
Podobnou otázku si klade také novinářka a spisovatelka Eugénie Bastié, autorka knihy La Guerre des idées: enquête au cœur de l‘intelligentsia française (Válka idejí, 2021), o níž 13. dubna hovořila v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France Culture. Bastié přemýšlí o roli inteligence a intelektuálů, přičemž se snaží inspirovat definicí Jeana-Paula Sartra, pro něhož byli intelektuálové ti, kdo se zabývají věcmi, které se jich přímo netýkají. Bastié se domnívá, že v současnosti ztrácejí francouzští intelektuálové smysl pro syntézu, jelikož se vždy snaží zalíbit některému z myšlenkových proudů. Ať už je to islamo-levičáctví nebo reakcionářství, znemožňuje to širší debatu a lidé, kteří spolu mohli ještě před pár lety vést rozhovor, jsou momentálně v podstatě váleční protivníci. Válka idejí je podle autorky jednou z alternativ náboženské či občanské války. A kdo v tomto střetu vítězí? Bastié tvrdí, že oba tábory: reakcionářská pravice získává popularitu, v čemž jí pomáhají i sociální sítě, a levice naopak dominuje v rovině intelektuální, neboť určuje směr a trendy na západních univerzitách. Výsledek této bitvy ovšem dle esejistky nepřinese nic dobrého ani pro francouzskou, ani pro evropskou společnost.