Popový producent Danny L Harle, známý z labelu PC Music, sní o dokonalé taneční euforii, kterou mnozí prožívali na sklonku milénia, a ve své tvorbě oživuje odkaz raveu. V době, kdy se živé hudební akce nemohou konat kvůli protipandenickým omezením, přišel s konceptem virtuálního klubu a vydal debutové album Harlecore.
Tvorba britského hudebníka Daniela Jacka Eisnera Harlea, známého pod jménem Danny L Harle, je plná protikladů. Klasicky školený muzikant a milovník barokní hudby byl dlouhou dobu jednou z hlavních tváří labelu PC Music, který zásadním způsobem ovlivnil současný klubový zvuk a s nímž jsou spojena jména jako GFOTY, Hannah Diamond, Tommy Cash a částečně také nedávno tragicky zesnulá producentka Sophie (viz A2 č. 16/2018). Danny L Harle si v rámci portfolia PC Music získal renomé resuscitátora raveového odkazu a odborníka na klubové bangery epických proporcí.
Jeho tracky přitom zpočátku patřily v katalogu kontroverzní „hyperpopové“ značky k těm nejpřístupnějším. Singl Broken Flowers z roku 2013 udělal z Harlea prvního člena PC Music, který podepsal smlouvu s majoritním labelem (v době, kdy britský kolektiv koketoval s kolosem Columbia Records). Danny L Harle tak měl ve čtyřiadvaceti letech nakročeno ke kariéře producenta popových hvězd postinternetového věku, od kanadské zpěvačky Carly Rae Jepsen po americkou písničkářku Clairo. Svůj tvůrčí zájem, zprvu rozdělený mezi klasickou hudbu a současný hitparádový pop, však stočil směrem, který je – alespoň na první pohled – na hony vzdálený oběma zmíněným polohám: k nekompromisním tanečním stylům, jako jsou happy hardcore, hardstyle nebo gabber, tedy k produkci, která byla klubovým mainstreamem i médii dlouho opomíjena, ne-li přímo vysmívána.
Budování kultu
Svou interpretaci zmíněných tanečních subžánrů, jejichž popularita se od konce devadesátých let ve Velké Británii omezovala na periferie kulturních center, začal Harle roku 2017 nazývat „Harlecore“ – s ironickým gestem „budování kultu“ své DJské persony. Soukromý mikrotrend, ventilovaný ze začátku pouze v remixech skladeb od hyperpunkových 100 gecs (viz A2 č. 21/2020), ale také třeba od Eda Sheerana, se však postupně stal Harleovou hlavní tvůrčí náplní a letos tato fascinace vyvrcholila vydáním stejnojmenného debutového alba Harlecore. Počátky Harleovy obsese trancem nicméně lze vysledovat až do jeho školních let – přestože skutečnou rave party jako teenager nikdy nezažil.
Danny L Harle pochází z hudebního prostředí – jeho otcem je uznávaný saxofonista a skladatel John Harle, širšímu publiku známý například znělkou ke krimi seriálu BBC Silent Witness (Tichý svědek, od 1996), kterou Danny vloni zremixoval v nostalgicky breakbeatovém duchu. Jako malý hrál Danny na violoncello, ale cestu k vlastní tvorbě si našel přes basovou kytaru a nu metal. Později přesedlal na free jazz a nakonec se rozhodl pro studium klasické hudby na Londýnské univerzitě. Tam se po letech znovu setkal se svým spolužákem z dětství A. G. Cookem (viz A2 č. 14/2020), budoucím šéfem PC Music. Společná záliba v neobvyklých metrických vzorcích a bizarních odnožích klubové hudby od 8-bitu po skwee vyústila v jejich první hudební kolaboraci Dux Content. V tomto projektu (který příležitostně oživují dodnes) byly už jasně patrné pozdější charakteristické rysy produkce PC Music včetně záměrného využívání ploché korporátní estetiky, vysoce posazených vokálů i cheesy tanečních rytmů, ovšem v závratných dávkách a podivných konstelacích.
Kluk z plakátu
Novému, hravému a pro mnohé nepřijatelnému zvuku z dílny PC Music se na klubové scéně brzy dostalo pozornosti daleko přesahující hranice běžné publicity, kterou generuje svět taneční hudby. Zakladatel labelu A. G. Cook ovšem vždy hrál roli šedé eminence tahající z pozadí za nitky, a tak úlohu „poster boye“ převzal právě Danny, dvoumetrový čahoun s vizáží Harryho Pottera a slabostí pro internetové memy. Po průlomu se singlem Broken Flowers následovaly další pokusy infiltrovat hitparádový pop, tentokrát s hostujícími vokalistkami – od zmíněné Carly Rae Jepsen po Caroline Polachek, se kterou Danny spolupracuje dodnes a která je jednou ze spoluautorek jeho albového debutu.
Souběžně s dráhou producenta mísícího hitparádové postupy s bází pokrouceného popu charakteristického pro PC Music se ovšem vyvíjela i druhá, extrémnější podoba Harleovy tvorby. Jeho inklinace k tanečním polohám s přívlastkem hard (hard trance, hardbass, hardcore) se naplno projevila v tracku X-Ray z roku 2018, který Harle složil pro Tommyho Cashe. Podobných průniků tvrdé EDM do mainstreamového popu do té doby mnoho nebylo, jakkoli se klubový svět už nějakou dobu vezl na vlně obnoveného zájmu o trance, eurodance či gabber. Svůj podíl na revitalizaci zvuku i estetiky taneční horečky z devadesátých let ovšem kromě PC Music měl také Evian Christ a jeho klubová noc Trance Party, italský producent z labelu Warp Lorenzo Senni (viz A2 č. 7/2015) se svými tranceovými experimenty, jeho syrověji laděný krajan Gabber Eleganza nebo pařížský kolektiv Casual Gabberz.
Klubová pyramida
Harle začal pod hlavičkou Harlecore pořádat party, které se konceptem i zvukem podobaly těm od Eviana Christa. Lineup se ovšem značně lišil – soupiska harlecoreových večerů sestávala z víceméně neznámých jmen typu DJ Danny, DJ Mayhem, DJ Fuck, DJ Ocean nebo MC Boing. Pod těmito pseudonymy se kromě samotného pořadatele skrývali Hudson Mohawke (DJ Mayhem), jeho kolega z PC Music vystupující jako Lil Data (MC Boing), Caroline Polachek (DJ Ocean) nebo vizuální umělec Sam Rolfes (DJ Fuck). Všichni zmínění se zároveň podílejí či přímo vystupují na Harleově prvním dlouhohrajícím albu Harlecore, které spíše než sólovou desku připomíná kolektivní počin, a posouvají „Harlecore“ do pozice platformy zastřešující stylově spřízněné tvůrce. Tato platforma zároveň funguje jako interaktivní raveová aréna – klubová pyramida o čtyřech poschodích, kde v každém patře hraje jiná produkce a kde probíhá virtuální non-stop party kdykoli přístupná na internetu (o vizuální provedení tohoto online klubu se postaral DJ Fuck).
Idea virtuálního klubu podle Harlea vznikla už před pandemií, jakkoli se může zdát, že jde o další z internetových náhražek živé kultury. Danny L Harle si prý svůj utopický prostor vysnil jako ideální scénu raveové renesance. V jeho případě přitom nejde o žádnou „druhou taneční mízu“, ale spíše o pečlivou rekonstrukci. Dvaatřicetiletý producent ostatně, jak už jsem zmínil, v mládí na žádné rave parties nechodil a taneční euforii poznával a zažíval jen zprostředkovaně – o samotě doma nebo ze sluchátek. Tedy způsobem, na jaký jsme momentálně odkázáni všichni. I to je důvod, proč dnes digitální parket „online klubu“ Harlecore s kývajícím se 2D publikem působí nikoli jako kuriozita, ale jako taneční utopie.
Autor je publicista.
Danny L Harle: Harlecore. Mad Decent 2021.