Pojďte, pane, budeme si hrát

„Conquista naruby“, během níž si Inkové úspěšně podrobí Evropu 16. století – tak lze stručně shrnout zápletku románu Civilizace (Civilizations, 2019) francouzského spisovatele Laurenta Bineta. Ve čtyřech částech své prózy rozehrává komplikovanou partii, která začíná vyloděním Vikingů pod vedením Erika Rudého a jeho dcery Freydís v Severní Americe. Poměrně rychle projdou celým kontinentem až k vyspělým civilizacím ve Střední a Jižní Americe. Hlubší kontakty s Vikingy přinesou Indiánům nejprve virovou nákazu, ale potom také imunitu a znalost jízdy na koni. Toto intro má „ospravedlnit“ následné přehození výhybky dějin. Druhý díl formou deníkových záznamů přibližuje vylodění Kryštofa Kolumba v Novém světě. V této fikční verzi ale Kolumbus neuspěje a dožívá osamocen na dvoře místních vládců. Stihne nicméně mladé princezně Higuamotě předat znalost kastilštiny – což je další základní předpoklad pro úspěch Indiánů v Evropě. Jádrem knihy je pak Atahualpova kronika, která mapuje v podstatě vítězné tažení Inků Evropou. V epilogu se Binet zamýšlí nad osudy Cervantese, El Greca a Montaigne v notně pozměněné Evropě sklonku 16. století.

Alternativní dějiny jsou žánrem, který v sobě pojí leccos ze sci­-fi, fantasy, historického románu i utopie (viz esej Ondřeje Macla v A2 č. 6/2021). Binetovy Civilizace povyšuje nad většinu žánrové literatury z oblasti alternativní historie jednak to, že se vyhýbají všem schématům spojeným s „nápravou“ dějin (v Binetově podání nejsou Indiáni jednoznačně kladní), jednak jazyk a styl, který v tomto případě slouží především k precizní parodii různých žánrů, ať už jde o ságu, deník, kroniku či korespondenční dialog Thomase Mora a Erasma Rotterdamského.

Na pískovišti dějin

Nejhorším přístupem k Binetovým Civilizacím – stejně jako ke kterékoli fikci o alternativní historii – je hnidopišství amatérských i profesionálních historiků. Tím, že překladatelka oproti francouzskému originálu opravila Binetovu nepřesnost a místo kilogramů a litrů používá správně libry a žejdlíky, se nic podstatného nemění. Stopování podobných nepřesností je poněkud malicherné. Na podobné úrovni je i uvažování o tom, zda by Inkové dle Binetova scénáře opravdu dokázali dobýt polovinu Evropy. Ve Francii nicméně tato debata proběhla a závěr historičky Michelle Perrotové zní, že „spíš než o alternativní historii jde o fantasy“.

Závažnější jsou otázky, jež se týkají spisovatelského řemesla. Na ploše necelých tří set stran nás Binet provede šesti staletími a dvěma světadíly – a rychlým tempem uhání kupředu i jazyk románu. Ty tam jsou pečlivě gradované scény z Binetovy úspěšné knihy Sedmá funkce jazyka (2015, česky 2017), jakou byla například smrt Jacquese Derridy, kterého roztrhají psi, nebo rétorické souboje ve spolku Logos Fraternitas. Tentokrát se Binet věnuje spíš jakémusi zpravodajskému popisu, který snad lze obhájit „kronikářským“ stylem. V případě Atahualpovy kroniky, jež tvoří jádro knihy a popisuje postup Inků Evropou, působí překotný sled epizod jako výlet do lunaparku renesanční Evropy. Inkové stihnou provést palácový převrat na dvoře Karla V., setkat se s Martinem Lutherem, vstřebat Machiavelliho postřehy o politice. Mihne se tu Jindřich VIII. se svými manželskými těžkostmi, francouzský král František I. i rodina Medicejských. Binet chce zkrátka využít každou šanci, kdy může na čtenáře spiklenecky mrknout a poukázat na převrácení rolí, osudů a událostí. Nejde tu přitom jen o „conquistu naruby“ – historickou dvojici Hernána Cortése a jeho tlumočnice Malinche tu supluje náčelník Inků Atahualpa a jeho společnice a tlumočnice Higuamota; scéna palácového převratu na dvoře Karla V. je narážkou na skutečnou dějinnou událost, kdy Cortés v paláci v Tenochtitlánu zajal aztéckého panovníka Moctezumu II., a tak dále.

Jako počítačová hra

Autor sám říká, že jednou z hlavních inspirací mu byla počítačová hra Civilization (1991), a román je v recenzích mnohdy přirovnáván k šachové partii. Kouzlo hry však spočívá právě v tom, že má jistá pravidla, bez jejichž respektování se radost ze hry vytrácí. Binet ovšem v Civilizacích s postavami netáhne jako s figurami v šachu, ale libovolně je rozmisťuje a přesunuje. Pokud si vybral za hřiště renesanční Evropu, stálo by za to respektovat zákonitosti doby a prostředí. Přesto se Jindřich VIII. v Binetově podání neodvrací jen od katolické církve, ale přímo od křesťanství a přijímá incký kult Slunce. Co na tom, že zřeknutí se křesťanské víry a šance na spásu je v případě evropského panovníka 16. století v naprostém rozporu s dobovou mentalitou a působí zcela nevěrohodně? Takovéto „prohřešky“ jsou přitom mnohem závažnější než zmiňované použití metrického systému v 16. století.

Alternativní dějiny nám obvykle nemají přinášet jasné odpovědi, ale podněcovat otázky. V případě Civilizací to nicméně nejsou ani tak otázky spojené s historickým vývojem, jako spíš otázky o volbách, které spisovatel činí, a o jejich motivacích. Binet získává díky „obrácené conquistě“ v renesanční Evropě poutavé prostředí plné známých i méně známých postav. Bezpochyby spoléhá na určité předporozumění nebo možnost dohledat si skutečné osudy postav, které jsou v knize oproti sémiotikům a filosofům v Sedmé funkci jazyka velmi ploché.

Binet rozhodně nelíčí Inky (ani Aztéky, kteří v závěru Atahualpovy kroniky vtrhnou do Evropy) jako kladný živel. Nevzdávají se lidských obětí kultu Slunce ani vůle ovládat jiné národy a kultury. Právě otevřený závěr, který naznačuje absurditu ambicí různých civilizací ovládat druhé, nabízí i jiné čtení románu. Nejde už o porozumění historii, ale o vyprázdněné vnímání dějin, jež jsou pouhým textem ve středoškolské učebnici či atraktivním prostředím počítačové hry. I přes řadu ambivalencí však mají Civilizace šanci zasáhnout daleko širší čtenářstvo než autorovy romány HHhH (2010, česky 2010) nebo zmiňovaná Sedmá funkce jazyka (i když ani ty si na nedostatek zájmu nemohou stěžovat). Dodejme, že pro český překlad je zásadní pečlivá práce překladatelky Michaly Markové a odborné redaktorky textu Anežky Charvátové.

Autor je bývalý historik.