Povrchně o jinakosti

Kdybyste si googlovali, jak pěstovat růži z Jericha (rovněž nazývanou „rostlina vzkříšení“ nebo „ruce Panny Marie“), dozvěděli byste se například toto: „Rostlinu můžete zprvu vidět v podobě suchého klubíčka. Jakmile jí však dodáte vodu, zcela změní tvar a vytvoří nádhernou zelenou růžici. Tento postup můžete nesčetněkrát opakovat a pozorovat tak zázrak znovuzrození.“ Kéž by to platilo o současné české literatuře!

Druhá kniha Michaely Štěchové Růže z Jericha by se svým tematickým směřováním snad dala zařadit někam mezi Lásku v době globálních klimatických změn (2017) Josefa Pánka a Probudím se na Šibuji (2018) Anny Cimy. S Annou Cimou je Štěchová spjata i generačně a je otázka, zda se skrze tyto prózy nerodí nějaký nový nebo specifický typ hrdinky v současné české literatuře. Protagonistka Růže z Jericha není – na rozdíl od soudobého literárního prototypu podivné ženské postavy – asociální ani netrpí psychickými problémy, ale naopak je otevřená světu a české prostředí je jí malé. Příznačný je v tomto ohledu ostatně název autorčina debutu Anna zachraňuje svět (2017), jenž má s druhotinou mnoho tematických i kompozičních styčných bodů, a také typ neohrožené hrdinky, která se na vlastní pěst vypravuje do exotické lokality (v debutu do Indonésie, v druhé knize do Egypta), prožívá fyzické okouzlení cizokrajným mužem a na vlastní kůži zakouší specifika různých kultur i střety mezi nimi. Štěchová se přitom snaží tematizovat povrchnost převládajícího postoje k jinakosti a české stereotypy: „Můj otec mrskne na rozpálený sporák vepřové steaky a znepokojeně se na mě zamračí. ‚Komu zas píšeš?‘ ‚Kamarádovi…‘ ‚Jo tak kamarádovi… No já jen doufám, že tentokrát má ten kamarád aspoň občanství Evropský unie.‘“

Symboly a citáty

Název Růže z Jericha v sobě skrývá bohatou symboliku, nabitou různými možnostmi významového směřování, které nenacházejí a vzhledem k charakteru psaní Štěchové ani nalézt nemohou adekvátní odezvu nebo patřičné rozpracování v textu příběhu. Například se nijak nerozvíjí biblická aluze na starozákonní Knihu Sírachovcovu, kde je psáno: „Vyrostla jsem jako palma v Én­-gedí a jako keře růží v Jerichu, jako spanilá oliva v údolí a jako platan zasazený u vody.“ Přitom téma střetu zcela odlišných pohledů na roli a důležitost, respektive okrajovost náboženství v životě hlavních postav by si rozvinutí této aluze možná zasloužilo. A něco podobného platí obecně pro celou prózu Štěchové: je přetížena symboly, které však nerozvíjí.

Dalším příkladem je volba citátů, jež uvozují jednotlivé části textu, například Voltairovo „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu hájit vaše právo to říkat“, Havlovo „Je na každém z nás, aby se snažil. Ti, kteří říkají, že jedinec toho moc nezmůže, si jen hledají výmluvy“ nebo Peroutkovo „ Politika je studenou obludou, která už mnoho pohltila“. Tíha sdělení však zůstává pouze na citátech samotných, jako by měly ručit za závažnost toho, co by text rád vyjádřil, ale ne úplně se mu to daří. Možná by se Štěchové vyplatilo vybrat jen jeden klíčový citát a s ním pak dále pracovat.

Dívčí román

Časově příběh ohraničují data 29. prosinec 2015 a 26. září 2016, děj tedy zabírá necelý rok. Jednotlivé kapitoly místo názvů uvádějí právě data, ačkoli se kompozičně rozhodně nejedná o deník a úmysl psát román jako deník se v textu ani nenaznačuje. Snad to můžeme považovat za další hozenou, ale nezvednutou rukavici. K dialogické hře románu na deník, pro kterou se v tradici české literatury nabízejí různé možnosti, zde zkrátka nedochází a uvádění dat v literárním textu tak po nějaké době začne postrádat svou funkci – údaje fungují jen jako orientační časové body, signály času však lze modelovat i jinak než pouhým uvedením dat. U Štěchové se ale jedná o charakteristický prvek a členila jím své vyprávění už ve své první knize.

Příběh se v duchu multikulturalismu odehrává v různých zemích (mezi Vltavou a Nilem). Začíná v Česku, ale hlavním dějištěm je Stuttgart, přičemž nás autorka zavádí do prostředí přistěhovaleckých komunit v Německu, a v závěru se ústřední hrdinka Magda vydává do Káhiry po stopách svého ztraceného milého Kareema. Vyprávění se odvíjí ve dvou střídajících se liniích, část je vyprávěna v ich­-formě prostřednictvím Magdy, část v er­-formě fokalizované skrze Kareema a někdy graficky odlišené kurzivou. Druhá vyprávěcí perspektiva ale zřetelně pokulhává za tou první; pro čtenáře je rozhodně dominantní Magdina ich­-formová výpověď a jazykově či stylově se tato pásma téměř neodlišují.

Text, který místy působí jako dívčí román o lásce, je nejsilnější tam, kde jsou žánr i líčená situace nahlíženy ironicky s intertextuál­ními odkazy, nebo tam, kde se tematizují otázky genderu, identity či náboženství, které jsou rozpracovány na osobní rovině postavy: „Co se to se mnou děje? Cítí, jak se kolem něj stahuje smyčka božího hněvu. Ještě nikdy nebyl sám sobě tak nesnesitelně odporný, ještě nikdy předtím sebou tak strašně nepohrdal. Vždyť uplynuly sotva dva roky v Německu a on tady v myšlenkách i činech drze zpochybňuje vše, co ho od dětství utvářelo… Půjde domů a bude se modlit a postit tak dlouho, dokud si u Boha nevyprosí odpuštění.“ Naopak v momentech, kdy se text dotýká roviny politické, s ambicí řešit otázky migrace a nesvobody, je těžké věřit jak komunikační odhodlanosti hrdinky, která se neváhá spojit přes internetovou aplikaci s Kareemovou rodinou a zasáhnout do jejího uvažování, tak Magdinu neohroženému výletu do Egypta a jejímu šťastnému návratu. Příběh končí tím, že se Magda ocitá ve společnosti jiného cizince, Egypťana Omara; Kareem je ztracen.

Čtivé aktuality

Růže z Jericha je bezesporu čtivá, občas i pobaví, když autorka ironicky zobrazuje nekritický přístup lidí k médiím nebo zacházení s němčinou či angličtinou v prostředí přistěhovaleckých komunit. Zároveň kniha sugeruje určitý přesah k aktuálním palčivým společenským a politickým tématům spojeným s migrací, svobodou, respektive nesvobodou a vůbec životem v multikulturním světě. Po jejím dočtení ale jako by nezbylo nic – ano, přečetli jsme, ale není k čemu se vracet, proč znovu číst, co promýšlet.

Stále více se nemohu zbavit dojmu, že mnozí tuzemští autoři současné prózy skutečné důvody k psaní možná ani nemají, že píšou jen proto, že „psát je vždycky bavilo“ a tak podobně. Kde je silné jazykové gesto? Touha po sobě zanechat zásadní literární výpověď? Možná autorce křivdím, ale pokud tyto pohnutky u zrodu její prózy byly přítomny, pak nejsou z textu patrné.

Autorka je bohemistka.