Samota vychýlené mysli

V pandemickém roce notoricky odkládaných premiér a pozastavených projektů se nečekanými vítězi zámořské filmové sezóny staly nezávislé horory. Server The Atlantic pobaveně referoval, že díky výpadku nákladných produkcí se nízkorozpočtový horor Démon zatracení (The Wretched, 2019) držel celých pět víkendů v čele žebříčku amerických tržeb a na hollywoodské poměry zanedbatelné výdělky v řádu desítek tisíc dolarů jej paradoxně vynesly na pozici megahitů typu Titanic (1997). Vedle podprůměrného snímku o čarodějnici zahalené v jelení kůži se ale nad očekávání dařilo též kvalitním autorským debutům, jakým je pomalý psychologický horor Relic. Začínající tvůrci navíc do žánru vnesli nová témata. Uprchlické krizi se věnuje Ramola Garai ve filmu Amulet (2020), trauma afrických uprchlíků na periferii současného Londýna zase zpracoval Rami Weekes v hororu Jeho dům (His House, 2020). Oproti blockbusterům nejsou navíc horory závislé na uvedení na velkém plátně a sledování z domova jim nemusí ubrat na působivosti.

Nejvýraznější z nových jmen je autorka zmíněného filmu Relic, australská scenáristka a režisérka s japonskými kořeny Natalie Erika Jamesová. Pro její zájem o intimní, rodinnou perspektivu bývá její debut srovnáván se snímky Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) Ariho Astera nebo The Babadook (2014) Jennifer Kentové. Sama Jamesová se ovšem hlásí k odkazu japonských hororů Cure (1998) a Kairo (2001) Kijošiho Kurosawy, které jsou známé i u nás, a také přiznává inspiraci hororem J. A. Bayony Sirotčinec (The Orphanage, 2007), jenž pojednává o ztrátě potomka i vlastní příčetnosti.

Horor návratu

Ve svém celovečerním filmu Jamesová rozvíjí motiv návratu do rodného domu, kterému se věnovala ve svém předchozím krátkometrážním snímku Creswick (2017). Jedná se o výseč ze života stárnoucího otce a jeho dcery, která za ním přijíždí na návštěvu, aby spolu uklidili. Zatímco se probírá vzpomínkami, začíná si uvědomovat, že s nimi v domě cosi je. I na omezeném prostoru režisérka dovede pracovat se silnými obrazy, které nejsou samoúčelnými hrůzu nahánějícími rekvizitami, ale dokládají, jak se do matérie světa propisuje psychický stav protagonistů. Je obtížné vytěsnit otázku, co vyrobilo deformované židle, které se hromadí v otcově řezbářské dílně a jejichž opěradla připomínají zkřivenou páteř. Ani se závěrečnou pointou se nedozvíme, zda jde o přízrak otcových ubývajících sil, anebo skutečnou démonickou entitu, přičemž obě možnosti zůstávají stejně děsivé.

Také v centru filmu Relic se nachází odlehlý dům. Tentokrát do něj přijíždí hlavní hrdinka Kay v doprovodu své dospělé dcery poté, co je sousedé upozorní, že už několik dní neviděli matriarchu rodu Ednu. Ta se sice brzy objeví, ale rozhodně není ve své kůži a její náhlý příchod působí spíš jako zjevení. Její sídlo jako by odráželo její zmatené chování a postupně se odhalovalo jako podivná, položivá entita, která vstřebává zážitky svých obyvatel. Jamesová přitom nerozvíjí koncept strašidelného domu, jak se ustavil ve viktoriánském gotickém románu, ale zpodobňuje jej jako lovecraftovsky vychýlený odraz stářím deformované mysli – postavy se ztrácejí v zapomenutých místnostech, nepředvídatelně se větvících koridorech a ne­­euklidovských perspektivách.

Relic přitom dlouho ubíhá v tlumeném, po­zvolném tempu, kdy sledujeme třígenerační rodinné drama žen, které jsou náhle přinuceny pobývat spolu pod jednou střechou a vyjasňovat své komplikované vzájemné vztahy navzdory tomu, že si už dlouho nemají co říct. Jamesová je ke svým hrdinkám empatická, ale nikdy sentimentální. Už samotný průběh návštěvy je opravdovým hororem, s nímž je snadné se identifikovat, protože v určité životní fázi se mu nevyhne nikdo, ale Jamesová atmosféru dále zahušťuje. Při průchodech zšeřelými místnostmi se v zadním plánu občas nenápadně mihne stín, který se teprve při soustředěném pozorování na okamžik zformuje do antropomorfních tvarů. Neustávající skřípání, vrzání a praskání dřeva starého domu zní jako těžce oddechující organismus, jehož vrstvy paměti se bortí a sesedají. Prostor působí, jako by byl dlouhé roky stejný, zároveň je ale jaksi proměnlivý v trvalé připomínce stárnutí a nevyhnutelného opuštění všeho, co důvěrně známe. Strach ze samoty a ztráty sebekontroly manifestují všudypřítomné Edniny papírky, na nichž jsou praktické instrukce, ale i zmatené nebo znepokojivé vzkazy. Nejdémoničtější entitou je tu nakonec stáří, před kterým nelze uniknout; je tedy nutné je přijmout a pak čelit jediné věci, která je ještě hrozivější – vlastní samotě.

Svátost bolesti

I další nepřehlédnutelný debut Saint Maud je hororem o zhoubné síle osamění a posledních věcech člověka. Britská režisérka Rose Glassová natočila komorní příběh dvou protagonistek a jednoho vševědoucího švába. Sebevědomě se v něm pustila na tenký led a pokusila se o charakterovou studii náboženské fanatičky Katie, která si říká Maud. Je to nejistý terén, protože přesvědčivých děl ohledávajících lidskou posedlost existuje mnoho, od Zulawského stejnojmenného hororu až po filmy jako Na druhé straně kopců (După dealuri, 2012) Cristiana Mungia.

Maud se coby privátní paliativní sestra stará o umírající tanečnici a choreografku Amandu. V jejich interakcích kontrastuje asketismus a bohémství, stejně jako víra v život věčný se strachem z toho, že na konci nečeká nic. Maud žije v představě, že její povinnost není pouze usnadnit své klientce nejtěžší chvíle, ale že jí Bůh uložil, aby spasila její duši. Hrůza pak nevyvěrá z nevyhnutelnosti konce, ale z obav, že mu budeme čelit sami. A v sebezničující izolaci prožívá Maud i vnitřní rozpor ženy, která se považuje za vyvolenou, ovšem zároveň prožívá úzkost z představy, že mlčící a netečný Bůh přece jen možná neexistuje. Maud se tak zcela uzavírá před vnějším světem ve své garsonce a při každé příležitosti se vystavuje tělesným zkouškám a trestům – jednou položí ruku na rozpálenou plotnu, jindy do podrážek bot zarazí hřebíky. Extatické stavy, které prožívá ve svých vizích, i její pohled, neustále upřený buď vzhůru k nebi, nebo pokorně k zemi, korespondují s prostředím ospalého přímořského letoviska kdesi v Anglii, které je plné zužujících se uliček, strmých kopců a vychýlených vertikál, v nichž se nebe setkává se zemí. Samotná Maud se staví do póz z obrazů mučedníků, piet a madon. Když pak v závěru vymění svou uniformu za neumělou nápodobu roucha Panny Marie, hranice mezi extází a bolestí je setřena a eschatologický zápas o duši se definitivně stává fyzickým hororem.

Tělesnost ve spojení s žánrem a výraznou vizualitou ostatně Rose Glassovou fascinovala už v jejím absolventském filmu Room 55 (2014). Krátký skeč ze života upjaté televizní moderátorky, již déšť uvězní v záhadném hotelu, který promlouvá k jejím nejskrytějším fantaziím, svou stylizací připomíná poetiku Petera Stricklanda. Ve studiu A24 dobře věděli, proč se na torontském filmovém festivalu stali americkými distributory tohoto debutu. Výborně by totiž zapadl mezi výtvarně opulentní koncepční horory tvůrců z A24, jako jsou Ari Aster nebo Robert Eggers. Zároveň se navzdory odsouvání kinopremiéry kvůli pandemii podařilo vybudovat snímku takovou pověst, že se koncem roku objevoval i v žebříčcích nejlepších filmů.

Autorka je filmová publicistka.