Slum není jen emotivní zkratka

Kibera je neformální osídlení v Nairobi, kde na rozloze šesti a půl kilometru čtverečních žije přibližně dvě stě až tři sta tisíc obyvatel. Nesprávně bývá označována jako největší slum Afriky. Vznikla na začátku 20. století, když britská koloniální vláda nabídla půdu na periferii Nairobi vysloužilým núbijským vojákům za jejich zásluhy v armádě. Kibera je núbijský výraz pro les, který toto území tehdy pokrýval. Vojáci posléze využili povolení využívat půdu k tomu, že ji neoficiálně pronajímali lidem, kteří migrovali z venkova do měst. O pár desítek let později se Kibera proměnila v nechvalně proslulý slum, který bývá popisován jako jedno z nejtragičtějších míst na světě.

Slum jako stigma

Když se řekne slum, okamžitě se nám vybaví obrázek bezbřehého chaosu na okraji měst, území plného plechových chatrčí, odpadků a strádajících lidí. Slum je tedy zkratka, která nejen že nese jasný popis fyzického prostředí, ale také nabízí silnou a srozumitelnou emoci. Máme­-li pochopit genezi slumu coby sociální konstrukce i konkrétního prostoru ve městech, musíme se podívat do koloniální minulosti. Kolonialismus fungoval na principu binárních opozic, v nichž byl bílý kolonizátor stavěn do role dospělého, zatímco kolonizovaný domorodec byl v roli dítěte či adolescenta. „Dospělý“ kolonizátor tu byl od toho, aby naučil „nedospělého“ divocha civilizovanému životu. Když byl domorodec učenlivý a poslouchal, dostalo se mu odměny. Když se vzpouzel, jednal s ním kolonizátor tvrdou rukou podobně, jako tomu bývá ve vztahu dospělého a dítěte.

Způsob, jakým byla stavěna koloniální města, tuto binární logiku převáděl do prostoru. Na jedné straně ve městě stály rozvinuté čtvrti budované pro bílé obyvatelstvo, na straně druhé se zde nacházely osady pro místní domorodce. Období získávání nezávislosti a dekolonizace na tom příliš nezměnilo: bílé kolonizátory nahradily místní elity a slumy dál nekontrolovatelně rostly. Současná postkoloniální města tak fungují na podobném principu jako ta koloniální, kde jsou rozvinuté, „dospělé“ městské čtvrti stavěny do kontrastu k rozvíjejícím se, „nedospělým“ slumům. „Dospělým“ stadiem městského rozvoje se přitom myslí čtvrť západního typu, kde jsou jasně vymezené a oddělené jednotlivé sektory pro bydlení, práci, prodej či rekreaci. Veřejný prostor přitom slouží jako efektivní trajektorie mezi nimi a podléhá zákonem daným regulacím, které určují, co se na určitém místě smí a co ne.

Když se tedy bavíme o rozvoji slumu, je zde jasně určený směr, kam by se měl ubírat – vstříc svému západnímu, „dospělému“ protějšku. Na prvním místě se tedy nejedná o hledání udržitelné budoucnosti, ale o kultivaci městského prostoru včetně jeho obyvatel. Je­-li slum považován za chaotický, cílem je zavést v něm řád. Je­-li obyvatel slumu považován za nedisciplinovaného, cílem je disciplíně jej naučit.

Za mnohými neúspěchy rozvojových projektů v neformálních osídleních přitom můžeme vidět nedostatek imaginace v tom, jak může vypadat „dospělé“ město. Zatímco se vyvíjí tlak, aby se slumy co nejvíce přibližovaly západnímu protějšku, dochází k opouštění a ničení organických systémů, na nichž závisely životy mnoha obyvatel. Výsledná řešení pak mnohdy ke zlepšení situace nevedou, nebo ji dokonce zhoršují. Je tedy důležité nahlížet na neformální osídlení mimo schéma binárních protikladů rozvinutého a rozvojového města, kde slum zákonitě za­­ujímá podřadnou pozici. Naopak je třeba pokusit se vnímat neformální osídlení jako zcela jiné paradigma městského života. Slumy ve výsledku můžeme brát i jako inspiraci pro alternativní urbanismus, neboť to, co se nám na první pohled zdá chaotické, je ve skutečnosti velmi dobře uspořádané, jen podle zcela jiných principů.

Systém slumu

Dle místních obyvatel celá společnost v Kibeře funguje na principu pospolitosti, která v tomto případě není exotickou a romantickou charakteristikou nemajetné skupiny Afričanů, ale logickým vyústěním systémových omezení, jimž obyvatelé Kibery dennodenně čelí. Oni sami označují pospolitost za nejbezpečnější způsob přežívání v chudobě.

Například pětadvacetiletý Omosh se stěhoval do Nairobi s vidinou, že jako vyučený kuchař najde uplatnění v gastronomii. Práci se mu však najít nepodařilo a nezbylo mu než se uchýlit do Kibery. „Pamatuji si, že první týdny v Kibeře pro mě byly velmi těžké, protože jsem se za Kiberu styděl. Založil jsem si malý obchod a čekal, jestli bude vynášet. Krátce nato jsem byl okraden, a protože jsem tu neměl vytvořené společenské vazby, nikdo mi s ničím nepomohl,“ popisuje Omosh svou situaci před pěti lety. „Nakonec mi nezbylo než na podmínky v Kibeře přistoupit, začít ji mít rád. Daří se mi až od té doby, co jsem se otevřel ostatním. Například se ke mně začalo dostávat více zpráv o pracovních nabídkách. A když jsem se ocitl v nouzi, ostatní mi pomohli, protože mě už znali a věřili mi. Zkrátka v Kibeře člověk nemůže jít pouze vlastní cestou, vždycky musí zahrnout i ostatní, jinak skončí špatně,“ tvrdí Omosh, který v době mého výzkumu znovu otevřel svůj obchod a přitom si nárazově přivydělával například na stavbách nebo čas od času obstarával a vařil jídlo na větší akce.

Tou dobou kolem jeho krámku takřka každý den postávala skupinka lidí a Omosh jim přes okénko pouštěl hudbu. Scházeli se tu po práci a obchůdek pro ně představoval útočiště, kde si mohli v klidu odpočinout a vyměnit důležité informace. Omosh jim občas prominul placení nebo svolil, aby si nakoupili na dluh. Někdy se společně složili na suroviny a Omosh jim ve svém krámku uvařil. Po čase se Omoshovo vaření zalíbilo i lidem mimo Kiberu, od nichž dostával stále více nabídek, aby uvařil na narozeninové oslavy nebo firemní večírky, a tak časem založil cateringovou firmu, která nyní pro něj i jeho rodinu představuje hlavní obživu. „Časem jsem dosáhl svého, ale ne tak, že bych se za tím dral, nýbrž tím, že jsem se socializoval a byl na správném místě ve správný čas,“ konstatuje Omosh.

Základní stavební jednotkou sociálního života v Kibeře je „chill­-spot“, místo, kde se lidé setkávají a tráví zde čas povídáním. Může to být libovolné zákoutí ve slumu, kam si skupinka přátel donese židle a lavičky, nebo tato místa vznikají kolem různých stánků s občerstvením či u obchodů. Některé chill­-spoty trvají jedno odpoledne, jiné mají dlouhou historii a jsou navštěvovány stejnými lidmi několik let. Důležité je, že za čas, který zde člověk stráví, se nic neplatí. Chill­-spoty jsou tedy přístupné všem. „Chill­-spot je vlastně taková skupinová terapie. V Kibeře se každou chvíli někdo dostane do problémů. Přijde o práci, nestíhá splácet dluhy nebo je okraden. Může ale navštívit svůj chill­-spot a vypovídat se. Ostatní jeho situaci většinou dobře znají, jsou tedy těmi nejlepšími posluchači a hlavně umějí poradit, jak se z problému dostat,“ vysvětluje Simon, který v Kibeře strávil většinu života. Nyní žije třetím rokem ve Švédsku, kam se odstěhoval za svou přítelkyní, s níž se seznámil, když pracovala v Kibeře jako dobrovolnice pro neziskovou organizaci. „Na životě ve Švédsku je dobré, že jakmile máte práci, jen tak o ni nepřijdete. Nežijete ze dne na den a můžete se spolehnout, že když se dostanete do problémů, stát zajistí, že nebudete hladovět. V Kibeře tuto funkci nahrazují vaši sousedé a vzájemná ohleduplnost. Ve Švédsku se ohleduplnost dává najevo zcela opačným způsobem – tím, že ostatním o svých problémech neříkáte a nezasahujete si navzájem do života.“

Stovky neformálních skupin v Kibeře dohromady vytvářejí rozsáhlou síť, která slouží jako prevence před nejtvrdšími dopady chudoby. Jedná se vlastně o formu pojištění před nenadálými životními změnami, která představuje dostupný způsob, jak získat půjčku, ale jde také o formu prevence kriminality a užívání návykových látek u mladistvých. Takřka každé dítě nebo dospívající dochází po škole do nějaké zájmové skupiny, kde se učí dovednostem, jež jsou nezbytné pro přežití ve slumu, například základům podnikání. Když rodiče hovoří o výchově dětí, velký důraz kladou na nutnost začlenění dítěte do správné skupiny.

Takový systém je však možný pouze díky specifické funkci veřejného prostoru v Kibeře – ten je totiž sdílený, což je v přímém rozporu s veřejným prostorem rozvinutých městských čtvrtí, který podléhá mnoha regulacím. To, co je nezbytnou součástí života v Kibeře – třeba formování chill­-spotů nebo možnost nabízet své produkty na ulici kdykoliv a kdekoliv – je ve formální části města nemyslitelné. Mnohokrát jsem se bavil s příslušníky vyšších a středních tříd o jejich vnímání veřejného prostoru v Kibeře. Mnoho z nich považuje Kiberu za nebezpečné místo, jemuž se vyhýbají. Často přitom hovořili o skupinkách nic nedělajících lidí, z nichž jde strach. Vyjádřili tak svůj pohled na chill­-spoty jako na něco, co ve „svém“ městě rozhodně nechtějí.

Rozvoj, nebo zrušení?

Rozvojové projekty, které probíhají uvnitř a v okolí Kibery, sdílenou funkci veřejného prostoru zcela opomíjejí. V posledních letech zde často dochází k demolici domů, která uvolňuje prostor pro nové cesty, jež vznikají pod záštitou rozvoje, mezi místními však panuje podezření, že město trvale ukrajuje kousky slumu s cílem se ho jednoho dne zbavit úplně. Nikdo z dotazovaných přitom nebyl schopen jasně určit, jaký je rozdíl mezi rozvojem a postupným rušením slumu. Ulice, které činí Kiberu dostupnější, pouliční lampy, které sem přinášejí světlo, nebo nové paneláky, které slibují dostupné a bezpečné bydlení, zároveň vytvářejí zcela jiný veřejný prostor. Ten už není sdílený, ale řízený zákonem, jenž aktivity jako formování chill­-spotů zakazuje. Ocitne­-li se obyvatel Kibery v takovém prostoru, je automaticky vržen do nejistoty, protože přichází o to, co mu dosud zajišťovalo bezpečí – pro pospolitost zde už není místo.

Typickým příkladem je rozvojový projekt Kibera Soweto East, jenž vznikl v roce 2004 pod záštitou keňské vlády. Cílem projektu bylo přesídlit tisíce Kibeřanů do bytů v nových vícepodlažních domech s rozvinutou infrastrukturou. I když původní návrh zmiňoval, že aktivně zapojí místní komunitu, na základě externích vyhodnocení se projekt postupně proměnil v typický příklad násilného přesídlení. Nově vzniklé stavby byly podfinancované, chyběla kritická infrastruktura, přičemž nájemníci byli nuceni platit více než dvojnásobně vyšší nájem, než na jaký byli zvyklí v Kibeře. Tím, že byly zpřetrhány jejich dřívější vazby, které měli ve slumu, navíc ztratili značnou část svého sociálního kapitálu, přičemž veřejný prostor mezi jednotlivými domy neumožňoval, aby se zde budovala nová komunita. Šestnáct let od zahájení projektu více než polovina nájemníků byty opustila, případně pronajala. Přestěhovali se buď zpátky do Kibery, nebo do jiného slumu.

Dvě dimenze existence

Filosof, psychiatr a odpůrce kolonialismu Frantz Fanon v knize Černá kůže, bílé masky (1952, česky 2012) tvrdí, že černoch má dvě dimenze existence. Jednu sdílí s člověkem své rasy a druhou s bělochem. Když běloch vyrůstá v normální rodině, je automaticky připravován i na život v normální společnosti. V kolonizované společnosti je tento proces dle Fanona přerušen. Černoch, který je vychováván v normální černošské rodině, svou normalitu ztrácí, jakmile se dostává do kontaktu s bílým světem. Aplikujeme­-li Fanonovu teorii na životy obyvatel slumů, můžeme zde sledovat podobné procesy. Kibeřan má též dvě dimenze existence – jednu zažívá ve slumu, druhou při kontaktu s rozvinutým světem. Člověk, který vyrůstá ve slumu, mimo jeho rámec automaticky ztrácí svou normalitu.

Fanon se též zaobírá fenoménem zvnitřněné „negrofobie“, k níž dochází v mysli kolonizovaných. Kolonialismus charakterizuje jako systém, který podřízenost vůči bělochovi doslova zadře pod kůži kolonizovaného tím, že jej nutí přejímat kulturu kolonizátora včetně všech negativních předsudků vůči kolonizované rase. Je zde tedy zakořeněn pocit sebenenávisti, na který dotyčný reaguje tím, že se snaží svému černošství uniknout a stát se bílým. Dobrovolně se tak vzdává autenticity, v níž spočívala jeho dřívější síla, avšak „bělosti“ dosáhnout nemůže. Zůstává tak vězet kdesi mezi, v pozici, v níž je pro koloniální stát nejsnáze ovladatelný.

Mnoho obyvatel Kibery si stěžuje na to, že kdykoli si přečtou něco o místě, jež obývají, má text pouze negativní vyznění, ať už jsou místní vykreslováni jako oběti nebo jako strůjci svých problémů. Do zpráv se dostávají zmínky o znásilnění, krádežích, demonstracích nebo šíření nemocí. Špatná kvalita životního prostředí jako by automaticky předznamenávala i kvalitu obyvatel. To má zásadní dopad na celou komunitu. Dochází zde k podobnému procesu, jaký popisuje Fanon: obyvatel slumu přijímá negativní charakteristiky za své a vzniká u něj komplex méněcennosti. Když místní popisují svůj vztah ke Kibeře, je patrná rozporuplnost. Kiberu milují i nenávidí. Na jednu stranu hovoří o pospolitosti, která nikde jinde neexistuje, na straně druhé se stydí za to, že žijí na podobném místě. Jejich výpovědi často kopírují výroky obyvatel rozvinutých čtvrtí, v nichž zaznívá, že Kibeřané nejsou schopni vlastního rozvoje, protože „už jsou zkrátka takoví“.

Současně vzniká touha po tom stát se někým jiným, zříci se slumu a zbavit se jeho stigmatu. Když místní hovoří o svých životních cílech a snech, mnoho z nich se shoduje na tom, že touží jednoho dne slum opustit a jít někam jinam. Na otázku, jak to „někam jinam“ vypadá, popisují rozvinuté čtvrti západního typu. Formální sféru města tedy můžeme asociovat s fanonovskou bělostí, zatímco slumy s fanonovskou černotou. To ostatně dokazují i sami místní, kteří se o oficiálních čtvrtích vyjadřují jako o „mzungu place“ (místě bílých) a pravidelné zaměstnání v místním žargonu nazývají „white colour job“. Opustit slum a jít „do města“ znamená pro Kibeřana velkou událost, k níž nedochází každý den. Většinou odcházejí ze slumu, když musí. Své pocity při procházení „místem bílých“ popisují jako velkou nervozitu, sebekontrolu a strach z konfrontace s policií.

Potřeba nicnedělání

Jedním z dlouholetých chill­-spotů v Kibeře je studio zdejšího uměleckého spolku Maasai Mbili. Skupinu založili před dvaceti lety dva písmomalíři Otieno Gomba a Oteino Kota, kteří zkrášlovali názvy a štíty obchodů v Kibeře za použití místního dialektu a estetiky. Jejich styl se lidem zalíbil a postupně se k nim přidávali další malíři. Dnes má skupina deset členů, jejichž tvorby si považují nejen v keňských uměleckých kruzích, ale i v zahraničí, což dokazuje množství výstav po celém světě včetně Dánska, Rakouska nebo USA. Tvorba Maasai Mbili, jež vychází nejen ze zdejších příběhů, ale i z materiálů, které umělci hledají mezi odpadky, je svého druhu jazykem, jenž pomáhá definovat Kiberu jako místo pro život. Umělci tak bojují se stigmatizací, které čelí většina obyvatel.

Studio Maasai Mbili se nachází na rušném místě, kde slum přímo protíná silnice, která je jednou z mála cest, po níž se dá dostat do města a kde jezdí hromadná doprava. Studio tak navštíví několik desítek lidí denně, většina zde však nestráví více než deset minut, během nichž si návštěvníci s jednotlivými členy skupiny potřesou rukou a optají se, jak se mají. Umělci díky tomu získávají přehled o tom, co se odehrává v jejich okolí, od velkých událostí až po maličkosti typu, co se komu přihodilo cestou do práce.

Jeden ze členů skupiny, Kevo Stero, jako svůj umělecko­-aktivistický projekt založil falešnou neziskovou organizaci Jobless Corner Campus (JCC). Cíleně tak reaguje na stigmatizaci chill­-spotů v Kibeře, jež jsou většinově vnímány jako místa zabíraná skupinami líných nevzdělaných alkoholiků. „Stane­-li se člověk členem naší organizace, získá tím titul profesionální zevloun (professional idler). Nikdo ho tak už nemůže osočit za to, že nepracuje,“ popisuje Kevo princip fungování své organizace a dodává: „Jsem přesvědčený, že chill­-spoty existují kdekoliv na světě, na jakémkoli pracovišti, dokonce i v parlamentu. Lidé občas potřebují vypnout, jen si povídat a nic nedělat. Jinak ani nevíme, proč a na čem vlastně pracujeme.“ Dle manifestu JCC je nicnedělání profese, která akceleruje takový rozvoj, do něhož je aktivně zapojena místní komunita. Nicnedělání umožňuje jejím členům zamyslet se nad svými problémy i problémy ostatních a společně vykročit z pasivity, která je hlavním důsledkem života ve strachu a nejistotě.

V současné debatě o budoucnosti měst a jejich udržitelnosti se často hovoří o komunitním uspořádání, v němž obyvatelé aktivně spoluutvářejí vlastní životní prostředí. Takový systém doposud funguje v prostorech, které nazýváme alternativními, jako jsou například komunitní zahrady. Představa, že na principu vzájemné spolupráce bude jednou fungovat většina městské společnosti, se může jevit jako zcela utopická a nedosažitelná. Právě slumy jsou přitom možná prostředím, kde je tato alternativa normou. Abychom však spatřili, co se v neformálních osídleních skutečně odehrává, je nutné zbavit se negativních předsudků. Jobless Corner Campus tedy není pouhou ironií, ale nabízí způsob, jak docenit aktivity v neformálních osídleních, a prohlédnout tak binární logiku postkoloniálního urbanismu, jenž je hlavním důvodem vytváření slumů i jejich stigmatizace.

Autor je dokumentarista a doktorand na Metropolitní univerzitě v Praze.