Smysl v každodenním nesmyslu

Poprvé mě ta představa dohnala už v mateřské škole: náš oprýskaný byt v druhém patře domu na předměstí malého okresního města se najednou otočí vzhůru nohama, ze stropu se stane podlaha, skříně visí dolů jako tlusté krápníky a my musíme překračovat zdi nade dveřmi. Představoval jsem si to pokaž­dé, když jsem neměl nic lepšího na práci, když jsem zrovna nebyl v zahradě se starým sukovitým kaštanem, u štěrkové cesty před garáží, v obchodě, ve kterém pracovali moji rodiče. Časem jsem pokaždé myšlenku převrácených pokojů vypudil z mysli, nikdy mě ale neopustila úplně. Pokaždé, když si prohlížím nový byt, myslím na to, jak by se chodilo po jeho stropě.

Tu zvláštní obsesi mi pomohl pojmenovat spisovatel Michal Ajvaz. Ve druhé kapitole knihy Město naruby s podtitulem Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, kterou uspořádal sociální antropolog Radan Haluzík, se Ajvaz svým specifickým beletrizujícím způsobem pokouší popsat nejrůznější druhy prázdných prostorů ve městě, hledá k nim analogie a zkouší je přirovnávat k jazyku, což je jeho výsostné téma – ostatně jeho román Druhé město (2011), v němž chápe město jako velkou metaforu, je autory a autorkami Města naruby opakovaně zmiňován jako iniciační text. Ajvaz mimo jiné hledá analogie prázdných míst mezi zástavbou a také prázdných míst v interiérech. A právě zde mluví o stropech: „Známe podivný pocit, který máme, když se z postele zadíváme na strop a navzdory svým obvyklým zvykům na jeho rozloze utkvíme pohledem po delší dobu: díváme se na neznámou bílou pláň, která se nachází v hloubce převráceného světa, v němž jsme se najednou octli jako Gulliverové objevující neznámé země v prostoru našeho bytu. Náš pohled pak udiveně bloudí po pláni s těžko čitelnými znaky spár, uprostřed níž se jako fantastický oltář proti nám zvedá podivná stavba lustru.“

Dvojí prázdnota

Kapitola, v níž se Ajvaz přidává k ostatním autorům a autorkám knihy v přemýšlení nad smyslem prázdných míst ve městech, snaží se definovat pojem vágnosti v kontrastu k topografii ulic a uvažuje o městě jako o živoucím organismu, patří k nejobjevnějším částem publikace. Už proto, že si spisovatel, podobně jako ve svých vrstevnatých románech, vytváří vlastní jazyk a je schopný překvapivých pozorování, která přepisují naše ustálené vnímání míst. Třeba nezastavěný prostor proti vchodu do Thomaye­rovy nemocnice v pražské Krči. Co většina kolemjdoucích ignoruje, vidí Ajvaz nově a jinak. Na pláni se podle něj prolíná „dvojí prázdnota a dvojí mytologie“, protože se na tomto místě občas utáboří cirkus, který posléze odjede, a místo tak získá „atmosféru pomíjivosti a neukotvenosti“.

Jiným způsobem Ajvaz přistupuje k městským vodním tokům. Ty vnímá jako lineární organismus, který „proniká městem, aniž by zcela vrostl do jeho systému míst“. Řeky uvnitř města fungují jako vágní terén, kterému nebyla přiřazena žádná funkce, a proto je také vodní tok v kontextu města často neviditelný. Teprve v okamžiku, kdy se řeky a potoky rozvodní, vrátí se do svých původních koryt a připomenou člověku, že existuje řád starší, než je řád města. Nejvýrazněji se však tento efekt projevuje u menších potoků, které mnohdy ani nemají jména, často jsou skryté pod úrovní ulic, zůstávají „utajené a těžko přístupné, někdy jsou viditelné jen ze zadních částí domů a dvorků“.

Bez účelu

Prázdným prostorům ve městě (a jejich analogiím) se věnuje jedna z devatenácti kapitol knihy, která už svým uspořádáním musí působit nekonzistentně a jaksi nerozhodně. Kromě sociálního antropologa Haluzíka mezi jejími autory a autorkami najdeme biology, ekology, filosofy, archeology, kurátorky nebo historičky umění. Publikace má podat zevrubnou zprávu o těch částech města, která dosud nebyla podrobena zkoumání. Jsou to místa, kde se zdánlivě nic neděje, která vznikají omylem, existují jen dočasně, neplní žádnou funkci, vyrůstají jakoby z druhé strany a nabourávají dojem, že v moderním městě všechno existuje z nějakého důvodu a musí to mít účel.

Kolektiv autorů si k výkladu o těchto málo popsaných urbánních oblastech bere nejrůznější pomůcky. Padne zmínka o flanérství, zdánlivě bezcílné potulce městem, kterou zpopularizoval v 19. století Charles Baudelaire a jež má nahlodat mechanismy životního stylu zaměřeného na neustálý růst. Zmiňuje se psychogeografie, myšlenková strategie nového pohybu po městě, která vyrostla z odkazu francouzského filosofa Guye Deborda a situacionistické internacionály. Dozvíme se spoustu konkrétních triků, jak nabourat stereotypní pohyb po městě a uvidět z nového úhlu to, co už dávno známe. Někdy to připomíná skautské bojovky, jindy mají tyto strategie konceptuální nebo performativní charakter. Zkuste si do mapy zakreslit kružnice a pak se po nich pohybovat, uzavírat výseč města do rámečku fotoaparátu a po jednotlivých krocích se přibližovat k cíli, který se s každým přiblížením zvětšuje. Zkuste v sobě probudit zvědavost.

Dobrodružství každodennosti

Někdy je ovšem takový přístup trochu únavný. Psychogeografie a přemýšlení o urbánní krajině jsou módní trendy – v britském prostředí se jim věnují mainstreamoví novináři, ale i u nás jsou knihy Václava Cílka nebo Jiřího Sádla čím dál populárnější. Jenže autoři jako by nevěděli, koho oslovit. Ty, kteří o urbanismu soustavně přemýšlejí, seznámili se se základními myšlenkami psychogeografie a mají potřebu studovat problematiku hlouběji? Nebo čtenáře, kteří dosud chodili po ulicích jako v mrákotách a které by Město naruby mělo z těchto mrákot probudit?

Pro obě skupiny je toho v knize dost. Čtyři stovky stran plných dokumentárně střízlivých, ale přesto působivých fotografií se dotýkají jak základních myšlenek, tak složitějších konceptů. Psychoterapeutka Kristýna Bušková vykládá v kapitole Vágní terén a kulturní nevědomí základní myšlenky s pomocí Junga; Pátrání po rubu středověkého města zase nabízí historický vhled do prostorového uspořádání středověkých sídel. Některé myšlenky se ale opakují, například samotná definice vágního terénu se v průběhu čtení objeví tolikrát, že čtenář začne být na tento pojem alergický – i proto, že každý z autorů má potřebu vysvětlit termín ze svého úhlu pohledu.

Určitá obsahová roztříštěnost knihy (kromě zmíněných kapitol najdeme v publikaci i pojednání o sídlištním folkloru za husákovské normalizace, vysvětlení konceptu křovinářství nebo exkurs do Berlína) nicméně s tématem dobře souzní. Stejně jako je nutné promyslet strategii pohybu vágním terénem města, je nutné najít způsob, jak se pohybovat touto knihou, jež v mnoha ohledech funguje podobně jako samotné město. Je zde spousta ulic, ale některé z nich nikam nevedou, jiné jsou si navzájem podobné, občas se pohybujete v kruhu, anebo se nečekaně vynoří mentální podchod, který vás zavede někam, kam jste rozhodně nemířili. Vždycky je to ale dobrodružné čtení – pokud tedy o dobrodružství nemáte romantickou představu a v souladu s tradicí psychogeografie chápete, že dobrodružství číhá uprostřed každodennosti. Pak se může dobrodružnou výpravou stát i pomyslné přistání na stropě, ze kterého se v záblesku jediné myšlenky stane podlaha.

Autor je publicista.