Trhliny v časoprostoru města

Knihu Město naruby jste připravovali ve velkém, interdisciplinárním týmu. Jak jste si definovali místa, kterými se budete zabývat, a co je charakterizuje? Lze je vůbec jednoznačně definovat?

Přišlo nám zábavné dívat se na vágní terény hodně široce – jako na místa mezi místy, na trhliny v časoprostoru města, mezery mezi jednotlivými městskými obsahy a funkcemi. Lehce tím nastavujeme zrcadlo funkcionálnímu modelu města rozparcelovanému na městotvorné, městoobslužné a jiné funkce a na ochranné zóny mezi nimi. Místa nesoucí funkce totiž málokdy přiléhají v prostoru a čase těsně k sobě. Například některé pražské svahy jsou tak prudké, že ač jsou uvnitř města, nikoho tam po staletí nenapadlo nic postavit. Zajímavé jsou i trhliny, které se otevírají jen na určitou dobu. Mým oblíbeným příkladem je bývalý bazén pod Barrandovskými skálami. Na začátku dvacátého století tam byl vápencový lom, následovalo vakuum, pak tam v rámci projektu Barrandovských teras Václav M. Havel postavil koupaliště, to ale začátkem devadesátých let přestalo fungovat a vznikl opět vágní terén. Mezery v časoprostoru města však mohou trvat i celé dekády. Já například strávil půl dětství na Bažinkách na periferii Zlína, což byl sportovní areál, který se začal stavět už za Tomáše Bati, ale dokončen byl až na počátku osmdesátých let! Mezitím se tam rozkládala rumiště, která pro nás děti byla nádhernými prériemi s jezírky a ostrůvky, kde jsme si hrály na Sandokana a kde zároveň žili chránění čolci, rosničky a užovky. Nebojme se tedy vidět město jako pulsující organismus, kde se i přes sebelepší hospodaření vágní prostory tu a tam prostě objevují.

Ne každá taková mezera ale musí být nutně městskou divočinou. Jakým dalším místům jste se v knize věnovali?

Město skutečně nevytváří jen divoké, spontánní mezery plné chaosu, kde se množí věci, které bychom tam nečekali. Existují i prostory, které jsme nazvali „místa funkcí záměrně zbavená“. To je typicky třeba prostor mezi benzínkou a autostrádou nebo mezi dvěma silnicemi či logistickými areály, kde prázdnotu udržujeme cíleně. V postindustriální epoše je výroba přesunuta kamsi za horizont, globalizované metropole jsou zato obklíčeny prstenci překladišť, logistických center a služeb. Tyto prostory a na ně napojené sítě komunikací vytvářejí celé nové krajiny, v nichž jsou také místa mezi místy, a to jak oplocená, tak prostory mezi ploty jednotlivých areálů. Často to jsou právě již zmíněná místa funkce záměrně zbavená, s nějakou lacinou zelení, která se občas poseká. Ale stačí jednu, dvě sezony polevit a už se tam utváří nový svět. Jsou to krajiny obrovských prostorových diskontinuit, kam se mnohdy bez auta nedostanete, nejde jimi volně projít z bodu A do bodu B. To je nová vágnost měst časů neoliberálního obchodu a globalizace. Co s těmito místy jednou bude, je velká otázka. Rozkládají se většinou na úrodné půdě a zbudou po nich pravděpodobně lehce kontaminované brownfieldy.

Nejčastěji se však v našich městech setkáváme s vágními terény, které jsou pozůstatkem industriální éry. Jak vypadala místa mezi místy v předindustriálních dobách?

Paleobotanici Petr Pokorný a Adéla Pokorná a archeolog Petr Meduna zkoumali makro­zbytky a pyly rostlin na archeologických nalezištích a zjistili, že například středověká Praha byla plná plevelů, jako jsou pcháč, hadinec či kopřiva, které nemohou růst tam, kde se něco intenzivně děje. Navíc tehdy ještě potoky často tekly přímo ulicemi a bylo tu velké množství bahnitých a zarostlých míst, která se nedala pořádně využít. Tušíme také, že část městských parcel bývala delší dobu opuštěná v důsledku hospodářské situace, požárů či válek. Velkou část obyvatelstva středověkých měst tvořila chudina – některé odhady mluví až o polovině obyvatel. My ale přesně nevíme, kde žila. Částečně nejspíš osidlovala právě vágní prostory. Také středověké hřbitovy nebyly upravenými místy s náhrobky a květinami, ale fungovaly také jako veřejná pastvina, hřiště kostelní školy nebo příležitostné smetiště a pravděpodobně zde také nouzově přebývali žebráci a bezdomovci. Vágní terény dále byly na parkánu vně hradeb, kde se oficiálně nesmělo nic stavět kvůli obraně města, což se ovšem často nedodržovalo, a také v okolí veřejných skládek, hald dřeva, hnoje a podobně. I středověk se sice snažil vytyčovat a budovat města inženýrským způsobem a ideálem byla pravoúhlá síť, ale už tehdy bychom ve městech našli řadu vágních prostorů.

Poslední etapu měst sevřených hradbami představuje přestavba Paříže baronem Hauss­mannem v devatenáctém století, který středověký půdorys proměnil v moderní mondénní metropoli, jež se stala vzorem pro světová města od Vídně přes Vladivostok po Ciudad de México. I tato nová Paříž ale byla ještě obehnaná hradbami, kolem kterých se z obranných důvodů nesmělo nic trvalého stavět. Tento prostor se však okamžitě stal útočištěm chudých, kteří tam žili v provizorních obydlích a provozovali tam své živnosti, což je fotograficky zdokumentováno. Mimo jiné se na tomto příkladu dá ukázat obecný vztah městského centra a periferie: lidé z center požadují služby a výrobky, ale nechce se jim za ně moc platit, a tak ti, kteří jim je dodávají, jsou nuceni žít na okraji.

Zdálo se nám nicméně zajímavé vztah centra a periferie převrátit a podívat se na centrum z pohledu periferie. Dokonce jsme pro tento pohled zavedli termín „inverzní urbanismus“. Vždyť periferie za industriálních časů město hospodářsky táhla a dodnes se tam koncentruje ekonomika v podobě všech těch hypermarketů a přepravních a logistických center.

Liší se vágní prostory v různých zemích?

Zpočátku jsme si mysleli, že jsou podobně univerzální jako globální města, ale zjistili jsme, že se velmi výrazně liší nejen svou formou, ale třeba i stupněm bezpečí a sociální kontrolou. V anglosaském světě vypadají vágní prostory podobně jako u nás, ale bývají oplocené. Sice se do nich dá obvykle dostat, ale jsou vždy nějakým způsobem ohrazeny. Jít do vágního terénu ve velkoměstě v USA je někdy dost nebezpečné, protože ho může ovládat nějaký gang. A kdybyste chtěli navštívit takové prostory v některých severomexických městech kontrolovaných drogovými kartely, je dost možné, že se nevrátíte. Ve vágních terénech měst rozvojových zemí zase běžně žijí lidé, sbírají a třídí zde odpadky, vykonávají řemesla. Variuje i množství vágních terénů. Západoevropská města jsou členěna pravoúhlými, těsně přiléhajícími parcelami a vágní terény v centrech jsou tam vzácné.

Co charakterizuje vágní terény našich měst?

Středo­- a východoevropská města prošla ve dvacátém století výraznými politickými otřesy, které zapříčinily velké přesuny majetku i obyvatel a vyústily v množství majetkoprávních nejistot. Mnohá místa byla rychle opouštěna nebo naopak kolonizována. Vždyť jen od nás muselo po druhé světové válce odejít tři a půl milionu lidí, po kterých zůstaly celé vágní krajiny. Ještě předtím došlo k devastaci a zabírání židovských majetků, později k znárodnění, ničení a opouštění církevních památek. V devadesátých letech nastala naopak privatizace, ekonomická transformace a zapojování do globální ekonomiky, což spousta podniků nepřežila. Tato diskontinuita ve střední a východní Evropě vyústila v nebývalé množství vágních terénů.

Neměla na jejich množství v bývalém východním bloku vliv také urbanistická praxe tehdejšího režimu?

Ona éra budování světlých zítřků a také průmyslových areálů a velkorysých sídlišť na zelené louce, jimiž se ve svém výzkumu zabývám, určitě vliv měla. Domníváme se ale, že problém je v urbanismu obecně, nejen v tom východoevropském. Urbanismus je příliš orien­tován na praxi, na městské plánování. Chybí mu víc základního výzkumu a kritická reflexe vlastních teoretických předpokladů. Urbanismus obvykle zohledňuje jen městské funkce a obsahy a unikají mu právě ona místa mezi místy. Jako by nechtěl přistoupit na to, že každý typ urbanistického plánu generuje i určité „zbytky“. Filosof a teoretik architektury Cyril Říha v naší knize mluví přímo o „slepé skvrně urbanismu“.

Na publikaci jsme pracovali asi osm let a mezitím mnohá z míst, o kterých píšeme, zanikla. Město zaceluje mezery, uklízí. Žijeme v přelomové době a stojíme před otázkou, jak naložit s tak velkým množstvím vágních terénů, které někde drze lezou až do širších center. Bylo by škoda na tuto epochální výzvu reagovat prostě jen tak, že je slepě zahustíme výstavbou a hotovo. Také je ale třeba zachovat oddělení teoretického studia města od praxe městského plánování. Nechceme proto rovnou hlásat, co se má dělat. To už je práce pro jiný tým, složený z architektů, urbanistů a dalších odborníků více spjatých s městským rozvojem a správou. Máme nicméně pocit, že stejně jako se v urbanismu města zaměřujeme na jeho funkce a obsahy, měli bychom být též urbanisty mezer. Podívat se na město z pohledu naruby a pracovat s jeho místy mezi místy.

Říkáte, že během ekonomických a politických krizí počet vágních terénů narůstá, a jakmile dojde ke společenské stabilizaci, tato místa naopak mizí. Znamená to tedy, že se nyní nacházíme ve fázi stabilizace?

Přesně tak, některá z těch míst se ale už stala součástí identity města. Na typickém obrazu Prahy vidíme vltavský meandr a zarostlé svahy kolem, což jsou v podstatě vágní terény. I kolem řeky máme spoustu malých, zato ale bujných ploch zeleně. Když se podíváme na to, co považuje většina obyvatel za parky nebo oficiální městskou přírodu, zjistíme, že ve skutečnosti to často parky nejsou a lidé jsou pak překvapení, když najednou přijedou bagry… Mnohé vágní terény totiž začaly plnit různé funkce: lidé tam venčí psy, sportují, dělají táboráky, chodí na rande… Petr Gibas a Karolína Pauknerová v naší knize ukazují, jak si ve vágních terénech pokoušejí vytvořit zázemí a obydlí lidé bez domova. Na jednu stranu se zde mohou usadit, na stranu druhou jde však o místa dosti nejistá a někdy i nebezpečná. Důležité jsou rovněž ekologické funkce vágního terénu – města se v čase klimatické změny extrémně přehřívají a právě v zeleni vágních prostorů se voda může vsakovat, odpařovat, a ochlazovat tak okolní betonovou poušť. Často je zde mnohem bujnější zeleň a víc živočichů než v běžném parku a někdy i víc než v přírodě za městem.

Každý systém či epocha produkují určitý typ vágních terénů. Co je typické pro ty, které vyprodukovala socialistická výstavba?

Na sídlištích dobře vidíme, že každý urbanistický masterplan má své nezamýšlené důsledky, svůj stín, svou slepou skvrnu. Socialistická sídliště jsou velmi futuristická, mezi nimi a zbytkem města byla často i velká mezera. Mezi sídlišti a okolní krajinou vzniká vágní terén nebo minimálně nenávaznosti – skončí veřejné osvětlení, chodník, a když chcete dál, musíte si vyšlapat cestičku rumišti. Mezi bloky panelových domů byly naprojektovány opravdu velkorysé plochy, měl to být nový veřejný prostor, kde se budou lidé setkávat a rozvíjet. Ale ty plochy jsou tak velké, že to je spíš volný než veřejný prostor. Zatímco samotné domy se často stavěly velmi rychle, prostor okolo se dokončoval až v druhé etapě, což trvalo třeba pět nebo i patnáct let. Mezi tím si v neupraveném, svobodném prostoru hrály děti. Pamětníci vyprávějí, že v dětství vyváděli na sídlištích neuvěřitelné skopičiny. Většinou se objevil někdo, kdo je umravnil a vyhrožoval, že to poví rodičům nebo učitelce, ačkoli je třeba ani neznal. V naší knize vzpomíná hudebník Jan Muchow, jak se na Jižním Městě učil kouřit v kabině jakéhosi opuštěného traktoru, do kterého bylo ovšem z oken okolních bloků vidět, a jak za to dostal doma na zadek. Tedy i sociální kontrola utváří to, jak místa mezi místy v té které epoše vypadají a co se tam děje, především co se bezpečnosti týče. Po roce 1989 tato sociální kontrola většinou notně ochabla, pospolitost se v neoliberálním diskursu stala něčím téměř nemravným. Do života cizích dětí se přece montují leda úchylové nebo komunističtí dogmatici.

Dalším jevem, který můžeme na sídlištích pozorovat, je rozpor mezi urbanistickým plánem a jeho nezamýšlenými důsledky, vedlejšími efekty, které mohou být zcela odlišné od deklarovaného cíle. Tím byl nový socialistický člověk a pokrokový způsob života, tvořený velice racionálně podle „nejmodernějších hygienických norem a standardů“. Vždy se ale objeví něco, co nikdo nezamýšlel – například vágní terén, který obydlená, nicméně stále ještě nedokončená sídlištní krajina vytvořila, a mladá generace městských divochů, jež onen nezamýšlený svět osídlila. Děti si tak místo účasti v pionýrských kroužcích hrály v bahně sídliště a prériích lebedy a páchaly alotria v urbánních ganzích, byť velmi krotkých a kontrolovaných. Ve světě, který nebyl součástí oficiálních plánů, vyrostly statisíce našich spoluobčanů a je třeba se zabývat tím, co pro ně znamenal a jak je v životě formoval. Je zkrátka třeba vidět a studovat i nezamýšlené důsledky urbanismu, nikoli jen deklarované aspirace.

Řešili jste v autorském týmu věčný souboj mezi příznivci co nejzahuštěnějšího města, což je koncept, který dnes razí řada architektů, a zastánci většího množství zeleně a volného prostoru?

Naší vizí není Malá Strana romanticky zarostlá křovím ani Karlín plný malebné stavební suti, ačkoli nám to občas někdo podsouvá. Máme rádi plnohodnotná města a užíváme si jejich výdobytků. Snažíme se především o základní výzkum, ne o hledání konkrétních řešení. Ale i takový výzkum otvírá nové pohledy. Například ukazuje, že vágní prostory jsou velkou šancí pro další rozvoj města, přímo jakousi revoluční rekonstituci. Petr a Adéla Pokorní třeba popisují, jak na konci středověku v čase chátrání hradeb a příkopů mezi Starým a Novým Městem vznikl na místě hradeb rozsáhlý vágní terén. Víme, co tam rostlo a že to byla smrdutá bažina. Lidé tam chodili zevlovat, odehrávaly se tam střelby i souboje a provozovala se prostituce. Ale právě tyto „neřádské příkopy“ se po stržení a zasypání hradeb v 18. století později proměnily v páteř moderního města. Staly se z nich nejmodernější bulváry – Národní třída, Na Příkopě, Revoluční třída. Co je největší periferií, může se jednou stát centrem. Vágní terén dokáže doslova obrátit město naruby.

Když se prostor mechanicky zastaví, což termín zahušťování implikuje, zabrání se vzniku něčeho skutečně nového, co by město propojilo, přineslo mu novou kvalitu. Je škoda na každé volné místo nasázet další kancelářské budovy nebo luxusní byty. To je ztracená historická šance. Některá – často ekologicky či esteticky zajímavá – místa mezi místy jsou navíc tak malá, že by se tam stejně žádná stavba nevešla. Vágní terény se přímo nabízejí k tomu, aby propojily město v jeden celek, v jeden tvar – v městskou krajinu. A ze zahraničí máme příklady toho, že to lze. Nejdále je v tom asi Berlín, který s některými svými vágními terény, třeba s prostorem po Berlínské zdi, dovedl naložit tvůrčím způsobem.

Příklad Berlína nám ukazuje, že vágní terény lze proměnit v parky. Jak jste v Městu naruby pojali jejich výzkum?

Díky kapitolám Jiřího Sádla a krajinářského architekta Štěpána Špouly jsme si uvědomili, že prožíváme krizi parku coby místa odpočinku současného člověka. Snad všichni lidé ve městě se shodnou, že parky chtějí. Ale co je to tradiční park? Když korzuje pan lékárník s paní lékárníkovou, před nimi na vodítku cupitá jezevčík, služka si čte na lavičce šestákový román, fontána šumí a z altánu zní Na krásném modrém Dunaji? Dnes potřebujeme místo, kam bychom chodili běhat, cvičit, meditovat, venčit psy a pouštět draky. Už nám nestačí záhon růží, chceme obdivovat bujení přírody a městské divočiny. Chceme pořádat pikniky, hrát kolektivní hry a sporty. Jsme Češi, chceme dělat táboráky, opékat buřty a zapíjet je pivem z kelímku. Klasický park, ač mám ten nostalgický žánr moc rád, pro tyto aktivity není to nejlepší místo. Je jedno, zda tomu budeme říkat lesopark, příroda či městská divočina – potřebujeme nové prostředí. A použít vágní terény pro tyto účely je ideální.

Často se objevuje argument, že příroda nemá být ve městě, ale za městem. Zní to logicky, ale běžte tam! A jak příroda za městem – mimo chráněné oblasti – vypadá? Jsou to obrovské lány nebo smrkové monokultury, kde je biodiverzita dost nízká. A i kdybyste se těmi lány chtěli projít, nemůžete, protože jimi nevedou žádné cesty. Naopak hezká, biologicky cenná a chráněná místa ve volné krajině zase často vypadají jako lunapark. Jsou tam mraky lidí, zážitky jsou předpřipravené, všude visí informační tabule. Zkrátka, vágní terén je dnes mnohdy daleko pestřejší a zábavnější. Ideální město je takové, kde máte po ruce služby, ale zároveň prostor pro svobodný pohyb a relaxaci, ať už mu říkáte jakkoli. Posílat lidi za město není fér.