Tak kam nás zase ten nový rok zavede? Já ani nevím, kam mě zavede můj fejeton, nemám pět dní před Vánoci invenci ani kompozici, nevím, o čem začnu psát a čím skončím, měl bych asi sledovat bílého králíka, ale žádného nevidím.
Novoroční předsevzetí dodržuji relativně dlouho, ale pak se nějak vše zadrhne a zbortí. Někdo řekl, že čím víc se chceme změnit, tím jsme stejnější. Ale změna je jedna z tváří naděje. Víra, že věci nezůstanou tak, jak jsou, že si ještě dokážeme obléknout jiné šaty, obrodit se, že jednoho dne vstaneme jako fénix ze svého popela. Nový rok je čistý, nepopsaný list. Ale právě to pro autora často bývá noční můra. První stránka bývá zakletá, potřebujeme se vyprostit z ochromujícího znehybnění, z uhranutí nutností zaplnit prázdnou plochu – a začít.
V určitém smyslu je čerstvě započatý rok už hotový. Zbývá jen, aby se to všechno stalo. Na obzoru čeká to neočekávatelné a nepředstavitelné, o čem nic netušíme a co se na nás vrhá střemhlav jak dravec, jak bleskurychlý gepard. Tři sta pětašedesát dní představovalo dřív oceán času, dnes je to už jen malá kalužina. Rok je krátký jak prásknutí bičem, jak by řekl Ivan Diviš. Vložit tak do toho roku něco svého, co mu dokážu dát jen já!
Jistoty jsou nejisté. Jsme na začátku času, nebo na jeho konci? Jan Čep mluvil o závrati z pocitu, že se nalézáme na jeho okraji, nezměrná masa času za námi a snad nekonečná před námi. Ale už Mistr Eckhart upozorňoval, že ve věčnosti není žádné „včera“ nebo „zítra“, ale všechno existuje v jednom okamžiku. Čas prostě není dálnice.
Přáli bychom si v novém roce žít harmonicky. Ale je vůbec něco takového možné? Poryvy naší duše škubou ego na kusy. Když tě opustí tvoji démoni, opustí tě i tvoji andělé, věřil Rainer Maria Rilke. Sterilita je ideál operačních sálů, ale nikoli naší psyché. I když v posledních dvou letech se svět pomalu stává velkou nemocnicí. Prašivá past pandemie nás přivedla do podivných končin. Harmonie? Kdo se zřítil do studny, pomalu se z ní škrábe ven, sune se nahoru, kloužou mu ruce, smeká se dolů, ale vidí nad sebou hvězdy, koule rozžhavených plynů.
George Steiner ve svém eseji Na Modrovousově hradě uvažuje o posledních dveřích, které na lidstvo někde čekají. Domnívá se, že je otevřeme. Ale co když se ty dveře otevřou samy? Představuji si, že pořádně zavržou. Pandořina skříňka zatím odpočívá a něco v ní tiše tiká. Lidé jsou dnes často vyzýváni k racionalitě. Ale co to je a kde se to prodává? Máme v sobě slepé skvrny a bílá místa, mělčiny a hloubky, vrcholy a propasti. Náš cíl nikdo nestanovil. Máme jazyk chatrný a nepostačující ani k vyslovení lásky. Racionální snad mohou být stroje – i když řekl bych, že za chvíli je to přestane bavit. Snaha zorganizovat a naplánovat nám život racionálně naštěstí vždycky selže. Jsme otevřeni nepředvídatelnému a nevypočitatelnému a ta otevřenost je takřka synonymem naděje. Dnes všude jako houby po dešti vyrůstají zdi, zábrany a ploty, které mají oddělit lidi od nějakého nebezpečí, ale poskytují jen iluzi ochrany. Tato uzavřenost živí jen sobectví a obrácení se do sebe. Než se dostaneme k posledním dveřím, měli bychom začít otevírat okna.
Nový rok nám nic nezaručí. Hodiny a dny potečou jako vždy. Po noci přijde ráno a i slunce bude vycházet. Aspoň doufám. Ale stejně nám nezbývá nic jiného než tomu roku důvěřovat a odevzdat se mu, aby do nás vklouznul, sžil se s námi a prošel skrze nás. Nebude to pokaždé bezbolestné. Ale třeba se některá naše přání vyplní. Jedno stále přítomné bezbranně říká a chce věřit, že „to nejlepší“ teprve přijde.
Autor je literární historik a kritik.