Emmanuel Macron se stal podruhé prezidentem Francie. Klidná pětiletka to ale určitě nebude. Za své vítězství může totiž děkovat části levice, která ho v druhém kole volila jako menší zlo. Levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon, jenž skončil těsně třetí, se nyní s nadějí upíná k červnovým volbám do Národního shromáždění.
„Je mi 65 let a už nemůžu, jsem utahaná,“ stěžuje si na Place de la République Pařížanka Françoise. Vysvětluje mi, že za normálních okolností Jeana-Luca Mélenchona nevolí, ale politika Emmanuela Macrona je tak strašná, že od volby socialistů, kteří nyní nemají šanci, raději upustila ve prospěch radikální levice. Na tradiční demonstraci prvního máje tedy prý přišla podpořit Lidovou unii (l’Union populaire), která sdružuje levicové subjekty v čele se stranou Nepoddajná Francie (La France insoumise), jíž předsedá právě Jean-Luc Mélenchon. Françoise se zlobí hlavně na Macronovy kroky týkající se penzijní reformy. Odchod do penze chtějí Mélenchonovi voliči ustanovit na věku šedesáti let. Macron by jej z dnešních pětašedesáti snížil jen o rok. A to se nejen Françoise nelíbí. Otázka penzijní reformy ve Francii skoro každého zvedá ze židle a stala se předvolebním tématem všech kandidátů.
Častou otázkou je i zvýšení minimální mzdy. Ta od prvního května ve Francii stoupla, teď činí 1302 eur čistého při standardní pracovní době 35 hodin týdně. Nepoddajná Francie ji ale požaduje ještě vyšší – minimálně 1400 eur. „Vládnou nám elitáři. Takové rozdíly mezi chudými a bohatými nikdy nebyly. Jen málo lidí se z minimální mzdy vyhrabe výš, postupy jsou mnohdy nemožné. A při vzrůstajících cenách doslova všeho je to nemyslitelné,“ hodnotí situaci Antoine, který se svěřuje, že ani politika radikální levice mu nevyhovuje. „Podívejte, jací to jsou gumáci!“ ukazuje na představitele Lidové unie. Dokládá tak, že část populace už zkrátka přestala věřit v politické představitele.
Macron, Emmanuel, Manu…
„Macron, Macron, Macron,“ pronáší Alain a postupně otevírá obálky při sčítání hlasů po druhém kole prezidentské volby. Jako dobrovolník se přihlásil společně s další třicítkou obyvatel 19. pařížského obvodu a zastupuje občanskou společnost. Ve Francii se totiž ještě víc než volební komisi věří při sčítání hlasů u voleb právě občanům. „Trochu vám to zapisování zpestřím. Emmanuel, Emmanuel, Manu,“ pokračuje ve vyvolávání výsledků. V téhle volební místnosti mají přes sedmnáct set zapsaných voličů, oproti prvnímu kolu se jich k druhému skrutiniu dostavilo asi o dvě stovky méně, něco přes tisíc. Absence tady byla ještě o něco vyšší než celostátní průměr, jenž činil zhruba 27 procent nepřítomných voličů. Nakonec ale právě Emmanuel Macron v této pařížské čtvrti jednoznačně zvítězil. Marine Le Pen získala čtrnáct procent hlasů. „Bílých lístků nebo prázdných obálek jsme měli minimálně. Ale jednu raritu vám ukážu,“ otevírá obsah obálky Sandrine. V ní je přetržený lístek a složenina obou kandidátských jmen EmmanueLe Pen. „Pěkné, ale neplatné,“ hodnotí to Sandrine.
„K volbám téměř nechodím. Vím, že to není správné. Ale teď jsem šla. I když s politikou Emmanuela Macrona nesouhlasím, hodila jsem mu to. Mám strach z nacionalismu a imigrantské politiky Le Pen,“ vysvětluje Lisa, která jako jedna z mnoha ve druhém kole volila takzvané menší zlo.
Lístky a hlasy se musí spočítat i přesto, že všechna francouzská média již vyhlásila výsledky těsně po dvacáté hodině, tedy po uzavření volebních místností. Jsou to sice předpoklady agentur, ale s velkou pravděpodobností se blíží skutečnému výsledku. Ke kosmetickým úpravám může dojít ještě zhruba do půlnoci, pak je výsledek zaručený. Macron skutečně vyhrál. Pro někoho je to úleva. Strach z extrémní pravice opadl. Pro mnohé je to ale jen první krok. Druhým jsou další volby.
Mélenchon všechno přežije
„První, druhé a třetí kolo je naše!“ skanduje dav a dává tak jasně najevo, že jeho čas přijde ve volbách do zákonodárného Národního shromáždění. Ty budou 12. a 19. června. Uplynul týden od druhého kola prezidentských voleb, v nichž nakonec Emmanuel Macron porazil extrémně pravicovou kandidátku Marine Le Pen. „Macron vyhrál jen díky nám. A my mu to zadarmo nedáme,“ říká dvacátník Axel, který stejně jako jeho kamarádi David a Clémentine pomalu postupují průvodem s transparenty směrem k náměstí Place de la Nation. „Macronova politika zavinila zničení tradičních stran, teď tady máme dva extrémy. Ale pořád pro mě připadá v úvahu levice. Macron není žádný centrista, je to normální pravičák. Budu volit Lidovou unii, protože se více zaměřují na sociální otázky, zdravotnictví a životní prostředí.“
„Jsme tady, i když Macron nechce, my tady stejně jsme!“ zpívá v pařížských ulicích dav legendární píseň, která se proslavila hlavně během protestů a pouličních nepokojů hnutí žlutých vest. Lidé slaví a mávají na předsedu strany Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona, který na korbě dodávky tancuje společně se svými spolustraníky do rytmu písně Glorie Gaynor I will survive. Vesele slaví, jako by se nic nedělo, ovšem sdělení je jasné. Přežil, a navíc jde dál. Při prvním kole prezidentské volby Mélenchon sice skončil třetí, ale jen o necelá dvě procenta za Marine Le Pen. Pro Nepoddajnou Francii i francouzskou radikální levici to byl neočekávaný úspěch. Mélenchon ihned po prvním kole oznámil, že už se těší na volby do Národního shromáždění. Ve druhém kole svým podporovatelům doporučil distancovat se od krajní pravice v čele s Le Pen, nicméně žádné oficiální stanovisko k podpoře Emmanuela Macrona svým přívržencům neadresoval. Mnozí tak v druhém kole preferovali volbu prázdným lístkem nebo k urnám nešli vůbec. Macron tak neměl nic jistého do poslední chvíle a Francií po dva týdny mezi prvním a druhým kolem obcházelo strašidlo extrémní pravice.
Kohabitace nám nestačí
„Máme velkou šanci uspět. Podívejte, při posledních volbách jsme měli jen sedmnáct křesel. Teď bychom jich mohli mít i přes sto, to je ohromný posun,“ hledí do budoucnosti místostarostka obce Sevran a členka Nepoddajné Francie Safia Bach Russo. První máj přišla slavit se svými spolustraníky do centra Paříže. Žádnou kohabitaci prý neočekává. Překvapeně se ptám, jak to – vždyť k ní nejspíš přece po červnu dojde. „My chceme změnu ústavy, prostě šestou republiku. Chceme omezení pravomocí prezidenta. A víc pravomocí pro parlament,“ vysvětluje místostarostka.
Vypadá to tedy, že klid v podobě pětiletky s nadpoloviční většinou v Národním shromáždění, jejž si Macron užíval v prvním volebním období, nejspíš mít nebude. Celkem 577 poslankyň a poslanců se vymění v druhé polovině června. Už teď oba tábory začaly vyjednávat možné spolupráce. Nepoddajná Francie s ekologickou stranou Europe Écologie Les Verts nebo se socialisty; Macronova Republika v pohybu! (La République en marche!) zase třeba s uskupením Horizons, které si založil bývalý Macronův premiér Édouard Philippe. K nadpoloviční většině ve francouzském Národním shromáždění je potřeba minimálně 289 křesel. Až pak mohou oba tábory začít uvažovat o svých plánech nastolit ve Francii kohabitaci nebo třeba rovnou změnit ústavu.
Autorka je novinářka.