Před třiceti lety proběhly v Los Angeles rozsáhlé rioty, podnícené osvobozujícím rozsudkem pro policisty, kteří brutálně ztloukli Afroameričana Rodneyho Kinga. V současnosti někteří historici mluví o tom, že šlo o povstání reagující na strukturální znevýhodnění Afroameričanů, jež trvá dodnes.
Když se v roce 2020 snažila média během protestů v reakci na policejní vraždu George Floyda najít paralely s protesty v minulosti, často zaznívala přirovnání k událostem v Los Angeles v roce 1992. V březnu 1991 šest policistů brutálně zbilo afroamerického stavebního dělníka Rodneyho Kinga, přičemž celý incident zachytila kamera. V dubnu 1992 čekala afroamerická komunita ve městě napjatě na vynesení rozsudku nad policisty, ale soud je všechny navzdory průkazným záběrům shledal nevinnými.
Souběžně s tím museli Afroameričané sledovat vývoj dalšího otřesného příběhu: korejská majitelka obchůdku s potravinami Soon Ja Du zastřelila zezadu patnáctiletou Afroameričanku Latashu Harlins za údajnou krádež láhve pomerančového džusu. I tento incident zachytila bezpečnostní kamera v obchodě. Soud shledal Du vinnou, ale do vězení ji neposlal. Dva šokující násilné činy, dva šokující rozsudky. A po nich následovala šokující pětidenní reakce afroamerické komunity, kvůli níž bylo nakonec do ulic povoláno na deset tisíc členů Národní gardy.
Rioty, nebo povstání?
Dění ve čtvrtích na jih od centra Los Angeles po vyhlášení obou rozsudků v roce 1992 se běžně označuje za rioty, tedy za pouliční nepokoje či výtržnosti. Řada afroamerických historiků ovšem události označuje za povstání – za „probuzení kolektivní paměti všech lidí, kteří byli zbiti, aniž by to bylo zachyceno na videu,“ vysvětluje například historik Robin D. G. Kelley. Elizabeth Hinton zase v nedávné studii America on Fire (Amerika v plamenech, 2021) píše o tradici černošských rebelií proti systémovému rasismu ve společnosti a ve vyloučených oblastech, jehož průvodními jevy jsou koncentrace chudoby, nedostatek potřebných služeb, ekonomických příležitostí a investic a také nadměrná přítomnost policie, jejíž brutalita byla, je a bude hlavním spouštěčem podobných povstání.
A protože je oblast na jih od centra LA, podobně jako Minneapolis, kde zahynul George Floyd, ukázkovým příkladem systémového rasismu, nejsou povstání ve skutečnosti šokující, ale naopak očekávatelná. V obou městech v první polovině 20. století probíhala rezidenční segregace na základě rasového původu – v Los Angeles Afroameričanům v důsledku „oblíbených“ dodatků smluv, které zakazovaly prodej či pronájem nemovitosti na základě původu, nezbylo než se stěhovat do jižní části města. Podle historiků z Minnesotské univerzity byl i Minneapolis takových dodatků plný a afroameričtí migranti přicházející z jihu byli cíleně vyčleňování z vybraných lokalit a naváděni do jiných, bělochům a prosperujícím oblastem vzdálených čtvrtí. Vyloučené černošské oblasti v obou městech zároveň několik dalších dekád nemohly dosáhnout na půjčky na investice do infrastruktury a jejich obyvatelé zase na hypotéky na výstavbu nových bytů a domů či opravu těch starých.
Dekády decimace
Černošské komunity v obou městech o pár dekád později dále zdecimovala výstavba dálničních obchvatů, které vedly přímo skrze čtvrtě, čímž místní ještě více izolovaly od zbytku města a zmařily jakýkoli hospodářský rozvoj oblastí. V šedesátých letech 20. století obě města zažila násilné protesty proti nevyhovujícím životním podmínkám a vraždám vůdců hnutí za občanská práva. A od sedmdesátých let, kdy právě na Afroameričany nejvíce dopadly důsledky deindustrializace a ve vyloučených oblastech se tak ještě zvýšila nezaměstnanost a koncentrace chudoby, v nich lze vysledovat další decimaci, způsobenou federálními válkami proti zločinu a drogám. Ty se vyznačovaly zvýšenou přítomností policie a jejím vybavováním čím dál sofistikovanějšími vojenskými technologiemi.
Povstání z roku 1992 přišlo právě uprostřed politického boje o další vlnu podobných válek – Bill Clinton se totiž v tom roce předháněl s Georgem Bushem starším v tom, kdo bude autentičtějším kandidátem „práva a pořádku“. Tedy zastáncem legendárního přístupu, jenž vyhrál Richardu Nixonovi prezidentské volby v roce 1968, když byla majoritní společnost šokovaná zmiňovanými protesty Afroameričanů. Je příznačné, že stejnou rétoriku začal ve své prezidentské kampani hojně využívat Donald Trump v reakci na protesty v létě roku 2020. Na opakující se problémy nabízeli prezidentští kandidáti ohraná rétorická cvičení, nikoli návrhy řešení, zohledňující historii amerického rasismu a vycházející z reálných potřeb a požadavků daných komunit.
Logická reakce
V roce 1992 si média a politici rychle našli obětního beránka, na nějž mohli hodit vinu za více než padesát mrtvých a škod v hodnotě dvou miliard dolarů: rap. Mladí rappeři Ice Cube a Ice-T, a jejich tvorba a vyjadřování měli představovat hudební odnož života černošských gangů, které mezi sebou v době povstání uzavřely mír, i černošského nacionalismu. Byly to údajně jejich texty, co inspirovalo mladé černochy, aby vyšli do ulic a zapalovali a rabovali obchody. Ice Cube přitom své tehdejší tvorbě říkal reality rap a Ice-T tu svoji označoval za pouliční novinařinu – oba byli přesvědčeni, že poukazováním na policejní brutalitu i na skutečnost, že většina obchodů a služeb ve vyloučených oblastech Los Angeles nepatří Afroameričanům ani je nezaměstnává, jen zobrazují realitu života v rasistickém systému. Povstání oba rappeři vnímali jako logickou, nikoli šokující reakci komunity, k níž není třeba nijak vyzývat.
A stejně tak není šokující, že ani po třiceti letech od událostí v Los Angeles a nespočtu (zdokumentovaných) případů policejní brutality a následných protestů – jako těch v roce 2020 – se nezdá, že by vznikala řešení, která by dalším podobným incidentům předcházela. Mnohokrát skloňovaná reforma policie nezískala konkrétní podobu ani politickou podporu. Vyloučené lokality jsou dnes ve velkém gentrifikovány nebo stagnují. A ani pochopení příčin protestů či obsahu poselství, že „na černých životech záleží“ (Black Lives Matter), se v poslední době nedostává mnoho prostoru. Naopak – upozorňování na temné stránky amerických dějin v rámci školní výuky je v mnoha státech zakázáno, a dokonce i trestáno. Jinými slovy, podmínky vedoucí k povstáním, jako bylo to v roce 1992, nadále existují a je jen otázka času, kdy dojde k další podobné rebelii.
Autor je amerikanista.