Mezi barbarstvím a literaturou

V posledních letech lze pozorovat výraznou snahu upravovat si historii na politickou objednávku, à la mode, podle toho, co se právě nosí. Ani umělecký svět tomu neblahému jevu neunikl, zvláště ne svět literární. Nedlouho po nedávném znovuobjevení Célinových nevydaných rukopisů tady opět máme cas Céline, případ literární, morální i politický. Opět Céline, který svým příklonem k fašismu a antisemitismu zle poškodil své skvělé spisovatelské renomé, jež si získal románem s autobiografickými prvky Cesta do hlubin noci (1932, česky 1933; nový překlad pod názvem Cesta na konec noci, 2018). Román autorovi vynesl Renaudotovu cenu, avšak nejprestižnější francouzské literární ocenění, Goncourtova cena, ho minulo – a Céline se s tím nikdy nesmířil.

Louis­-Ferdinand Destouches (1894–1961), řečený Céline, dodnes rozděluje znalce literatury i čtenáře. A nejen ve Francii. Nalevo i napravo ho jedni považují za „velkého muže“, jiní za collabo. Zvláště v padesátých letech, poté, co se Céline celkem šikovně dostal z „maléru“ a mohl se vrátit do vlasti, rozdělila se francouzská společnost zvláště ostře. Začátkem roku 1951 byla v Paříži založena Společnost Célinových přátel, později začal vycházet měsíčník Le Bulletin célinien. Militantní obdivovatelé vyznávají célinovský kult: považují autora za „vizionáře“, jindy zase za „zbloudilého v mlze“, ale unisono tvrdí, že byl „obětí své doby“. Céline je tak stále předmětem sporů a protichůdných interpretací. Argumenty v jeho prospěch jsou často uměle konstruované nebo Célinův život přikrašlují. Jen připomínám, že Céline ve Francii nikdy nebyl zbaven své viny, jak v roce 2019 zaznělo v České televizi při udělování Stání ceny za překlad, kterou získala překladatelka jeho díla Anna Kareninová. Když v roce 1951 dosáhl Célinův advokát pro svého klienta pouze amnestie, uspěl u vojenského soudu jen díky tvrzení, že po zranění, které Céline utrpěl v první světové válce, není duševně zdráv, a proto za svoji fanatickou antisemitskou „tvorbu“ nemůže nést plnou odpovědnost. Pařížský soudní dvůr původně Célina odsoudil dne 21. února 1950 v jeho nepřítomnosti k jednomu roku odnětí svobody, k pokutě ve výši padesáti tisíc franků, k propadnutí poloviny majetku a ke ztrátě občanských práv z důvodu závažné kolaborace. V té době byl Céline ještě v Dánsku, kde byl 17. prosince 1945 zatčen spolu se svou manželkou. Ta byla po deseti dnech propuštěna, kdežto Céline vyšel z věznice až 24. června 1947 pod podmínkou, že Dánsko bez povolení neopustí. Francouzský stát se neúspěšně obracel na dánskou stranu se žádostí o jeho vydání. Není vyloučeno, že i jeho ctitelé přispěli k tomu, aby jejich chéri nemusel rychle domů.

Bylo rozhodnuto, bylo pozdě

Že Céline není ani zdaleka ve své vlasti považován za nevinného, potvrzuje i skutečnost, že Francie si každoročně připomíná jubilea svých významných osobností, avšak v roce 2011, kdy uplynulo půl století od jeho smrti, Vrchní výbor paměti národa rozhodl, že Célinovi žádná oficiální pocta projevena nebude. K tomuto rozhodnutí přispěl i Serge Klarsfeld, stojící v čele Asociace synů a dcer Židů deportovaných z Francie, a podpořil jej i Frédéric Mitterrand, tehdejší ministr kultury. Skutečnost, že Céline vychází v prestižní edici La Pléiade, na tom nic nemění.

V roce 2021 vysílala televize France TV dokumentární film Elise Le Bivic a Paula Sanfourche Céline: les derniers secrets (Céline a jeho poslední tajemství) o objevu jeho ztracených rukopisů, většinou z meziválečného období (ztratily se krátce před osvobozením Paříže, kdy Céline narychlo opouštěl město). Nález provázejí soudní tahanice mezi dědicem Célinovy literární pozůstalosti Françoisem Gibaultem a divadelním kritikem Jeanem­-Pierrem Thibaudatem, který sice nebyl původním nálezcem, ale měl rukopisy dlouho u sebe a nepřál si, aby se dostaly do rukou Célinovy manželky, vdovy Lucetty Almansorové. Nečekaný nález obsahuje nedokončené rukopisy, poznámky a nikdy nevydané dílo La Volonté du roi Krogold (Vůle krále Krogolda), jež má ještě letos vyjít v nakladatelství Gallimard. Znalkyně Célinova života a díla Anna Simoninová ve snímku hovořila i o tom, že francouzské soudy v poválečných procesech s kolaboranty považovaly účast v první světové válce za polehčující okolnost, ačkoli zákon nic takového nepředepisoval. Později se Célinovi zastánci postarali i o to, aby soudní spis ve věci udělení amnestie byl porotě předložen pod jménem Destouches, bylo totiž snadnější amnestovat Destouchese než Célina. Dvacátého dubna 1951 byl „Destouches, voják, který v první světové válce utrpěl vážné zranění, amnestován“. Ve Francii to vyvolalo velký skandál. Stížnost kasačního soudu už nic nezmohla. V jednání o udělení amnestie se mimochodem žádný ze soudců nezmínil, že jde o spisovatele Célina… Záměrně? Z neznalosti? To už se nikdy nedozvíme…

Třiadvacátého července téhož roku se Céline s Lucettou, se psy i kocourem Bébertem vrátil do Francie. V říjnu se všichni usadili v Meudonu poblíž Paříže, kde Céline žil až do své smrti 1. července 1961. V červenci 1951 Céline také hned podepsal smlouvu s Gallimardem na reedici svých děl, zároveň zakázal vydávání svých pamfletů, nepochybně nechtěl skončit s kulkou v hlavě, jako se to přihodilo v roce 1945 jeho nakladateli Denoëlovi. Že Céline sám zakázal vydávání svých štvavých spisků, vytahují célinophiles při každé příležitosti, ale reedice z povahy věci ani nepřicházely v úvahu. V listopadu téhož roku Gallimard oznámil, že připravuje k vydání prózy Casse­-pipe (Jatka, 1944), Smrt na úvěr (1936, česky 1936) a Klaun’s Band (1944; česky 2001). Krátce nato vyšla u téhož nakladatele i další Célinova díla, z nichž nejvýraznější byla krátká literární parodie s názvem Entretiens avec le professeur Y (Hovory s profesorem Y, 1955). Céline na indexu věru dlouho nepobyl, jiní za menší „bryndu“ zaplatili mnohem hůř.

Snaha Célinových ctitelů vylepšit svůj idol souvisí patrně s ostudnou skutečností, že francouzská intelektuální elita za okupace v nemalém počtu pěstovala collaboration de plume, literární kolaboraci. V Česku ještě k tomu mnozí z jeho obdivovatelů vysoce cení to, že Céline byl protikomunistický, viz například jeho Mea culpa (1936). Jedno je jisté, Céline sice přišel s novým, objevným literárním stylem, ale ani to nemůže přebít jeho občanskou podlost, antisemitismus a cynismus… Nebo snad ano?

Céline, rasa, Žid

K Célinovu rychlému návratu na knihkupecké pulty přispěli v padesátých letech zejména autoři, kteří si říkali „husaři“, hlásil se k nim například Roger Nimier nebo Antoine Blondin. Tuto mladou nastupující generaci literátů spojoval pravicový radikalismus. Všichni vehementně vystupovali na obranu autorů, kteří se za okupace dopustili kolaborace a byli za ni potrestáni. Skupina měla tehdy ve francouzském literárním prostředí značný vliv a byla velice aktivní v médiích. Husaři milovali provokace, a tak se někdy prohlašovali i za „fašisty“, samozřejmě s vědomím, že z toho pro ně – na rozdíl od předchozí generace – žádné důsledky neplynou.

Ve Francii dnes k největším obdivovatelům Célina patří Henri Godard, editor jeho díla pro edici La Pléiade, dále François Gibault, autor knihy Céline. Čas nadějí 1894–1932 (1985, česky 2005), či Frédéric Vitoux, autor jeho biografie Vie de Céline (Célinův život, 1987). I známý romanopisec a esejista Philippe Sollers, velký ctitel Célina, alespoň připouští, že „jeho rasismus je v naprostém nesouladu s jeho literárním géniem“. Při příležitosti mezinárodního sympozia na téma „Céline zavržený i klasický“, konaného v Paříži v roce 2011, připomněl profesor Jean­-Pierre Martin, jak Célina vnímaly některé významné osobnosti. Například Pasolini „kouzlu“ jeho tvorby nikdy nepropadl, v roce 1974 vyjádřil znepokojení nad bezvýhradným obdivem k Célinovi, zatímco spisovatel a odbojář Vercors říká: „Publikovaný text je intelektuální čin. Spisovatel je odpovědný za následky takového činu.“ V podobném duchu často hovořil i Václav Havel. A Emmanuel Lévinas, který v roce 1935 velice chválil Cestu do hlubin noci, později píše o Célinově tvorbě jako o „antihumanistické literatuře“.

V roce 2017 vydalo nakladatelství ­Fayard obsáhlé dílo s názvem Céline, la race, le Juif (Céline, rasa, Žid) Annick Duraffourové a Pierra­-Andrého Taguieffa. Oba se dlouhodobě věnují vztahu literatury, politiky a antisemitismu. Hned zkraje knihy zdůrazňují, že spisovatel, kterému je přiznán „génius“, nemívá vždy pravdu, zato mívá často velký vliv. Kniha, jež se zevrubně zabývá Célinem a jeho působením v době okupace, ze strany célinomanes sklidila ostrou kritiku. Nouvelle Revue Française označila jejich dílo za nenávistné. Causeur z dubna 2017 se demagogicky ptá, zda je „nutné spálit Cestu do hlubin noci kvůli Škole mrtvol“, avšak Le Figaro z března 2018 dílo brání slovy, že autoři „zevrubně popsali vztah autora Cesty do hlubin noci s fašistickou ideologií“. Stojí za to připomenout, že v roce 2031 vyprší zákaz publikování Célinových antisemitských pamfletů a budou pak volně k dispozici. I dnes jsou nicméně snadno k dostání, na internetu se prodávají za vysoké ceny.

Zakladatel revue Tel Quel Philippe Sollers v dokumentárním filmu Antoina de Meaux Le Procés Céline (2011), vysílaném na TV Arte, se velice příznivě vyjadřuje o Célinově kontroverzním pamfletu Bagatelles pour un massacre (Bagately k vraždění, 1938). V roce 1991 Sollers Célina označil za „nevinné ztracené dítě v provinilém světě“. Pro úplnost uvádím, že autor Bagatel navrhuje nahradit židovská jména číslem a profesí, například „Filmař 350“. Nepřítel číslo jedna nesmí mít jméno ani tvář. Přesto si většina célinistů stojí na svém a alibisticky tvrdí, že Bagately přece nevybízely k tomu, aby se lidé vůči Židům chovali zle. Velice přímočaře k tomu však Céline vybízel ve Škole mrtvol (1938, česky 1939), kde píše: „Buď chceme, nebo nechceme se zbavit Židů. Kdo chce úspěch, musí chtít i prostředky, a ne poloprostředky.“ Podobně jako Sollers patří k velkým obdivovatelům Célina i Milan Kundera. Zato Karel Čapek, Jaroslav Seifert i Ferdinand Peroutka vůči Célinovi zaujímali vždy zdrženlivý postoj, aniž by znali jeho pozdější nenávistnou a štvavou tvorbu – možná, že už po přečtení Cesty do hlubin noci tušili, že se autor vydal neblahým směrem. Jaroslav Seifert hned v roce 1933, krátce po vydání Cesty, vyjádřil své zděšení „nad otevřeným přiznáním k nejpřízemnějším pudům, špinavé dekoltáži lidského nitra – to je nové, to je zdrcující v tomto díle, či spíše jen kuriózní, za cenu jakéhokoliv vkusu“. I Ferdinand Peroutka, který nepopíral autorův literární talent, v roce 1937 ve svém Literárním kabinetu hrůzy napsal: „U Célina není nic jiného než kaluž hnusu a ošklivosti. (…) Céline má temnou ctižádost zošklivit život celému lidskému rodu. Je to pokus o metafyzický zločin.“

Nenávist jako zlatý důl

Céline byl původní profesí lékař, těšil se pověsti „doktora chudých“, což byl ovšem spíše reklamní slogan. Sice působil nějaký čas v chudé pařížské čtvrti Clichy, ale tu rád vyměnil za mnohem lukrativnější předměstí Saint­-Germain­-en­-Laye. Jako s lékařem s ním učinil smutnou zkušenost básník František Listopad a v roce 2007 ji popsal v rozhovoru pro Lidové noviny. Na otázku, jaké bylo jeho setkání s Célinem, odpověděl: „Byl to šílenec… Tehdy to byla úplná náhoda, byl to totiž můj pařížský soused. Narodila se nám dvojčata a v noci se jim náhle zdravotně velmi přitížilo, tak jsem běžel za Célinem, který byl přece lékař. Ale odmítl se mnou jít, řekl, že tam nemůže nechat svého psa samotného…“

Kniha Céline, rasa, Žid zcela vyvrací tvrzení, že se Céline nikdy nepropůjčil k udavačství. Naopak. A dokonce veřejně. Když v roce 1941 vyšel další jeho pamflet Les Beaux draps (Z ostudy kabát) a Robert Desnos jej podrobil v týdeníku Aujourd’hui kritice, v níž autorovi vyčetl dětinskost a nudu, Céline v témže listu reagoval slovy: „A pročpak pan Desnos neuveřejňuje na konci svých článků také svoji fotku z profilu?“ Autoři připomínají, že Desnos sice nebyl Žid, ale to na skutečnosti nic nemění, jde o podlé udání, nemluvě o tom, že v roce 1941 už perzekuce Židů běžela na plné obrátky. Robert Desnos přišel o místo v redakci Aujourd’hui, nadále směl vykonávat už jen podřadnější práci a byl považován za „požidovštělého“. V únoru 1944 byl zatčen a deportován, prošel několika koncentračními tábory a zemřel v Terezíně krátce po osvobození na tyfus. Céline také napadl svého kolegu, lékaře haitského původu Josepha Hogartha: jednou se o něm vyjadřuje jako o „černém cizinci“, jindy jako o „cizím židovském doktorovi bez státní příslušnosti“. I Hogarth přišel o své místo. Ta epizoda názorně ukazuje, čeho byl Céline schopen. Za Žida ostatně považoval i papeže, každého, kdo mu stál v cestě, kdo mu neseděl. Připomínám jen, že zákony a předpisy z let 1940 a 1941 zakazovaly lékařům židovského původu vykonávat praxi, všichni Židé byli vyloučeni z veřejného života.

Další chmurnou ilustrací Célinova charakteru je případ Sampaix. Komunista a novinář Lu­­­­­cien Sampaix v červenci 1939, rok před okupací Francie, publikoval v deníku L’Humanité text Méthode Goebbels! (Goebbelsovská metoda!), v němž kritizuje Célina za jeho brutální antisemitské projevy. Céline proti němu obratem neurvale vyrazil v příspěvku Un noir complot (Černý komplot), který vyšel v profašistickém Je suis partout. A hned v prvním roce okupace jej veřejně tituluje „žid Sampaix“. Sampaix je zatčen gestapem, 15. prosince 1941 končí jeho život na popravišti v Caen. Céline však neváhá a ještě v září 1942 v antisemitském týdeníku Au Pilori neomaleně píše, že „Sampaix musel špatně skončit, protože i židárna má své meze“. Tragická smrt levicového odbojáře ho rozhodně nedojímala. Téhož roku, kdy vražedná mašinérie běžela na plné obrátky, dává souhlas s reedicí své Školy mrtvol, na odbyt šly i ostatní jeho pamflety, Bagately k vraždění v nákladu dvě stě tisíc byly rozebrány. Nakladatel Denoël mohl být spokojen, Céline byl zlatý důl. Spisovatel se také vehementně domáhal, aby jeho pamflety byly vystaveny i na ostudné výstavě, která v Paříži v Palais Berlitz probíhala v době od září 1941 do ledna 1942 pod názvem Žid a Francie… Tam teprve šel Céline na odbyt! To vše v době největších protižidovských perzekucí, kdy solution finale už běží na plné obrátky…

Ze zámku pod zámek

Céline stále vyvolává čtenářskou pozornost, nepochybně přišel s objevným stylem, schopností surově i otevřeně ztvárnit člověka v těžkých životních situacích, člověka „na dně“, pokud ovšem neměl židovský původ – v tomto punktu mělo Célinovo lidství povážlivou trhlinu. Céline je však zajímavý v tom, jak dokázal břitkou formulací výstižně odhalit falešnou morálku mocných tehdejšího světa; sám pocházel z chudších poměrů, z prostředí petit bourgeois, a byl přesvědčen, že Židé ničí malé obchodníky a jsou příčinou všeho neštěstí. Byl dítětem Dreyfusovy aféry a jeho rodiče rozhodně nepatřili k zastáncům nevinně odsouzeného kapitána. Céline však nebyl obětí své doby ani výchovy, byl především obětí své bezcitnosti a arogance.

Byl však obdařen literárním talentem a smyslem pro rytmus. Svým způsobem psaní, svými třemi tečkami dokázal obratně rozbíjet syntax literární francouzštiny, rád přehlížel i gramatická pravidla, jeho věty často působí chaoticky, jednou jako vzteklé výkřiky, jindy jako výsměch, ironie i groteska. V knize s autobiografickými prvky Od zámku k zámku (D’un château l’autre, 1974; česky 1996) sugestivně (nikoli věrně!) popisuje svoji odyseu, kdy se uchýlil pod ochranu wehrmachtu; nejprve se vydal do Baden­-Badenu, pak do Berlína, na podzim dorazil do Sigmaringenu a těsně před příchodem Spojenců uprchl do Dánska. Tam ho čekal zatykač, vystavený 19. dubna 1945. V celém Zámku užívá výhradně slovní hříčku „Siegmaringen“ (podle Sieg Heil), znělo mu to asi libozvučněji. Céline se později rád hájil výrokem, že „styl je hlavní, myšlenky nic neznamenají“. Manželka Lu­­cette s ním věrně souzněla, tvrdila, že „člověka nelze soudit podle slov, která napíše“.

Autoři knihy Céline, rasa, Žid jmenují i pařížské instituce, kde býval Céline častým hostem: byl to nejen Německý institut, s jehož ředitelem ho spojovalo blízké přátelství, ale pilně navštěvoval i Institut pro židovské otázky; na známé fotografii z 11. května 1941 je vidět, jak se s Lucettou při inauguračním večírku dobře baví. Stejně pilně docházel i na gestapo na avenue Foch, kde ho přátelsky přijímal Helmut Knochen, šéf Německé bezpečnostní služby. Knochen organizoval deportace Židů a Céline byl považován za jeho agenta. Dále spoluautoři uvádějí i Hanse Grimma, šéfa gestapa v Rennes, který rád chodíval v civilu a udával každého, kdo nebyl pro německé vítězství. Duraffourová a Taguieff na základě svého dlouhodobého bádání došli k závěru, že Céline působil jako „informátor pro židovské otázky“. Že měl Céline výborné kontakty s německými okupanty ve vysokých funkcích, o tom není pochyb – Otto Abetz ho pravidelně zval k sobě na německé velvyslanectví v rue de Lille.

Vzkaz od Hitlera

Je nemyslitelné, že by Céline nevěděl o perzekuci Židů. Přinejmenším věděl o koncentráku v Drancy a jeho pobočkách v centru Paříže, Austerlitz, Bassano a Lévitan, žádný Pařížan je nemohl přehlédnout. Také se jistě dozvěděl, že v Drancy na jaře 1944 zemřel básník Max Jacob. Na ulici potkával chodce se žlutou hvězdou a v Paříži i jinde šly protižidovské zátahy v rychlém sledu za sebou. A nepochybně četl tisk, například Le Cri du peuple kolaboranta Jacquesa Doriota. Vydání ze dne 26. února 1942 hned na první stránce přináší vzkaz od Adolfa Hitlera v titulku „Židé budou vyhubeni“.

V jednom z dílů televizního pořadu La grande librairie z roku 2017 hovořila Annick Duraffourová především o dokumentech uveřejněných v knize, které ilustrují Célinovu kolaboraci, a zdůraznila, že „dosud je nejasné jen to, zda za ni pobíral finanční odměnu“. Autorka také konstatovala, že spíš než za fašistu lze Célina považovat za „biologického antisemitu“, byl však nepochybně pojítkem mezi barbarstvím a literaturou. Sice se nestal členem Doriotovy fašistické Francouzské lidové strany, ale v mnohém s její ideologií zcela souzněl, o čemž svědčí i účast na stranických shromážděních i jiné aktivity.

Duraffourová v pořadu odpovídala i na dotaz, jak je možné, že skutečnosti popsané v knize byly z valné většiny známy už v době procesu se Célinem v padesátých letech. Stejně tak zůstává záhadou, proč je většina vykladačů Célinova života přehlížela a přehlíží. Z této i jiných diskusí a dokumentů jednoznačně plyne, že Céline byl zvláštní případ, byl významným spisovatelem a to ve Francii vždy mělo a má velkou váhu. Na druhou stranu však Robert Brasillach, rovněž velice ceněný autor, za svoji kolaboraci už v únoru 1945 zaplatil na popravišti a rozsudek nad ním byl vlastně i rozsudkem nad bibliothèque antisémite, tedy nad literáty, kteří se za okupace přidali ke kolaboraci.

Na straně viníků

Céline byl muž mnoha tváří, podporoval vražedný režim, propadl špatnosti, která ho svým způsobem zbavila důstojnosti. V posledních letech života se rád navenek předváděl jako „člověk neelegantní“, ošklivý, zanedbaný, zarostlý a špinavý, žijící jen se svými psy a kočkami, jako by říkal: Dejte mi všichni pokoj. Žiju na smetišti! Milan Kundera obdivuje zvláště Célinovu bezprostřední výpověď, prožitek toho, kdo poznal válku, osamělost i depresi, nestál však na straně budoucích vítězů, ale na břehu právě opačném, na straně viníků, jak píše v eseji Slova, pojmy, situace (2014). Stav osamění, izolace, pocit nechtěného a zavrženého je nepochybně silná existenciální zkušenost, kterou Kundera u Célina vysoce cení. Podle jeho mínění je třeba „tuto zkušenost oddělit od politické reality“, která je „v lidském příběhu vždy sekundární“. Při vší úctě nemohu s Milanem Kunderou souhlasit – politický kontext, zvláště tragické události druhé světové války, kdy Céline tím, že Žida považoval za antičlověka, způsobil mnoho zla, nelze vnímat jako sekundární, stejně tak jeho antisemitismus není „vedlejší produkt“ jeho génia. I když na prastarou otázku, zda umění stojí nad morálkou, není nikdy snadná odpověď. V uvedeném eseji Kundera ale připomíná jednu epizodu ze Célinova Od zámku k zámku, příběh s umírající fenou: „Právě tato zkušenost s umírajícím psem umožnila Célinovi vidět ješitnost ne jako neřest, ale jako neodmyslitelnou vlastnost člověka, vlastnost, která ho neopouští nikdy, ani ve chvíli agonie; a na pozadí té nevykořenitelné lidské potřeby se předvádět umožnila mu vidět vznešenou krásu smrti jednoho psa.“

Roland Barthes jednou upozornil na zvláštní paradox, že Céline svůj první díl Féerie pro jindy (1952, česky 2012) věnoval svému kocouru Bébertovi, svým psům i ptákům, což Barthes chápe jako pokus odtrhnout se od lidského světa. Nejspíš skutečně byl zvířecí svět jediným světem, ve kterém Céline věděl přesně, co je soucit a kdy ho má poskytnout…

Louis­-Ferdinand Céline veřejně nikdy ničeho nelitoval, cítil se ukřivděně, považoval se za oběť, jak plyne i z jeho rozhovorů. Odmítal si přiznat, že oběť i trest na straně viníků odpovídá určitému řádu… Ale přece možná právě pro zkušenost, pro poznatek temných proudů lidské duše a zhoubné touhy být viděn, by neměl být Céline nikdy vykládán výhradně ze svého zběsilého antisemitismu a cynismu. I když tyto vlastnosti k němu neodmyslitelně patří.

Autorka je spisovatelka.