Vratislav Maňák se ve své nové knize vrátil k povídkám. A tentokrát jde především o prózy ohlasové, v nichž se pracuje s pozapomenutými žánrovými útvary jako arabeska, balada, legenda, ale nalezneme zde i grotesku nebo hororové vyprávění. A soubor je to jazykově vybroušený a mimořádně povedený.
Vratislav Maňák (nar. 1988) je typ autora, který s psaním nikterak nepospíchá. A je to na jeho prózách znát. Nepočítáme-li příležitostné knížky pro děti, vydal během posledních dvanácti let tři svazky, ovšem ne ledajaké. Třináct povídek debutu Šaty z igelitu (2011), za nějž získal Cenu Jiřího Ortena, je propojeno tématem samoty, variované v různých polohách v jakémsi časoprostorovém neurčitu. Román Rubikova kostka (2016) je naopak zarámován až příliš určitě, když se autor inspiroval plzeňskou dělnickou stávkou v roce 1953. Svým nejnovějším prozaickým počinem Smrt staré Maši se Maňák vrací na pole kratší prózy, které ovládá jako málokdo jiný v naší současné literární produkci.
Žádné slovo zbytné
Šestice povídek má široký žánrový rozptyl i časoprostorové souřadnice. Geograficky zasahuje od Branibor a Varšavy přes Prahu a Šumavu až ke Středomoří či do Persie, časové zařazení už tak jasné není, spíše ho lze vytušit podle dobového kontextu, způsobu řeči i četných historismů. Jedině poslední, nejrozsáhlejší próza je situována do konkrétní doby, což je dáno ústředním aktérem, historicky doloženou postavou kouzelníka Žita, který sloužil na dvoře lucemburského krále Václava IV. Přestože ostatní postavy jsou pojmenovány výhradně apelativy (král, královna, kancléř, mistr kazatel), lze začátek příběhu datovat víceméně přesně, neboť k oběma uvedeným událostem (židovský pogrom v Praze a sňatek Žofie Bavorské s českým panovníkem) došlo roku 1389.
Každá povídka je kromě svého názvu opatřena rovněž podtitulem, který ji vedle místního určení charakterizuje především žánrově: „pohorská balada“, „středomořská arabeska“, „zkazka z Orientu“. Je sice pravda, že s žánry je nakládáno volněji (kupříkladu titulní povídka s podtitulem „zpráva od Visly“ odpovídá spíše legendě, „legenda z Braniborů“ zase baladě, naopak „groteska ze staré Prahy“ přiléhavě graduje karnevalovým průvodem), ale to nic nemění na dokonalé stylizaci, která několika málo slovy navozuje nezaměnitelnou atmosféru každého příběhu. Snad nejvhodnější výraz, kterým bychom mohli pojmenovat Maňákův soubor, je ohlasová tvorba. Tedy autorská snaha napodobit tradiční žánry lidové slovesnosti, která je v kontextu současné prózy naprosto výlučná. S tím jistě souvisí skutečnost, jíž mají všechny povídky společné, ani jedna se totiž nijak nedotýká naší moderní doby. Nejvíce se k ní blíží próza O tetřevích perlách, kterou bychom snad mohli lokalizovat na Šumavu 18. století.
Tematická a žánrová výlučnost souboru zakládá exkluzivnost jazykovou: texty jsou doslova vypiplané. Na jedné straně čtenář vnímá květnatost stylu, na druhé straně dojde k závěru, že zde není žádné slovo zbytné, každá věta je na svém místě, jediný odstavec nelze vynechat. Těžko říct, jak se něco takového mohlo prozaikovi podařit.
Oživení mrtvých žánrů
Jednotlivé texty se od sebe výrazně odlišují nejen stylem, ale rovněž jejich vertikálním členěním (kupříkladu arabeska sestává z šestnácti obrazů, legenda z devíti číslovaných podkapitol, groteska z kratších úseků pojmenovaných synopticky), k čemuž přispívá povedená grafická podoba svazku. Variabilita Maňákova jazyka je vskutku obdivuhodná: nacházíme tu tendenci k aforističnosti („Vždyť kdo by chtěl se sebou zůstat sám, když si nemůže být jist, koho v sobě uvidí“), příběh jako vystřižený z Tisíce a jedné noci (O dvou modrých minaretech), téměř hororové vyprávění (O zaječí kožce), blížící se i ústředním motivem románu Hladový lán (2019, česky 2021) Andrewa Michaela Hurleyho, či výrazně lyrizované pasáže: „Bylo novoluní, ta podivná z nocí, jejímž znakem je její bezznačnost, jejíž náplní je vlastní prázdnota a kdy nepřítomné jest zpřítomněno, neboť měsíc po dnech chřadnutí tráví svůj čas v zásvětí a vyklizenou oblohu mění v černou pustinu – až se zdá, že svět se skulil z okraje, pod koňskými kopyty zlámaly se pečetě a počátek se protnul s koncem.“
Jistě, autor si hraje a používá nadsázku, ale v jeho podání rozhodně nejde o vysmívání se literární tradici ani o postmoderní subverzi, jeho úsilí oživit mýty a vytvořit pověsti nové svědčí spíše o inspirativnosti dnes mrtvých žánrů a úctě k nim. Domnívám se, že Maňákův soubor je po všech stránkách mimořádným literárním počinem. Možná poněkud zaumným, až apartním, ale nečteme přece literaturu jen proto, abychom se utvrzovali ve svých představách o světě i literatuře samotné. Po dlouhé době próza, při jejíž četbě jsem měl doslova fyzické potěšení a přečetl ji hned celou znovu, po dlouhé době skutečně krásná literatura.
Autor je literární historik a kritik.
Vratislav Maňák: Smrt staré Maši. Host, Brno 2022, 245 stran.